Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nesmiřitelní

10. 6. 2020

 

Existuje takový katolický vtip, že každý kněz se může v jednom kázání dopustit až tří  drobných herezí  (tedy nepravd). Tří nepravd se dopustil i pan Ondřej Neff ve svém posledním slově "Smíření se nekoná". Především prý Mariánský sloup "stojí na poledníku": ale je to právě obráceně: neexistuje nějaký pražský poledník "an sich", tedy existující snad před sloupem nebo nezávisle na sloupu, ale tento poledník vždy tvořil stín, vržený Mariánským sloupem v pravé poledne: nebylo tedy dříve vejce, ale slepice. 102 let byl tento stín ve dlažbě jen vyznačen, ale dnes se k němu opět vrátil sloup, který ho tam 268 let každé poledne vrhal.

            Druhý omyl je neustále opakovaná hanlivá teze odpůrců sloupu o tzv. "Váňově sloupu" (jakoby si snad nějaký "zarputilý sochař usmyslel vrátit sloup na původní místo"): Nikoli, akademický sochař Petr Váňa byl vybrán ve výběrovém řízení na zhotovení sochy P. Marie a kamenických částí sloupu v roce 2007. Dalo by se tedy říci, že Petr Váňa "pouze" zhotovoval zakázku Společnosti na obnovu.  Do té doby se rekonstrukcí sochy zabýval ak. soch. Jan Bradna a jeho spolupracovníci. Nikdo ale nemluví o "Bradnově sloupu", jako ani skoro nikdo neví, že to je vlastně "Naumanův sloup", protože architekt ing. Pavel Nauman vytvořil na počátku přesnou rekonstrukci plánů architektury sloupu.


          Do třetice onen opakovaný nám podsouvaný "triumfalismus, který si koleduje o revanš": takovým revanšem by například bylo obnovení husitského kalicha ve štítu týnského kostela, který zničili naopak katolíci utrakvistům v roce 1623. Ale pokud jste si nevšimli, ten kalich je tam už obnoven, a obnovili ho sami katolíci, jako gesto smíření, za své peníze, a souhlasí s tím, aby tento ctihodný symbol husitů byl na dnes katolickém kostele Panny Marie před Týnem. Ostatně katolíci také poslední dobou hodně změnili svůj názor na Mistra Jana Husa (když totiž byl budován pomník Husův od Šalouna v roce 1915, nikdo se katolíků neptal na jejich názor, který v té době byl ještě ostře odmítavý), a chápou ho dnes jako ctihodného a poctivého katolického kněze, který se upřímně snažil o reformu církve a váží si jej a litují  jeho smrti. Ostatně Jan Hus byl ctitelem Panny Marie (kdo tomu nechce věřit, ať si přečte jeho obhajovací řeč, kterou si připravil do Kostnice).  Ale tak, jako jsme se my smířili s Husem, mohli by se nekatolíci smířit i s Pannou Marií, ne? My jsme jim k tomu podali první ruku tím, že jsme obnovili jejich kalich.

           Jak to ovšem známe (především) z manželského soužití, ke smíření musí být dva. Jestliže se tedy "smíření nekoná", jak nám stále opakují odpůrci sloupu (snad aby se stále opakované stalo pravdou),  pak je evidentní, že jedna strana se nechce smířit, třebaže druhá podává přátelskou ruku. Kdo zná Bibli (a předpokládám, že vzdělaný pan Ondřej Neff by ji měl znát), pak ví, že Ježíš (poté, co nás - katolíky i nekatolíky - naučil Otčenáš - kde je ostatně i ta důležitá věta "jakož i my odpouštíme našim viníkům", kterou se denně všichni modlíme) řekl: "Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec; jestliže však neodpustíte lidem, ani váš Otec vám neodpustí vaše přestoupení." (Mt 6,14-15)
           Na to je klasická odpověď hříšníka: "ale nám není co odpouštět, my jsme přece nikoho nezabili, ani neokradli, ba ani jsme to nebyli my, kdo ten sloup v roce 1918 zbořil". Ale i na tento bludný samospravedlný  postoj měl Ježíš toto důležité slovo: "Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu. Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo řekne svému bratru "blázne", bude vydán radě, a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu." (Mt 5,21-22) A konečně nám dal Ježíš návod, jak tedy jednat a jak smýšlet: "Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého. Já vám však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé." (Mt 5, 43-45)

        Jestliže je tomu tak, a naši bratři nekatolíci (zejména ti, kdo neustále proti sloupu vystupovali) jsou syny nebeského Otce, nikdo se tolik nemodlil za nás katolíky, jako oni za své "nepřátele" - a vlastně jim máme být vděčni, protože jejich vytrvalé modlitby za nás byly vyslyšeny. A jsou-li nekatoličtí bratři synové nebeského Otce a učedníci Ježíšovi, milují nás jako své "nepřátele".

          Ale někdy o tom ve slabších chvilkách pochybuji (snad mi to Pán Bůh odpustí), protože jsem zažil některé nedělní školy v nekatolických církvích: ano, někdy je to kvalitní biblická hodina, ale někdy je to spíše "školení nenávisti ke katolické církvi" (jak jsem si to sám pro sebe nazval).

             A tak ten, kdo se chce smířit, smíří se s Bohem i s lidmi. Kdo se nechce smířit, je... prostě "nesmířený". Nebo možná "nesmiřitelný".

                                                                                  Mgr. Libor Gottfried

                                                                              historik a archivář Praha

Redakčně zkráceno.