Začíná postní doba
Na Popeleční středu začíná doba 40 denního půstu, přípravy na největší křesťanské svátky v roce Velikonoce.
Uveřejňujeme zamyšlení pražského biskupa Václava Malého převzaté ze stránek Christnetu.
Půst se nepříčí radosti
Ve slově postit zaznívá pustit, opustit. Zbavovat se všeho, co překáží v pravdivém a laskavém přístupu k druhým. Zanechat všeho povrchního, líbivého a duchovně laciného. Nenechat se ukolébat svojí slušností a korektností. Překonat pohodlnost a nalézt odvahu podívat se na své slabosti a nedostatky. Zříci se něčeho, co máme rádi a na čem lpíme. Netýká se to zdaleka jen jídla.
To vše předpokládá touhu po změně smýšlení a silnou vůli ji prosadit. Bylo by naivní, kdybychom zůstali u vnějšího odříkání si něčeho, co sice vyžaduje nějaké úsilí, ale omezuje se na vnější čin, který nemá spojitost se změnou vnitřního smýšlení. Smyslem půstu je vnitřní obrácení, jehož vnějším znamením je skutek, jímž vybočujeme ze svého běžného každodenního života. Vybočením se nemíní nějaká mimořádnost, přesahující dosavadní síly. Už vůbec neznamená zanedbávání běžných povinností a zúžení své činnosti na splnění toho, co jsme si postem vytyčili.
Z čistě zdravotního hlediska půst v pokrmech a nápojích prospívá lepší tělesné i duševní kondici. To ovšem není jeho cílem. Nemá nic společného s hladověním ani ho není záhodno zužovat na redukční dietu. I když zdravá péče o tělo si zaslouží pozornosti, z duchovního pohledu se jedná stále o soustředění na sebe sama. Zdaří-li se zkrocení našich chutí, přichází uspokojení, že jsme něco dokázali a ještě navíc utužili svou vůli. To nestačí.
Půst nás má naopak vyrušit z naší pohodlnosti a sebeuspokojení. Projevená silná vůle něco se sebou dělat se soustřeďuje na pohled do našeho nitra, v němž se nalézá i mnoho hluchého, zbytečného, vadného a chybného. S odvahou nahlédnout svůj duchovní stav vykročíme na první stupeň pomyslného žebříku, jehož stupínky nás vedou výš – od zakalenosti našeho ledví k jasu dobrého a milosrdného Boha, který s něhou čeká na naše obrácení. Půst je pupeční šňůrou spojen s obrácením. Bez něho se stává pouze znamením silné vůle a vnější změny. Ukazuje-li na vnitřní proměnu, dostává svůj pravý obsah a smysl. Niterná proměna nekončí u touhy a vůle napravovat svá selhání a zbavovat se návyků a sklonů. Lidská hříšnost může být vyvedena ze slepé uličky a očištěna živým a odevzdaným vztahem k Bohu, který se v plnosti sdělil v Ježíši, Božím Synu. Podstata obrácení spočívá v odvrácení se od hříchů a v odevzdanosti a vydanosti odpouštějícímu Bohu. Je vedeno touhou jednat jako On. Teprve tehdy nabývá půst svého pravého obsahu.
Zasmušilost tváře a ponurá vážnost nemá v něm prostor. Navzdory veškerým nepříjemnostem při nazírání na svoji hříšnost převažuje radost, že Někdo na nás čeká a ve vší naší křehkosti nás přijímá. Postní doba ústí do velikonoční radosti, mající svůj zdroj ve skutečnosti, že v Ježíši vítězí světlo nad tmou, život nad smrtí. Toto vítězení a trvalá radost z něho je otevřeno i nám.
