Co řekly nebo napsaly významné osobnosti o Mariánském sloupu.
Na tomto místě budeme zveřejňovat stanoviska a názory významných osobností
k Mariánskému sloupu v Praze.
Jaký je smysl znovupostavení Mariánského sloupu v Praze?
26.7.2012 Michal Černý , převzato z Magazínu Christnet
Výstavba či znovupostavení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze budí emoce a rozjitřené diskuse. Proč byl ale vůbec postaven poprvé, za jakých okolností byl stržen a z jakého důvodu by měl v Praze znovu stát? To jsou základní otázky, na které je třeba napřed odpovědět, než zaujmeme jednoznačné stanovisko.
Již od středověku se stavěly kapličky a Boží muka jako připomínka Boží přítomnosti v životě člověka. Středověký člověk byl mnohem mystičtější než dnešní a prožívání reálné Boží blízkosti v každodenním životě bylo pro něj mimořádně důležité. Ve světě, kde má příroda jasně na vrch, kde rozhoduje o smrti rodičky, dítěte, neúrodě či moru, potřeboval mít člověk jistotu, že jeho život má – i přes mnohé obtíže – nějaký smysl a cíl, že je zde Bůh, jako nejvyšší a poslední spravedlnost a záchrana. Zcela zvláštní roli potom hrály sloupy morové, které byly vztyčovány jako poděkování za ukončení epidemie. A zde stojíme u počátků mariánských sloupů. Byla to právě Maria, která byla nejčastěji stavěna na vrchol sloupu a které reflektovala lidskou úctu k ní.
Sloupy se ale nestavěly jen jako poděkování za konec morové rány, ale také k dalším příležitostem, jako byl konec války. A právě to je příběh mariánského sloupu pražského. Sloup byl vztyčen jako poděkování za úspěšnou obranu pražského souměstí před švédskými vojsky na podzim roku 1648. Sloup vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna, pozdějšího Ferdinanda IV.
Na tomto místě je třeba říci, co bylo s obléháním Prahy spojeno. Nejenže bylo poškozeno obrovské množství pamětihodností, ale byla ukončena éra významu hlavního města jako kulturní a vědecké metropole. Františkány, kteří představovali špičku světové matematiky, Švédové zabili, významné knihy a umělecká díla odvezli do Stockholmu. Z tohoto pohledu jde o nejčernější a nejhorší válku, kterou české země zažily. Také rozsahem mrtvých a dalších ztrát na majetku a kultuře šlo dost možná o nejhorší události našich dějin.
Spojovat sloup s konfesí je tedy zcela chybné. Jde o symbol konce násilí a genocidy a o začátek nových dějin vzdělanosti a kultury, která však už nikdy nebyla tak rozvinutá jako na počátku sedmnáctého století. Následky třicetileté války si s sebou neseme dodnes. Jistě není bez zajímavosti, že právě rozměr vědecký a kulturní sloup silně akcentoval. Autorem sochařské výzdoby sloupu byl Jan Jiří Bendl a byla považována za jednu z umělecky nejzdařilejší v celých Čechách. Sloup samotný pak ukazoval na tzv. Pražský poledník, který sloužil k přesnému určování času. Měl tedy velký význam pro synchronizaci hodin a vědu jako takovou.
Neméně pohnuté jsou také dějiny jeho stržení, které nastalo 3. listopadu 1918 rozvášněným davem, který ve sloupu viděl symbol svrženého habsburského režimu (snad kvůli přítomnosti panovníka jeho slavnostnímu vysvěcení či vnímání monarchie a církve katolické jako jednoho celku). Jak přesně k událostem došlo, není jasné. Ze záznamů víme, že sloup davu překvapivě dlouho vzdoroval a že se našlo několik lidí, kteří se jej snažili bránit. Dodnes podivné okolnosti vzniku Československa spolu s touto událostí ukazují na neklid a nejednotnost doby, která byla od našich představ poklidného, kulturního a intelektuálního prostředí demokracie dnešního druhu, silně vzdálená. Stržení je tak možné vnímat jako čin běžného revolučního vandalství, jakého jsme svědky při téměř každé revoluci.
A zde se již dostáváme k samotnému jádru otázky, zda by měl být sloup znovu postaven, či nikoli. Jak jsme z předchozího exkurzu viděli, je možné vyloučit nějaký konfesní rozměr. Nedovedu si představit konfesi křesťanského typu, která by schvalovala krádeže, vraždění civilistů ve městě a úpadek kultury a vzdělanosti. Válka byla politická a tak je třeba na ni nahlížet. Znovupostavením sloupu bychom se přihlásili k programu vědecké a kulturní tradice Rudolfova dvora. Kde je respektována svoboda, hledána pravda a české země jsou součástí evropského vědeckého a kulturního klimatu.
A současně připouštíme, že je to Bůh, který je v posledku arbitrem našeho života a snažení. On je poslední Pravda, Cesta a Krása. K němu se upíná všechna naše činnost kulturní i akademická. V opačném případě dáme za pravdu komunistům, socialistům a dalším materialistickým ideologiím, které vidí smysl a cíl života v plném břiše.
Sloup je třeba postavit
Pavel Štěpánek, prof. dějin umění na Univerzitě Palackého v Olomouci, reaguje na In_margine Mileny Bartlové o Mariánském sloupu, který stával na pražském Staroměstském náměstí. Štěpánek odmítání iniciativy za znovu vztyčení sloupu klade na roveň plánované demolici domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice.
Bohužel musím s kolegyní Bartlovou, se kterou si jinak rozumívám, zcela nesouhlasit a zásadně oponovat. Jestliže píše ohledně stržení mariánského sloupu, že to nebyl „nesmyslný vandalský čin“, ale „symbolický akt, protože sloup byl tehdy vnímán jako oslava habsburské vlády nad Českým královstvím“, tak situaci zcela zkresluje. Musela by nejprve napsat, že to byla pouhá skupina anarchistických vandalů, kteří to provedli proti všemu očekávání (a nikoliv, že by se většina obyvatelstva shodla, že je tuto akci nutné symbolicky provést), a že minimálně 80 procent českého obyvatelstva s tím nesouhlasilo.
A dále: tím vlastně schvaluje všechny barbarské zásahy, ať už provedené násilně v jednom rozhodujícím okamžiku, nebo pozvolnou manipulací, jakou je dnes připravované zbourání domů na Václavském náměstí (i jinde), proti kterému se staví skutečně většina (odborné) veřejnosti. Naprosto přehlédla, že ničivý čin malé skupiny anarchistů těžko mohl tehdy někdo přepokládat. A případné znovuvztyčení sloupu je především záležitostí urbanisticko-estetickou, a až na druhém místě lze hovořit o významových nuancích. Nebo se snad kolegyně Bartlová jako historička (umění) domnívá, že kdyby švédské vojenské tlupy, které vykradly Pražský hrad, pronikly i na Staré město, bylo by v Praze lépe?
Navíc sloup nemá nic společného s popravou česko-německých pánů; když už sem toto téma bylo zavlečeno, pak by bylo ovšem spravedlivé říci, že na počátku jejich činnosti stála snaha zavraždit královské zástupce vyhozením z okna. (Dnes by sice původci popraveni nebyli, ale skončili by v doživotním žaláři. Mám takto vyhazovat Béma, když nesouhlasím s jeho zlodějskou Open-kartou?)
Snad ještě více mě překvapilo ale autorčino tvrzení o „neutralitě veřejného prostoru“; kdyby ji chtěla Bartlová zachovat, musela by zbourat nejprve katedrálu sv. Víta, která se komunistické verbeži všeho druhu vždy zdála příliš drze vztyčená nad Prahou, podobně jako strahovský klášter, dále by musela snést kupoli a věž sv. Mikuláše a na neposledním místě i kostel P. Marie Vítězné s Pražským Jezulátkem, stejně tak jako by musela zbourat pražské synagogy, protože ty rozhodně neutrální nejsou; ani Gestapo ani SS k podobné neutralizaci nepřikročilo.
Neutralitou veřejného prostou je totiž naopak jeho schopnost pojmout zdánlivé či skutečné protiklady, upozorňující, že vývoj národa neprobíhá v linií, kterou předepíšou zpětně ničiví anarchističtí „hrdinové“, ale že má vícero složek, následně se snášejících.
text: Pavel Štěpánek
Doc. PhDr. Zdeněk Hojda, historik
Historický spor se točí v zásadě kolem dvou otázek: za prvé, čeho je to vlastně pomník z hlediska 17. století, a za druhé, proč na konci 19. století došlo k zpochybňování tohoto pomníku, které vyvrcholilo jeho stržením.
První otázka je v podstatě zbytečná. ¨Pomník postavený v roce 1650 je pomníkem všeho toho, oč se přeme, tedy uhájení Prahy před Švédy, a vestfálský mír vytvořilly podmínky, v níž mohla protireformace vítězně postupovat.
Proč byl ale zrovna staroměstský mariánský sloup 3. listopadu 1918 předmětem ataku? Nešlo o izolovanou událost, v té době se objevovaly útoky i na další barokní sochy, sochy Jana Nepomuckého. Diskuse o mariánském sloupu se objevila již v roce 1884, když městská rada diskutovala o uvolnění finací na jeho opravu. Tato diskuse byla dobově podmíněna a myslím, že by bylo absurdní ji dnes oživovat. Na počátku 90. let jsem zažil debatu v Křesťanské akademii, kde protestanstká strana argumentovala tím, že obnovení sloupu v sousedství popraviště 27 českých pánů nebo sochy Jana Husa není vhodné, že je přímo nepietní. Nemyslím si ale, že to dnes veřejnost takto vnímá.
Oba spory jsou už vyvětralé a my v té věci máme čistý stůl... Uvědomme si, že stejný osud jako mariánský sloup mohl potkat i sochy Karlova mostu - a nechybělo k tomu mnoho. Mariánský sloup to odskákal za všechny barokní památky, takže bych se spíše klonil k jeho obnově, kterou je ale důležité interpretovat jako akt smíření. (LN 19.5.2012).
Jan Bradna, akademický sochař a restaurátor, místopředeseda Společnosti
Kopie sochařského díla má v praxi současné památkové péče významné a důstojné místo. Všem kopiím je při tvorbě věnována maximální teoretická a tvůrčí péčepři věrném reprodukování originálu. Tak je tomu i u soch a kopie architektury mariánského sloupu. Symbol smíření nebo útlaku? (LN 19.5.2012)
Doc. PhDr. Josef Štulc, kunsthistorik, památkář, vedoucí Odboru výzkumu, metodiky a vzdělávání Národního památkového ústavu, prezident českého národního komitétu ICOMOS (International Council on Monuments and Sites - Mezinárodní rada památek a sídel).
...Podobná interpretace (jak násilně snahy o obnovu aktualizuje Z. Zacpal), by nás musela přivést k tomu, že bychom začali odstraňovat či ničit památky, protože bychom zjistili, že třeba vyjadřují myšlenky, porušující lidská práva. Mariánský sloup je historický pomník, který vyjadřuje myšlenky své doby. Nápis jen vyjadřuje okolnosti, za jakých byl vztyčen. Franta Sauer a další anarchisté v roce 1918 nevzdělaným davům namluvili, že jde o pomník Bílé hory a habsburské poroby... Můžeme mluvit o násilné rekatolizaci, ale Praha byla v roce 1648 již většinově a militantně katolická. Proto se vzchopila k nesmírně chrabré obraně proti švédskému nepříteli. Kdyby to Švédům vyšlo, tak by Praha byla podobně jako Magdeburk tři dny pleněna, drancována a vyvražďována vítěznou soldateskou. Kdybychom skáceli všechny pomníky, za nimiž stojí idea díkůvzdání za záchranu, tak bychom svoji zemi nesmírně ochudili... Jak ukazují dobové fotky, sloup tvořil velmi podstatnou prostor organizující složku Staroměstského náměstí. Takže z hlediska urbanistického přinese jeho obnovení výrazný bonus kvality. Jako památkář a historik nemohu nevidět, že vítězství katolicko-habsburské strany mělo i jistá pozitiva, v umělecké produkci baroka, v níž jsme se díky němu dostali na špičku vývoje. Berme si z historie, co nám přinesla pozitivního, a nedrásejme se tolik tím negativním.
Doc. PhDr. Pavel Kalina,CSc, historik umění a architektury
Kdo se bojí sloupu Panny Marie? Ne sloup, zdrojem naší poroby jsme my sami (LN 16.5.2012)
Článek Zdeňka Zacpala Sloup vlastní poroby (LN 7.5.2012) je především svědectvím o ideologicky pojaté výuce dějepisu na českých školách v letech 1948 - 89. Je také svědectvím o tom, že co se lidé v době totality naučili, nehodlají nahradit racionálním poznáním. Obávám se, že důsledky tohoto stavu se zdaleka netýkají jen znalosti našich dějin, ale že naprosto fatálně ovlivňují způsob, jakým drtivá část dospělé populace vnímá svět kolem sebe. Statisíce lidí dodnes berou jako daný fakt ideologické konstrukty, kterými nás krmil minulý režim, aniž by jim došlo, že realita je úplně někde jinde.
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, jehož uvažovaná obnova Zacpala tak irituje, byl postaven po skončení třicetileté války. Na vrchol sloupu instalovali sochu Panny Marie, matky Krista. Téma nebylo zvoleno jen proto, že je bytostně "katolické", ale možná i proto, že že mohlo sjednocovat křesťany různých směrů. Velká část Pražanů a Čechů se před Bílou horou hlásila k tradičnímu utrakvismu, tedy umírněné verzi "husitství", která Pannu Marii uctívala podobně jako katolíci. Je dobré poznamenat, že Pannu Marii jako symbol oddané víry dodnes chová v úctě nejen nemálo "protestantů", ale dokonce i muslimové. Mariánskou úctu bral ve 20. století velmi vážně i vzdělaný gnostik Carl Gustav Jung. Obnovení mariánského pomníku by nejspíš nevadilo ani velkorysému "protestantovi", ani zbožnému muslimovi, ani gnostikovi jungiánského ražení.
Obnovení mariánského sloupu nemůže vadit nikomu, kdo chápe, že jde o památku, tedy o hodnotu, která má smysl do jisté míry nezávisle na době, kdy vznikla. Mariánský sloup byl především vynikajícím sochařským dílem. Nebyl jen psaným pamfletem, či ideovou proklamací, ale konkrétním objektem, vytvořeným pro konkrétní urbanistickou situaci. Jeho destrukce postihla doslova každého, kdo Prahou prochází třeba jen jako návštěvník, protože Staroměstské náměstí je bez něj prostě chudší.
Mariánský sloup měl samozřejmě smysl i jako svědectví, že naše minulost byla taková, jaká byla. Tedy komplikovaná, často ambivalentní, často krvavá a málokdy čistá a spravedlivá. Minulost nelze účelově přikrašlovat ani malovat na černo. Snad jí lze rozumět, často s obtížemi, ale k takovému porozumění je třeba vždycky velké pokory, a snahy o skutečné poznání. Kdybychom přistoupili na to, že zničení sloupu bylo oprávněné, a tudíž nevratné, znamenalo by to vlastně souhlasit se zničením jakékoli sakrální či světské památky vytvořené před rokem 1918. U všech památek by totiž bylo možné tvrdit, že tento konkrétní kostel, či zámek byly výsledkem vykořisťování a "habsburské poroby" ...
Mluvit o porobě v souvislosti s Habsburky je ahistorické. Skutečná poroba spočívá v něčem jiném. Naše předsudky a neschopnost se s nimi vyrovnat - to je skutečné nevolnictví. Naše neochota přijmout dějiny a skutečnost v jejich složitosti a rozpornosti - to je ta opravdová poroba. Dokud se neosvobodíme od polopravd a ideologických klišé, nebudeme svobodni.
doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D., vedoucí katedry politologie, FSS Masarykovy univerzity v Brně
V minulých dnech se objevily informace, že pražská politická reprezentace podporuje obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Ten strhl rozvášněný dav na začátku listopadu 1918 jako symbol rekatolizace a habsburské nadvlády. Postaven přitom byl jako poděkování za záchranu Prahy před Švédy v roce 1648. Ze symbolického hlediska nezačala první republika nejšťastněji - pohanou Bohorodičky... leckdo může obnovu chápat jako katolickou provokaci, jako snahu o obnovu katolického triumfalismu. Ne, není tomu tak. Mnohem spíš jde o hojení ran a šrámů posledního jednoho či dvou století. Proč až dvou století? Protože problematický vztah mezi českým národem a katolickou církví totiž není záležitostí až první republiky a bolševické éry, pramení už někdy hluboko v 19. století. Tehdy se církev, v dědictví josefínské éry, nechala vmanévrovat do pozice podpůrné státní instituce, až do role jakési státní služky. Jakkoli jejím hlavním představitelům bylo v takovém postavení asi dobře, nesvědčilo jí nikdy, ani v závěrečném habsburském století.
Ať chceme, nebo ne, minulost nás stále dohání, minulost je stále živá. Proto je dobře, když se uzdravují staré křivdy, zasypávají zbytečné příkopy nepochopení a zlosti. Církev katolická ani církve jiné u nás už nikdy nebudou mít ono privilegované postavení, o němž téměř před sto lety přišly. A je to dobře. Nesmíme připustit, chceme-li žít ve skutečně svobodné společnosti, druhý extrém - vytlačení náboženských tradic a symbolů, které naši společnost zformovaly, z veřejného prostoru do privátna... leckterý společenský vědec je dokonce přesvědčen, že jsou to právě jenom symboly, které jsou skutečné; respektive, že celá skutečnost je neustále znovu konstruována.
Viděli jsme v nedávné minulosti, že veřejný prostor, z něhož je náboženství vytlačeno, nezůstává prázdný, ale vyplní ho v lepším případě občanské náboženství třeba v podobě nacionalismu, v horším případě politické náboženství různé barvy, případně zoufalá lhostejnost. Jak to skončilo, dobře víme. (Návrat symbolů LN 14. 5. 2012)
Ing. arch. Zdeněk Lukeš, historik architektury
Návraty pomníků - ano, nebo ne? (LN 12.5.2012 - Orientace)
...Kdysi jsem se domníval, že mariánský sloup lze připomenout symbolicky a spíše soudobými prostředky, ale dnes jsem shovívavější a proti jeho návratu nic nemám, koneckonců kopie je již téměř hotova. Zachovala se i renesanční Krocínova kašna a i ta se na Staroměstské náměstí asi vrátí...
Tomáš Novotný (ton@a-tom.cz): Na sloup se těším (LN 10.5.2012)
Sloup vlastní poroby je úvaha vpravdě neuvěřitelná. Vše, co pochází od Habsburků, od ďábla jest, tak by se dalo v kostce páně Zacpalovo uvažování shrnout. Sloup nemá být obnoven, symbolizuje panství Vídně a Říma. Teprve pak přišlo blaho, první republika. Komunisté byli lepší Habsburků, protože nekontrolovali docházku gymnazistů na mši svatou. Komunisté na rozdíl od arcirodu nevyháněli statisíce Čechů krvácet za cizí zájmy.
Mariánský sloup není jedinou památkou na Habsburky a jejich přisluhovače, pokud tedy přijmeme dikci páně Zacpalovu. Pryč s monarchistickou veteší, je jí plná Praha: zpupné paláce, naduté sochy, tu a tam zůstal i habsburský orel, někde byl zlolajně opraven, jinde se vrátil z lapidária... a socha Františka I. na nábřeží? Do Vltavy!
Věřím, že sloup bude opravdu vztyčen, návrat památky bude jednou z lepších věcí, kterou nám může magistrát nabídnout. A kdyby ho následovala Krocínova kašna, jen bych se utvrdil v názoru, že nové vedení Prahy jsou konečně lidé alespoň trošku na svém místě... (Reakce čtenáře na článek LN z 8.5.2012: "Sloup vlastní poroby" který napsal člen sdružení VERITAS Zdeňek Zacpal).
Robert Müller z Prahy:"Sloup na náměstí patří" (LN 9.5.2012¨)
Sloup byl na náměstí postaven na důkaz vděčnosti za záchranu města před švédskými vojsky. Vzhledem k tomu, že Malá Strana a Hradčany se v roce 1648 dočkaly vskutku citlivé péče tohoto protestantského vojska, bylo opravdu zač děkovat.
Srovnávat sochu postavenou k Mariině úctě s památníkem masovému vrahu Stalinovi je vrchol nevkusu. Jestli sloup nechal postavit panovník nehodný, nic nemění na tom, že socha na vrcholu připomínala výjimečnou ženu, světici.
A k oblíbenému tématu cizích uzurpátorů, těžko lze katolické křesťanství považovat za cizácký import, když tu v době vztyčení sloupu bylo už zhruba osm století... (Reakce čtenáře na článek LN z 8.5.2012: "Sloup vlastní poroby" který napsal člen sdružení VERITAS Zdeňek Zacpal).
Prof. PhDr. Ivo Hlobil, CSc., katedra dějin umění, FF Univerzity Palackého v Olomouci,
výtah z jeho recenze apriorně odmítavého názoru Víta Vlnase, uveřejněného v časopise Přítomnost č. 2, 1990:
V. Vlnas zastává názor, že idea obnovy tohoto významného barokního památníku nemůže být "autentickým výrazem naší doby" a že je třeba spíše uvažovat o vytvoření nějakého moderního obelisku s aktuálně katolickým námětem, např. "památník duchovních, kteří zahynuli za fašistické a komunistické diktatury".
Odmítavý názor Víta Vlnase na současnou ideu obnovy mariánského sloupu není vyvozován z předchozího obsáhlého historického exkurzu. Proč tomu tak je, není obtížné pochopit. Historické a ideologické důvody, které vůči této památce kdysi vzbuzovaly v českém národě nenávist, byly v posledních desetiletích značně oslabeny nebo vůbec pominuly; primitivnost invektiv vůči příležitostnému podnětu k obnovení sloupu, vysloveným Františkem Nepilem z počátku roku 1989 toho byla neklamným svědectvím. Příznačné v tomto směru je konstatování samotného Víta Vlnase. "O domovském právu, o morální autoritě katolické církve dnes nikdo soudný nepochybuje a stejně tak je stále zjevnější i dějinná úloha pobělohorského barokního katolicismu, který u nás v kritické době převzal a udržel kontinuitu západní křesťanské civilizace". Záporné hodnocení nejen uměleckého, ale i memoriálního sdělení staroměstského mariánského sloupu a obdobně dnešního úsilí o jeho obnovení je v naší době z historicko-ideologického hlediska zjevně vyloučené. Všechna umělecká díla byla autentickým výrazem své doby. Co by mohlo být autentickým dílem v případě obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, nelze dopředu jednoznačně rozpoznat; navíc obsah tohoto termínu je víceznačný.
Současná iniciativa směřující k obnově mariánského sloupu může být chápána z tohoto hlediska jako naléhavá výzva k žádoucímu rozpracování nejen této ideje, ale i jejích alternativ a protikladných názorů. Zvažovat je třeba eventuality autentické rekonstrukce, barokizující repliky, moderní návrhy a vůbec i důsledky odmítnutí památníku (jakéhokoliv památníku) na daném místě. Jistě se najdou zastánci a odpůrci všech těchto potencionálních aktivit, jakož i ochránci nedotknutelnosti dnešní podoby místa. Prosazení každého z těchto záměrů s výjimkou posledního se kladou do cesty značné překážky. Nezbytné je srozumitelné ozřejmení ideje, shromáždění značných finančních prostředků (nepředpokládá se státní dotace), otázkou je nalezení vhodného tvůrce díla a obhájení jeho návrhu na veřejnosti a nakonec zbývá nesnadný proces samotné realizace.
Lze říci, že pokud se zastáncům obnovy mariánského sloupu podaří toto vše překonat, budou mít jistotu, že dílo, o jehož uskutečnění usilují, má všechny výchozí předpoklady stát se skutečně autentickým projevem naší doby.
Výňatky z malé recenze "Obnova mariánského sloupu?", publikované v Umění a řemesla 1991, č. 3, s. 97-98. Doporučujeme celý tento článek k přečtení. Později byl publikován i v jiných odborných časopisech, např. Památková péče a jiných.
Ing. arch. Zdeněk Lukeš, hl. architekt Pražského hradu,
nám zaslal své stanovisko dne 2. 4. 2009:
Sloup měl v kompozici Staroměstského náměstí své nezastupitelné místo a to i poté, co byl nedaleko instalován Šalounův pomník Jana Husa. Likvidace sloupu byla bezesporu barbarstvím a politické konotace tu nehrají z historického hlediska žádnou roli.
Můj názor je, že mariánský sloup by mohl být obnoven za předpokladu, že bude přesnou kopií někdejšího díla. Domnívám se, že zhotovit kopii vlastního sloupu i plastiky Panny Marie nejsou problémem, ale nejsem si jistý, zda lze vytvořit ze stávající dokumentace přesné kopie barokních plastik v dolní části. Pokud ano, pak bych proti rekonstrukci nic neměl. Pokud to možné není, přimlouval bych se za spíše symbolické připomenutí – například světelným paprskem, který by vycházel z místa, kde sloup stával (to navrhoval kdysi arch. Petr Malinský), případně jinak – třeba s využitím fragmentů původního sloupu – to by jistě bylo zajímavé zadání pro výtvarnou soutěž.
Zdeněk Lukeš
PS: prosím, aby byl výše uvedený názor vždy publikován jako celek a nebyly z něj extrahovány žádné části.
O mariánském sloupu se v roce 2007 vyjádřil pražský primátor MUDr. Pavel Bém.
Nejprve tak, že počítá s jeho obnovením, načež - pro něj zcela typicky - dva dny poté na otázku týkající se sloupu odpověděl, že "město se bude zabývat budoucností Staroměstského náměstí. Proběhne odborná i veřejná diskuse, a to nejen ohledně mariánského sloupu, ale i možné dostavby Staroměstské radnice".
Dne 2. 2. 2009 jsme obdrželi stanovisko generálního ředitele Národní galerie v Praze, profesora Milana Knížáka.
Byl jsem požádán, abych se vyjádřil k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Toto náměstí je nejen volným prostranstvím mezi domy (tak jako mnohá jiná náměstí), ale místem, kde procházely české dějiny a které je pro českou společnost významné. Proto také jeho podoba podléhala politickým a společenským změnám. Proto nakonec stojí na Staroměstském náměstí velká plastika Jana Husa, který byl pro tvorbu moderní české společnosti významným elementem.
Dnes, kdy náboženské vášně utichly, a současná demokracie je vnímána bez závislostí na náboženských proudech, vnímáme Husovu sochu především jako sochařské dílo, jako plastiku ve veřejném prostoru a jako takový je tento pomník pro prostor Staroměstského náměstí nevhodný.
V době, kdy vznikal, se přemýšlelo o více místech v Praze, kde by mohl být umístěn. Jedním z nich bylo i veliké Karlovo náměstí, které dnes, bohužel, ztratilo svojí "náměstní funkci". Protnulo ho několik dopravních tepen a ve zbídačelém parku řádí narkomani a povětrné děvy.
Je mi zruinovaného Karlova náměstí líto. Praha se nespravedlivě zaměřuje na super turistický střed města a místa (i blízko středu), ale už ne tolik turisty navštěvovaná, zůstávají ve zmatené podobě.
Jsem přesvědčen, že by se našel způsob vrátit Karlovu náměstí jeho důstojnost a jako centrální bod tam umístit Husův pomník. Názor o nevhodnosti Husova pomníku do komorních prostor Staroměstského náměstí je tu už dávno. V podstatě od jeho vzniku, stačí se podívat na dobové prameny.
Pokud chceme vrátit na Staroměstské náměstí atributy, jako byl Mariánský sloup, je nutné ho především zbavit Husova pomníku, který, při vší úctě k Husovi i k Ladislavu Šalounovi, se tam opravdu nehodí. Náměstí s Mariánským sloupem a Krocínovou kašnou bude určitě důstojnějším historickým centrem hlavního města Prahy (a tím pádem i celé země) než to současné, ucpané proporčně nadměrnou sochou.
Důrazně upozorňuji, že mé názory nemotivují náboženské pohnutky či ohledy. Jsem bez vyznání a osobnosti Jana Husa si nesmírně vážím. Mé názory vycházejí jen z touhy prospět městu Praze.
Prof. PhDr. František Dvořák, CSc.
Jeho vyjádření jsme obdrželi dne 12. 3. 2009:
Své stanovisko k navrácení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí v Praze opírám především uměleckohistorickými aspekty, s přihlédnutím k našim dějinám a urbanismu centra Prahy.
1. Mariánský sloup představoval jednu z nejvýznamnějších památek rodícího se baroka u nás, „snese porovnání se vším, co vznikalo tou dobou v zaalpské Evropě…“. (O. Blažíček: Sochařství baroku v Čechách, str. 72). Podobně v přehledu české barokní kultury (vyd. České akademie věd, 1989, str. 299) je toto dílo domácího umělce Jana Jiřího Bendla hodnoceno jako „nejvýznamnější sochařská úloha tehdejší Prahy… čelného sochaře raného baroka“, který se jediný u nás se svojí tvorbou stal představitelem nového umění 17. století „ve slohové orientaci i v realistickém úsilí“.
2. Rozhodující motivací k postavení Mariánského sloupu v Praze byla především událost, která změnila celý náš tehdejší veřejný život. „Pomník ten postavil císař Ferdinand III. r. 1650 na poděkování za osvobození Prahy od obležení švédského roku 1648…“ (F. Ruth: Kronika královského města Prahy, str. 991), jak to také oznamoval nápis vsazený do podstavce sloupu.
3. Mariánský sloup vytvářel na Staroměstském náměstí dominantu jejího prostoru mezi věžemi Týnského chrámu a věží Staroměstské radnice a navíc velmi citlivě promyšlený cílový bod pro příchozí hlavními cestami do Prahy, od jihu (z Malého náměstí), od severu (z Dlouhé ulice) a z východní strany Celetnou ulicí s Prašnou branou. Jeho funkce měla tedy i symbolické poslání pro vyznačení středu Prahy a to uměleckými prostředky, manifestujícími kulturnost doby.
4. V neposlední řadě důvodem k navrácení Mariánského sloupu na jeho původní místo mohou být i protestní hlasy proti jeho proběhlému odstranění. Nesrovnatelně převyšují křik hloučku žižkovských anarchistů, k nimž se ani později nepřipojil nikdo z významnějších osobností našeho veřejného života, „Bohužel 3. listopadu 1918 byl tento sloup stržen…“ (E. Poche: Prahou krok za krokem, 1985, str. 148).
5. Dodneška nezazněl ani jediný věcný argument proti obnově Mariánského sloupu, než bezobsažný nesouhlas s jeho navrácením na původní místo. Poukaz, že by se jednalo pouze o jeho nepřijatelnou kopii, vyvrací například památkářsky iniciované kopie už všech barokních soch Karlova mostu a také Braunova Kuksu.
Stržení Mariánského sloupu v Praze stalo se první událostí, již jsme se prvně představili jako samostatný stát. Právě proto bychom měli náš dnešní vstup do Evropy zvýraznit odčiněním onoho hrozného barbarského činu začátků Československa.
Architekt Jan Kasl, bývalý primátor
Když jsme se v roce 1987 účastnili poslední soutěže na dostavbu Staroměstské radnice, tak mně osobně připadalo nemožné nevrátit se k historické stopě Krenova domu a nepřivřít Pařížskou ulici i vrátit bývalou dimenzi předprostoru před chrámem Sv. Mikuláše. Tato snaha vedla k určité křečovitosti návrhu, prosklená dostavba Krenova domu měla Pařížskou „jako zavřít“, ale současně nechat dům transparentní, a moderní Mariánský sloup jsme stavěli do osy kružnice, která opisovala fasády dostavby.
Dnes, po 20 letech, si myslím, že to byla chyba, že i historická stopa města se po stoletích může měnit, že vracení se proti proudu je směr vedoucí k pitoresknosti a nepravdivé neupřímnosti. Že je sice správné vycházet z historického kontextu, ale přitom respektovat novou realitu.
Také snaha o obnovu Mariánského sloupu je tímto pokusem o obnovu něčeho, co neexistuje – na rozdíl od Krocínovy kašny se sochou Františka I., která byla uložena v Lapidáriu, či pomníku maršála Radeckého, uloženého tam dodnes, nezbylo z Mariánského sloupu se sochou Panny Marie fakticky nic a jde o nově realizovanou historizující plastiku.
Mohu litovat divokého „obrazoborectví“ po prvé světové válce, likvidace všeho „rakouskouherského?!“ a naopak si mohu třeba myslet, že vděk za nedobytí Prahy Švédy není na místě – jak by se vyvíjelo České království bez Habsburků, s protestantstvím jako oficiální doktrínou? Nevidím však důvod, proč by se Praha měla vydat cestou poválečné obnovy Varšavy nebo německých měst, kde bylo asi i nutné obnovit minulost proto, že žádná nezůstala zachována. Praha je autentická, Praha nepotřebuje pseudopamátku, klidně si může dovolit postavit moderní Mariánský sloup někde jinde – stojí ostatně pod Strahovským klášterem nad Prahou. Nejde mi o střet katolictví či českého kacířství, nechci jakkoli snižovat Mariánský kult, ale nechci tvořit pseudohistorii.
Ing. Mgr. Miroslav Poche, předseda Výboru infrastruktury Zastupitelstva hl. m. Prahy:
Obávám se, že nemohu poskytnout jednoznačnou odpověď. Domnívám se, že pro případné navrácení Mariánského sloupu bude významná, vzhledem k historickému významu dotyčné lokality, odborná diskuse v rámci pracovní skupiny k revitalizaci Staroměstského náměstí.
Souhlasím však se stanoviskem Odboru památkové péče magistrátu z roku 1992. Za daných okolností se tedy stavím spíše proti navrácení sloupu na Staroměstské náměstí, a to především z důvodů kunsthistorických. Kvůli chybějící dokumentaci není totiž možno plně rekonstruovat podobu této památky. Zároveň je však třeba zohlednit i změny, ke kterým v této oblasti od roku 1918 došlo a zvážit, zda by se sloup na současné Staroměstské náměstí vůbec hodil. Na tuto otázku by měla odpovědět i výše zmíněná pracovní skupina.
PhDr. Petra Hoftichová, ředitelka Galerie hlavního města Prahy:
Pokud je položena čistá otázka, zda ano či ne, pak říkám ne: když není vyřešeno celé náměstí, není dobré zahlcovat ho jednotlivinami bez celkové koncepce.
Ale pokud konečně dojde k revitalizaci celého náměstí, vyřeší se problém radničního bloku a zváží se třeba také návrat Krocínovy kašny, není vůbec od věci zvážit i návrat sloupu – nakonec i koncepce Husa počítala se sloupem. A určitě tak bude náměstí hezčí než pouťové atrakce obřích rozměrů. Problémem zůstává, že je to přirozené shromažďovací centrum, a každá plastika zde bude vlastně „překážet“ a bude hrozit poškození, ale to by měl řešit někdo jiný. Takže: snad ano, ale za určitých podmínek…
Dušan Hejbal, biskup Starokatolické církve v ČR:
Starokatolická církev v ČR nezaujala stanovisko k znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze a domnívám se, že ani nehodlá. Mohu tedy poskytnout jen svůj názor: Mariánský sloup byl postaven před více než 350 lety na památku ochrany Prahy před švédskými vojsky a nemá tedy nic společného s bitvou na Bílé Hoře a následnou násilnou rekatolizací. Jeho stržení v roce 1918 bylo omylem rozvášněného davu. Přihlédnu-li k tomu, že sám Mistr Jan Hus, kterého naše církev ctí jako světce, byl ctitelem Matky Boží, pak kombinaci jeho pomníku a mariánského sloupu vidím jako vhodnou.
Mgr. Aleš PIŠTORA, tiskové oddělení Arcibiskupství pražského:
Návrat Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí není naší prioritou, byť bychom ho uvítali. Rádi bychom, aby se tak ovšem stalo za podpory Pražanů a v ekumenickém kontextu.
Milan Richter, radní hl. m Prahy pro kulturu:
Těžko se mi vstupuje do diskuse o Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí, když ani není dořešen vzhled náměstí samého. Možná, že to vyřeší sami účastníci soutěže, protože už i v minulosti se pokusy o obnovu, či spíše využití místa po Mariánském sloupu, objevily v soutěžních návrzích. Nejsem si ani jist, zda by měl Mariánský sloup, pakliže by se obnovoval, vypadat jako ten původní. Jsou známa moderní díla s touto tématikou, a možná, že právě takové se objeví na některém ze soutěžních návrhů na obnovu Staroměstského náměstí.
Nicméně v tomto ohledu mám pocit, že by o věci neměli ani tak rozhodovat politikové, byť svržení sloupu bylo aktem politickým, ale odborníci – kunsthistorici, urbanisté a architekti. Také je třeba dodat, že v červnu 1992 bylo odborem památkové péče vydáno zamítavé pravomocné závazné stanovisko č.j. OPP 246/92 ze dne 23.6.1992, které je i dnes platné a účinné a proti kterému nebylo podáno odvolání.
