Vzpomínka na básníka Václava Renče
V roce 1994 vydala naše Společnost knižně, ve spolupráci s Křesťanskou Akademií v Římě a firmou CREDO Prostějov, jeho báseň Pražská legenda, věnovanou příběhu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Báseň psanou do paměti spoluvězňů v nejkrutějším komunistickém žaláři v Leopoldově.
Zasvěcený Doslov k vydané básni napsal PhDr. Radomír Malý z Brna. Z jeho pozoruhodného textu připomínám na tomto místě několik částí:
„Není známo v historii literatury, že by měl některý básnický epos takovou historii jako „Pražská legenda“ Václava Renče…Vznikla úplně bez tužky a papíru v hlavě básníka-vězně, který ji recitoval svým druhům v utrpení. Ti se ji naučili nazpaměť, aniž cokoli napsali…Teprve volnější léta šedesátá, kdy většina „muklů“ už se vrátila z kriminálů, umožnila dát všechny strofy dohromady. Báseň kolovala ve strojopisech mezi spolehlivými lidmi. Rok osmašedesátý otevřel dveře k jejímu uveřejnění. Stalo se tak v Katolických novinách.
„Pražská legenda“ postrádá pohanské klišé o bájném ptáku Fénixovi, jenž povstává z popela a trosek. Renč je katolickým básníkem, a proto nevěří této pohanské pověře, kterou přijímají myšlenkoví dědicové osvícenského racionalismu a materialismu ve formě propagandy „lepších a skvělých zítřků lidstva“. Křesťanství, zjevené náboženství Kristovo, není žádnou utopií, která odvádí od tvrdé reality únikem do imaginární lepší budoucnosti, jež se vyvine z ruin zvrácené a v niveč obrácené současnosti. Renčova víra, vyjádřená v závěru eposu slovy „vítězná od věků ví, že vítězství svého se dočká i ve vzpurném srdci hornatých Čech“, je burcující výzvou, zvoláním, výkřikem do svědomí, nikoliv utopickou vizí pozemského ráje, tak charakteristickou pro totalitní režimy všech dob a generací. Renč nevěří v pozemský ráj, ale v průkaznost duchovních a mravních hodnot křesťanství, které expresivně ztělesňuje Matka Boží. V tom spočívá její vítězství, jež básník tolik vyznává.
Když jsem se Václava Renče v roce 1969 ptal na motivaci vzniku „Pražské legendy“, odpověděl mi: „Nechtěl jsem nic víc a nic méně než to, aby byla oslavena Boží láska“. Ta dokáže i zlo tajemně přetavit v dobro, což je mnohem víc než odstranění zla, kdy „deus ex machina „ náhle vše obrátí jako mávnutím kouzelného proutku. Bůh, který se stal v těle Panny Marie člověkem, pracuje jinak. Ne vždycky eliminuje zlo, ale dovede mu dát úplně jiný smysl. Dochází k jeho jakési tajemné transsubstanciaci, kdy podobně jako v okamžiku proměňování při liturgii se mění podstata, i když zůstává forma. Stržení Mariánského sloupu bylo jistě zlem. Jeden z hlavních iniciátorů tohoto divadla rouhání Franta Sauer alias Oskar se však jedině díky tomuto zlu důvěrně setkává s Pannou Marií, která ho přivádí podle básníkovy vize do nebe. Forma zla tedy zůstává - jeho podstata se však mění v dobro, které umožňuje získat duši pro věčnost. V tom spočívá vítězství Matky Boží, to je ta jistota, kterou žádné světské násilí, žádná lež ani nenávistná vášeň nejsou schopny likvidovat.
Vroucí mariánský ctitel a autor „Popelky Nazaretské“ se nedočkal slavnostního převezení sochy Naší Paní z exilu do areálu kláštera na Strahově. Doufejme však, že svojí přímluvou u věčného Otce nám dopomůže k tomu, aby Mariánský sloup opět stál na Staroměstském náměstí…“ napsal v roce 1994 Dr. Radomír Malý.
A já jen dodávám, že se tak v roce 2020 skutečně stalo. Bohu díky!
Touto básni jsem se nechal oslovit i při psaní knihy Mariánský sloup v Praze, vydané v roce 2021. Věnoval jsem ji všem, kdo se během dlouhých 102 let od stržení sloupu v roce 1918 zasloužili o jeho obnovu v roce 2020. Byl mezi nimi i Václav Renč. Jeho jasnozřivými verši z eposu „Pražská legenda“ jsem uvedl jednotlivé kapitoly knihy.
Karel Kavička
Foto na titulní straně článku:
Pamětní deska Václava Renče na Městské knihovně ve Fryštáku - pořídil Pavel Ševela.
Náhledy fotografií ze složky Václav Renč: Pražská legenda, Karel Kavička a kol.: Mariánský sloup v Praze
