Chápeme jedni druhé s láskou?
Již čtvrtým rokem stojí uprostřed Staroměstského náměstí obnovený Mariánský sloup. Umělecká kopie prvního barokního díla v našich zemích, velké umělecké hodnoty. Lidé se u něho schází, někteří se modlí, jiní zde odpočívají. Ten sloup tam stál téměř tři sta let. Pak ho zbořila parta vandalů vedená Frantou Sauerem, podporovaným tehdejšími levicovými stranami.
Nyní v nové a svobodné zemi, po prožití dvou totalit - nacistické a komunistické, jsme sloup po třicetiletém úsilí obnovili. Obnovili jsme tak vzpomínku na hrdinné obyvatele a obránce Prahy, kteří s nasazením svých životů Prahu ubránili na konci třicetileté války proti několikanásobné přesile švédských profesionálních armád.
Našim cílem bylo od počátku smíření a úcta nejen k našim hrdinným předkům, ale také k Panně Marii, která se během třiceti let snah o obnovu sloupu stala součástí našich životů a životů našich rodin. A ona dnes znovu žehná Praze a celému národu. Bohu díky!
Je smutné, když v době upřímných snah o ekumenické hnutí, nazve někdo Pannu Marii tou, která vraždí (rozhlasový rozhovor Pavla Černého s kardinálem Dukou), nebo znovu dnes tak nazve anděly na sloupu jako vraždící. Názory dávno překonané, převzaté z dob obrození v 19. století.
Obnovili jsme Mariánský sloup a letos dokončíme jeho uměleckou výzdobu, která k němu neoddělitelně patří - instalací soch čtyř andělů. Tím bude celé umělecké dílo dokončeno. Stane se tak o slavnosti Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna 2024, kdy pražský arcibiskup a primas český Mons. Jan Graubner sousoší andělů požehná.
Tato skutečnost se stala inspirací pro našeho bratra Dr. Pavla Černého, který na stránkách internetového magazínu CHRISTNET, vyjádřil k tomu své ekumenické stanovisko článkem s titulem: Evangelium podle vraždících andělů.
Tento jeho článek zveřejňujeme v plném znění, včetně stanoviska Společnosti, formulovaného jejím archivářem Mgr. Liborem Gottfriedem. Dáváme tak možnost všem udělat si vlastní názor.
PhDr. Karel Kavička, člen Grémia a tiskový mluvčí Společnosti
Evangelium podle vraždících andělů - CHRISTNET
Nejen k plánovanému doplnění Mariánského sloupu Areopag / Pavel Černý / 25. června 2024
Pavel Černý je emeritní předseda Rady Církve bratrské a Ekumenické rady církví v ČR.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Evangelium podle vraždících andělů Pavel Černý / 25. 6. 2024
Od samotných počátků zrození křesťanské církve se mnozí snažili hledat různé podoby zvěstování evangelia, které by umožnily jeho srozumitelné vyjádření. Často šlo o oblečení biblického evangelia do šatů soudobé kultury. V teologii misie se tomu říká kontextualizace evangelia či inkulturace. Nedávno byly publikovány např. knížky Pavla Hoška „Ve víru velkého tance“ o duchovní zkušenosti přítomné v díle protestanta C. S. Lewise nebo „Sloužím Tajnému ohni“ o duchovních zdrojích literární tvorby katolíka J. R. R. Tolkiena. Dokonce byla publikována i kniha „Evangelium podle Jaroslava Foglara“ nebo „Evangelium lesní moudrosti“ o duchovním odkazu zakladatele skautingu E. T. Setona. Ze širokého záběru je vidět, že evangelium má být překládáno do srozumitelného jazyka, má být interpretováno, zvěstováno a dosvědčováno osobní vírou. Takové snahy je třeba vítat, protože nelze zvěstovat a dosvědčovat pouhou tresť evangelia. Dílo spásy je v Bibli představeno jako meta-příběh, se kterým můžeme propojovat své osobní příběhy a své interpretace evangelia jako Boží cesty za člověkem.
S těmito všemi pokusy o vyjádření Kristova evangelia se dostávají do rozporu některé petrifikované přístupy ve spojení s naší dějinnou minulosti, které se zjevně nepovedly. Jedním z nich byla tvrdá rekatolizace, která nastala po bitvě na Bílé hoře. Habsburkové
se ve spojení s mocnou církví pokusili zvrátit duchovní vývoj v českých zemích a ohněm a mečem prosadit vládu jedné konfese. To bylo v naší zemi vždy problematické, protože zde dávno předtím byly tradice husitského hnutí, utrakvismu a také Jednoty bratrské, a to později ve spojení s reformací luterskou a kalvínskou. Také zde byly již ekumenické zkušenosti s fungováním více konfesí vedle sebe, jak to vyjadřoval např. Kutnohorský smír z roku 1485 mezi utrakvisty a katolíky.
Dnes žijeme v Evropě 21. století, ve které jsou všechny církve menšinovou záležitostí a znovu hledají své misijní poslání, způsob svého zvěstování a služby a také postavení ve společnosti. Vše pozitivní, co se podaří kterékoli církvi zvyšuje hodnotu křesťanské víry a vše, co pokazíme, tak se promítne do celkového hodnocení křesťanství ve společnosti. Jako příklad mohou sloužit nedávno otevřené skandály se sexuálním zneužíváním dětí pracovníky církve. Společnost dnes příliš nerozlišuje mezi katolíky, pravoslavnými či protestanty.
Z tohoto důvodu si kladu otázku nad iniciativou Spolku pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Vystavení napodobeniny tohoto sloupu v roce 2020 předcházela dlouhá a nepříjemná jednání. Ekumenická rada církví a potom také ještě některé církve samostatně, se rozhodně stavěly proti obnově sloupu. Proti se stavěla také historická společnost Veritas a spolek Exulant, který sdružuje ty, kteří byli v době protireformace z naší země vyhnáni pro svou víru. Proti sloupu se postavili také mnozí historici umění, z nichž se řada hlásí ke katolické církvi. Sloup byl pro ně replikou, která nemůže navázat na zničený sloup, protože se některé jeho části ani nedochovaly. Odmítnutí obnovy sloupu ekumenou rozhodně nebylo ve věci úcty k Panně Marii, matce Božího Syna. To, co vadilo, bylo poselství tohoto sloupu, který byl vztyčen jako napodobenina Mariánského sloupu v Mnichově (1638) vévodou Bavorským na oslavu vítězství katolicismu nad reformací. Staroměstský sloup byl vztyčen na základě mnoha zákulisních a někdy i podvodných jednání. Hodně se v tom vyznamenal tehdejší radní Jan Wolf, který svévolně jednal proti usnesením Zastupitelstva hl. města Prahy. Replika nakonec byla postavena, a tak jak se dalo předpokládat, stala se předmětem ekumenických napětí. Rozdělení bylo ovšem patrné i uvnitř římskokatolické církve a někteří kritizovali tvrdý a zákulisní postup v této kauze.
Jako jisté zmírnění celé kauzy se před instalací repliky objevilo sdělení, že na podstavec sloupu nebudou umístěni čtyři andělé, jejichž poselství je v dnešní době skutečně absurdní. Počátkem letošního roku jsme se dozvěděli, že jeřáby spustily na podstavec tři anděly s tím, že k nim v létě přibude ještě ten čtvrtý. Co je na symbolice těchto andělů podivného? Kamenní andělé totiž probodávají kacíře, což jsou samozřejmě protestanté. Taková byla ekumena 17. století po Třicetileté válce. Podobná symbolika andělů s křížem a mečem probodávajících kacíře se objevila např. i na pamětní minci papeže Řehoře XIII., vyražené na oslavu pobití asi 20 000 hugenotů ve Francii v roce 1572 při Bartolomějské noci. Proč Spolek pro obnovu Mariánského sloupu tak tvrdohlavě usiluje i o umístění andělů vraždících protestanty coby kacíře? Proč tuto tradici podporuje monarchistické hnutí Čech a Moravy a také některé ultra-konzervativní kruhy uvnitř římskokatolické církve? Zdá se mi, že je za tím neustálá nostalgie po zániku habsburské monarchie. Někteří stále touží po moci a po ztraceném sepětí trůnu a oltáře, které vždy demoralizovalo a kompromitovalo každou státní církev.
Z misiologického hlediska je to zajímavý příklad. Jednotlivé církve dnes hledají citlivou a srozumitelnou podobu zvěstování evangelia a rozvinutí služby. Římskokatolická církev hledá nová eklesiologická vyjádření své identity ve 21. století. Papež František se svými spolupracovníky odvážně otevřel proces synodality, který provádí audit duchovního života a církevních struktur. Jako protestant, který se jako pozorovatel od počátku účastnil tohoto procesu, nevím, co si mám o vraždících andělech na sloupu myslet. V roce 1999 bylo podepsáno společné prohlášení o ospravedlnění z víry mezi katolíky a evangelíky. Za církev jsem v roce 2007 podepisoval s představiteli ostatních církví, včetně římskokatolické, Chartu Oecumenicu o spolupráci a vzájemném respektu. V roce 2015 jsme se spojili při uzavření otázek kolem působení a smrti českého reformátora Mistra Jana Husa. Na základě studia a společného procesu Hus přestal být osobou
rozdělující, ale naopak spojující. Na Bílé hoře jsme v roce 2020 společně katolíci a protestanti uzavřeli bělohorské události společným vyznáním a vyjádřeným smířením. V roce 2017 jel papež František do švédského Lundu, aby se zúčastnil oslav 500. výročí reformace. Již třikrát jsem se mohl setkat s papežem Františkem, který se vždy snaží o mimořádnou ekumenickou citlivost. V římskokatolické církvi mám mnoho vzácných přátel, se kterými spolupracujeme v lásce a důvěře. Proč zde někdo chce znovu symbolicky propichovat a vraždit moje předky a duchovní otce? Proč má někdo neustálou potřebu vnucovat a vystavovat symboly moci, nadřazenosti, inkvizice a zabíjení? Zde nejde jen o českou ekumenu. Jde o naše společné svědectví dnešní společnosti. V celém světě jsme svědky neklidu tam, kde stojí pomníky necitlivé k minulosti. Symboly neztrácejí své poselství.
Domnívám se, že evangelium vraždících andělů není dnes nejlepší příklad inkulturace evangelia. Spíše to působí rozladění, které na obou stranách využijí ti, kteří by rádi oživili historická nepřátelství. Je to materiál pro ty, kteří chtějí rozbíjet ekumenismus a upínat se k minulosti. Místo hledání soudobých a autentických vyjádření evangelia uvízli v dobách nepřátelství. Místo odvážného pohledu vpřed se točí v minulosti a nevybírají z ní právě to nejlepší. Připadá mi to jako zoufalá snaha těch, kteří místo misie v našem národě obnovují sloupy rozdělení a snaží se vrážet klíny do ekumenismu. Není v tom ztráta naděje a důvěry v Krista, který je Pánem církve i ve 21. století? Kéž by si přečetli např. Evangelii gaudium (Radost evangelia), apoštolskou exhortaci svého papeže o hlásání evangelia v současném světě, a trochu se nad ní zamysleli, než na podstavec jeřábem spustí zbrusu nového čtvrtého vraždícího anděla.
Mgr. Libor Gottfried: Odpověď Pavlu Černému
Vyjadřuje stanovisko Společnosti
Vážený pane doktore, bratře v Kristu,
tak především bychom se mohli na začátku shodnout na tom, že máme jedno Písmo a z něho například vychází ikonografie křesťanského umění, od starověkého přes středověké u až po katolické křesťanské umění, počítaje v to samozřejmě i první barokní sochy na našem českém území, totiž od sochy Immaculaty (Panna Maria Neposkvrněného početí) na vrcholu Mariánského sloupu od Jana Jiřího Bendla až po sochy andělů od Bendla a jeho tří sochařských kolegů (kteří mu pomohli v letech 1650 - 1652 relativně rychle dokončit čtyři skupiny andělů, porážejících dva symbolické ďábly a dvě symbolická zvířata na čtyřech soklech kolem Mariánského sloupu).
Mariánský sloup (dále často jen MS) je "vědecká rekonstrukce" (jak to nazval profesor J. Royt) a rozhodně plně odpovědná památkářská rekonstrukce a kopie od kameníků a akademických uměleckých sochařů - restaurátorů. Každý z nich si za svou prací a maximální možnou věrností původní památce stojí svou profesní ctí. Celá naše rekonstrukce MS byla a je průběžně sledována odbornými památkáři a my se snažíme řídit všemi jejich připomínkami a radami a řídíme se všemi v Evropě obvyklými zásadami rekonstrukce zničených památek (jak se vytvořily zejména po zkušenostech s rekonstrukcemi celých městských částí, celých kostelů, paláců a soch, zničených za druhé světové války).
Naším úkolem a vytčeným cílem (tj. úkolem Společnosti pro obnovu MS) bylo od počátku napravit barbarský vandalský čin našich předků a obnovit poničenou (ale v důležitých fragmentech zachovanou) památku barokního umění a architektonické kompozice Staroměstského náměstí.
Jako taková musela být tato památka obnovena (pokud je to jen možno) v přesné podobě, jakou měla v roce 1650-1652.
Pokud máte nějaké relevantní informace, že sloup, nebo další architektonické součástky architektury sloupu jsou někde snad o nějaký centimetr odlišné od původního originálu, budeme Vám za takové poznatky vděčni, ale my jsme postupovali podle plánů, který vyhotovil v roce 1997 - na základě dochovaných fragmentů a částí schodiště, podstavce, částí balustrády, kované branky, zachovaných soklů pod sochami, zachované původní i v roce 1904 nahrazené hlavice sloupu, a na základě fotogrammetrické metody z archivních snímků sloupu ing. arch. Pavel Nauman a které byly schváleny památkáři jako prováděcí projekt pro rekonstrukci sloupu.
V příloze posílám snímek přesného modelu celého sloupu z roku 1998 od sochařů Miroslava Krátkého a Karla Kronycha, který by nebyl možný bez projektových plánů ing. Naumana.
O rekonstrukci a historii Mariánského sloupu vyšlo již mnoho publikací. Doporučuji zejména Vaší pozornosti knihu Petra Blažka a Vojtěcha Pokorného: Duchovní střed Evropy, Dějiny Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze 1650-2020, Praha 2020 a knihu skupiny autorů pod redakcí Karla Kavičky (od autorů: K.A. Kavička, Jan Bradna, Libor Gottfried, Zdeněk Lukeš, Michael Josef Pojezdný, Zdislav Šíma): Mariánský sloup v Praze, nakladatelství Flétna 2021, ale i všechny ostatní, každá je nějak užitečná k získání solidních informací. V žádné z těchto knih se nic nepíše o tom, že by snad skupiny soch andělů s ďábly a symbolickými zvířaty měly představovat "vraždění nekatolíků - kacířů". To je pouze nepsaná (a pouze v novinářských a obskurních tiskovinách tištěná) tradice od dob národovců z 19. století, neustále dodnes opakovaná odpůrci sloupu, která vůbec neodpovídá historické skutečnosti. Odpůrci Mariánského sloupu také dosud nevydali žádnou svoji speciální tištěnou publikaci, kde by prezentovali své názory a vědomosti a poznatky, proč je MS špatný - snad proto, aby se nezesměšnili před odbornou veřejností.
Pokud Vás zajímá shrnutí historických (od spoluautora J. Pejřimovského) a ikonografických (tyto části brožury jsou ode mne) informací, přikládám poslední verzi poslední brožury na toto téma po korekturách před tiskem (vyšla nedávno 2024), tak Vám ji posílám v přílohách.
Přikládám také vyobrazení všech čtyř skupin andělů s ďábly a symbolickými zvířaty z 3D modelu sloupu, na němž bylo diskutováno použití a umístění rekonstrukcí křídel - jako názorné vyobrazení všech soch na podstavci.
Tolik na úvod.
Nyní ke konkrétním Vašim tvrzením: Vy označujete ve svém článku všechny skupiny andělů (s ďábly nebo symbolickými zvířaty) za "anděly vraždící protestanty coby kacíře". Dříve, než si odpovíme, co Vás k tomuto názoru či přesvědčení asi vede, podívejme se na první tuto skupinu (která je umělecky nejhodnotnější, a jejímž původním autorem byl Jan Jiří Bendl, a jejíž dokonalou repliku a rekonstrukci /drobných chybějících částí/ zhotovil zkušený akademický sochař-restaurátor Petr Váňa) - je to skupina vlevo vpředu (při pohledu od Staroměstské radnice).
Anděl zde zaklekává klesajícího ďábla, a v pravé ruce drží řetěz, kterým předtím spoutal ďáblovy ruce. V levé ruce pozvedá nad ďáblem velký klíč. - No, možná si myslíte, že jedním ze způsobů, jimiž se "vraždí" ďáblové (a tedy nekatolíci nebo kacíři, jak to chcete chápat Vy) je prostě "majznout je po kebuli" klíčem. Je proto škoda, že Jan Jiří Bendl (a po něm Petr Váňa) nedali do ruky andělovi alespoň klíč francouzský (lidově francouzák), nebo třeba husitský palcát (který se v našich dějinách přece tak osvědčil jako vynikající zbraň vražedná...).
Rád bych Vás, kazatele a učitele z církve bratrské, která si tak zakládá na svém biblickém učení, upozornil na tyto verše z Apokalypsy - Janova Zjevení:
"Viděl jsem anděla, sstupujícího s nebe, majícího klíč od propasti, a řetěz veliký v ruce své. I chopil draka, hada toho starého, jenž jest ďábel a satan, i svázal jej za tisíc let; a uvrhl ho do propasti, i zavřel jej tam, a svrchu nad ním zapečetil, aby nesvodil více národů, ažby se vyplnilo tisíc let;, neboť potom musí býti propuštěn na malý čas." (Zj 20,1-3)
A necitoval jsem tuto pasáž ani latinsky z Vulgáty (jak ji důvěrně znali tvůrci Mariánského sloupu v tom 17. století), ani v nějakém soudobém studijním překladu do češtiny, ani z ekumenického překladu, ale z Bible kralické, která je u většiny protestantů pokládána za nejdokonalejší a nedostižně přesný biblický překlad do češtiny. Nic na tom ovšem nemění fakt, že kralický překlad těchto veršů je zde slovo od slova totožný s překladem z Vulgáty.
Jestliže tedy, bratře Černý, stále ještě vidíte v té první skupině "anděla, vraždícího protestanta", pak Vám bohužel musím odpovědět slovy našeho Mistra: "Bloudíte, protože neznáte Písma!" (Mt 22,29).
A než se podobně podíváme na ostatní tři symbolické sochy, je třeba se ohradit proti dalším nepřesným tvrzením: tvrdíte, že pražský MS byl "vztyčen jako napodobenina mariánského sloupu v Mnichově (1638)", a že vévoda Bavorský v Mnichově tento sloup postavil "na oslavu vítězství katolicismu nad reformací".
Nikoli, sloup v Mnichově byl postaven "na oslavu" uchránění města před vypleněním od Švédů a na vrchol mu byla dána už existující socha Panny Marie, před níž se mnichovští obyvatelé modlili za moru 1634-1635. Důvody postavení mariánských sloupů bývají dostatečně vysvětlovány v jejich dedikačních nápisech. Každý si tudíž v Mnichově může dodnes přečíst latinský nápis na podstavci:
"Největšímu a nejlepšímu Bohu a Panně Bohorodičce, nejdobrotivější paní Bavorska, nejmocnější ochránkyni, za záchranu vlasti, města, vojska sebe samého a svého domu a svých nadějí postavil tento trvalý pomník pro budoucí Maxmilián, falckrabě rýnský, kníže obojího Bavorska, svaté Říše římské nejvyšší stolník a kurfiřt, poslední z Tvých služebníků, roku 1638"
V nápise tedy není ani zmínka o nějaké reformaci nebo vítězství katolicismu nad ní... Podobně ani na latinském nápisu na pražském MS není nic více než:
"Panně Bohorodičce, bez prvotní poskvrny počaté, obhajitelce a osvoboditelce města, císař dobrotivý a spravedlivý tuto sochu staví (chronogram: 1650)"
tedy opět nic o porážce nekatolíků
Nevím, jestli víte (nebo chcete vědět), že jak mnichovský (1638), tak první mariánský sloup vídeňský (1647), Mariánský sloup v Praze (1650) i druhý mariánský sloup ve Vídni (1667) pojí jednotná ikonografie oněch andělů, porážejících (ve Vašem podání ovšem "vraždících") čtyři symbolické hrůzy ("neřesti") Třicetileté války, totiž Herezi, Mor, Válku a Hladomor (zobrazené symbolickými zvířaty: Hadem, Baziliškem, Lvem a Drakem).
Třicetiletá válka započala u nás Praze roku 1618 nedomyšleným, špatně vojensky vedeným, špatně financovaným povstáním českých nekatolických stavů. Po původně celkem nevýznamné bitvě na Bílé hoře 1620, kterou slabší a vojensky hůře vedené povstalecké žoldnéřské vojsko (těsně před bitvou dezertovalo ze stavovského vojska až 6000 vojáků) nemohlo než prohrát (a přesto se to vydává za největší katastrofu českých dějin), udělal král Fridrich Falcký (a jeho rádci) následně naprosto chybné strategické rozhodnutí, a ačkoli se povstalci mohli úspěšně bránit uvnitř pražských hradeb, podporováni tehdy ještě většinovými nekatolíky mezi obyvatelstvem města, a mohli počkat na příchod nějaké pomoci, rozhodl se král utéci (a cestou dokonce ve chvatu zapomněl vůz s českými korunovačními klenoty na Staroměstském náměstí) a tak vydal katolickému vojsku bez boje hlavní město království.
Čeští protestanté tedy úvodní českou fázi Třicetileté války prohráli sami svou neschopností.
Dále už se čeští nekatolíci spoléhali jen na válečný vývoj v celém evropském konfliktu, který vlastně sami rozpoutali. Až do toho roku 1648 se v Evropě vraždilo (oficiálně ve jménu "pravé" víry z obou stran), loupilo, znásilňovalo, vypalovalo a mučilo - a těžko říci, která vojska, zda katolická nebo protestantská, v tom byla "zručnější".
Výsledkem bylo osm milionů mrtvých v Evropě a zpustošená krajina, vypálené vesnice a města. Byl to podobný "zářez" na demografickém stromu vzhledem k celkovému počtu obyvatel, jako to později "dokázala" až první a druhá světová válka. A proč byli ti mrtví zabiti? Pro lepší víru v Boha? Myslím, že všichni v Evropě už toužili, aby ti ďáblové, kteří jakoby byli vypuštěni "z řetězu" "po tisíci letech" "na krátký čas", ďáblové Hereze, Moru, Hladomoru a Války byli už konečně andělem Páně zase uzamčeni v Propasti na dalších tisíc let...
A toho roku 1648, kdy Švédové (tedy mohli bychom říci "luteráni", ale o náboženství už dávno nešlo) dobývali Pražská města (Staré a Nové), už nešlo o vítězství nějakého "pokrokovějšího protestantství" nad "reakčním katolictvím", ale - protože v těchže měsících, týdnech a dnech se už jednalo v Münsteru a Osnabrücku o mírovém ukončení vyčerpávajícího evropského konfliktu - šlo už Švédům jenom o to, co nejvíce si v Čechách a v Praze ještě honem před uzavřením míru nakrást "vojenské kořisti", včetně obrazů, soch, cenností, peněz, knihoven a rukopisů v Praze (což se jim podařilo na Hradčanech a Malé Straně) - a to vše pro švédskou královnu Kristinu a její vojáky a generály.
Může nám být lidsky líto českých nekatolíků v exilu, že na ně nebral mír po Třicetileté válce větší ohledy, může nám být lidsky líto nešťastného exulanta a posledního biskupa Jednoty bratrské Jana Amose Komenského, který se ještě toho roku 1648 opájel marnou nadějí a představou, že snad švédské vojsko zvrátí výsledky Třicetileté války a vrátí do Českého království protestantismus. Ale - možná, že by pak u nás byli naopak pronásledováni katolíci (jako například v anglikánské Anglii a luteránském Švédsku).
V každém případě to byla od Komenského v roce 1648 už jen mylná naděje. Je také zajímavé, že obyvatelé Prahy nijak nevítali švédské nekatolické vojsko jako "osvoboditele", ale naopak se mu ve zbrani postavili - spolu s malou vojenskou posádkou - a studenti, obyčejní měšťané, a dokonce i s pomocí pražských židů ubránili Staré a Nové Město až do příchodu zprávy, že už byl uzavřen mír. Bylo to také tehdy už katolické pražské obyvatelstvo, které se během hrdinné obrany s modlitbami utíkalo k obrazu Panny Marie rynecké (který v té době vnímali jako kopii Palládia země české). Po vítězném "obhájení a osvobození" města z vděčnosti vložili tento obraz do schránky v podstavci Mariánského sloupu (tím je náš MS unikátní, protože příbuzné sloupy v Mnichově a Vídni nemají a neměly nějaké podobné schránky).
A teď se můžeme vrátit k ostatním skupinám andělů (a symbolických zvířat) na těchto mariánských sloupech. Všechny tyto čtyři mariánské sloupy (mnichovský 1638, vídeňský 1647, pražský 1650 a druhý vídeňský (1667) byly shodně postaveny jako poděkování za přímluvy Panny Marie v obranných bitvách Třicetileté války proti švédským vojskům.
A všechny mají stejnou ikonografii, vycházející z biblického verše Žalmu 91,13:
"Super aspidem et basiliscum ambulabis, et leonem et draconem conculcabis." - "Budeš kráčet po (hadu) zmiji a baziliškovi, a pošlapeš lva a draka"
(omlouvám se, že cituji z Vulgáty, ale právě tento překlad Bible byl skutečně v té době používán tvůrci oněch čtyř sloupů - a překlad Kralických: "Po lvu a bazališku choditi budeš, pošlapáš lvíče i draka" je z tohoto hlediska nepřesný, protože hebrejské slovo "šachal" se sice překládá "lev (tj. "ten řvoucí"), ale Jeroným měl ve své rukopisné hebrejské předloze pravděpodobně skutečně "zmiji" - asi "šefifón" nebo "pethen" nebo "nacháš"). Ještě se na to podívám do svého vydání Hebrejské bible do variant v poznámkách.
Na podstavcích mnichovského, pak vídeňského a pak druhého vídeňského sloupu jsou tedy ve všech případech andílci (putti), bojující se čtyřmi symbolickými zvířaty (vždy ve stejném pořadí, počínaje vždy levou přední skupinou /tedy Hadem/ a to jednou proti směru hodinových ručiček (Mnichov), jindy po směru (Vídeň): Had (zmije) - Bazilišek - Lev - Drak,
a nikoho nikdy v Bavorsku ani ve Vídni nenapadlo, že se tu snad "vraždí" nějací protestanti nebo kacíři, ale všichni dobře věděli, že jsou to symboly čtyř Neřestí: Hereze - Moru - Války - Hladomoru,
přesně podle Žalmu 91,13 a podle dobové ikonografie.
Nevím proč se naši čeští nekatolíci tak ochotně a sami od sebe staví do pozice ďáblů, hadů, bazilišků, draků a lvů - jakoby snad oněmi Neřestmi prostě "museli" být znázorněni kacíři a protestanté, když analogie ostatních sloupů téže ikonografické skupiny tomu nijak nenasvědčují.
Nechce se mi ani věřit, že by teolog, profesor na evangelikální teologické fakultě, neznal Žalm 91 z Bible (a jeho ikonografické konsekvence). Vždyť i samotný Satan zná žalmy zevrubně, když právě z tohoto Žalmu 91 citoval (a velmi příhodně) Ježíšovi (samozřejmě zpaměti) předešlý verš 11-12: "Nebo psáno jest: že andělům svým přikázal o tobě, a na ruce uchopí tebe, aby někde o kámen nohy své neurazil."
Spíše se mi chce věřit, že pro evangelikálního kazatele jsou všechny ty ikonografické "vymyšlenosti" katolického církevního umění jaksi "pod jeho rozlišovací schopnosti" a není ochoten se o tom nechat poučit, když přece on sám dobře ví, že jsou to jacísi "katoličtí andělé" "vraždící nekatolíky" - a přes to nejede vlak.
To se ovšem "těžko dělá ekumena", když druhá strana nechce nic vědět, nechce nic slyšet, nechce si nic přečíst, a nechce se na ty "vraždící anděly" ani znovu v klidu podívat nepředpojatýma očima.
Jan Jiří Bendl nebyl pověřen, aby zhotovil v Praze "napodobeninu" mariánského sloupu v Mnichově, ale výslovně měl ve svém zadání, že má vytvořit sloup "podle vzoru toho, který je ve Vídni na náměstí am Hof" (jak to stálo v žádosti, která přišla do Vídně z Prahy už v listopadu 1647, a která ležela v císařské kanceláři celý rok, až do toho úspěšného obhájení pražských měst před Švédy v listopadu 1648, a teprve v dubnu 1650 bylo rozhodnuto sloup postavit).
Jan Jiří Bendl byl ovšem vynikající raně barokní sochař, a nepřevzal vzor z vídeňského sloupu beze změn: už jenom socha Immaculaty na vrcholu pražského Mariánského sloupu je umělecky na mnohem vyšší úrovni než na (prvním) sloupu vídeňském (ten můžete dodnes spatřit ve Wernsteinu am Inn, kam byl přestěhován z Vídně, když se stavěl druhý vídeňský sloup roku 1667). Bendlovi šlo o důstojný pomník konce Třicetileté války, která zde v Praze 1648 obhájením města před Švédy vlastně definitivně skončila. Proto prohodil závěrečné pořadí Neřestí, totiž Lva (Války) a Draka (Hladomoru) tak, aby "jako poslední byla poražena i Válka" a proto je u něj skupina "anděl překračuje lva a pozvedá plamenný meč proti Lvu (Válce)" až na konci ikonografické řady, jako čtvrtá.
Dále Bendlovi nevyhovovala podoba těch dětských maličkých andílků (putti) na dosavadních mariánských sloupech, s jejich spíše teatrálními štítky a mečíky či šavličkami (nebo s opeřeným šípem na jedné mnichovské skupině) - a změnil pro Pražský MS tyto andílky na "dospělé" anděly.
Dostal by se tím ovšem na pomezí směšnosti, kdyby první dva "velcí" andělé bojovali proti maličkému hádku (zmiji) a maličkému baziliškovi: hada by ještě případně bylo možno trochu zvětšit, ale u baziliška to nebylo možné: bazilišek totiž nevypadá (jak si dnes mnozí myslí po filmu o Harry Potterovi Tajemná komnata) jako obrovský had s jedovými zuby, který může zabít pouhým pohledem, ale má velikost a podobu kohouta (mírně zkříženého s dráčkem). Proto Bendl změnil původního Hada na "dospělého" antropomorfního ďábla (ale s výrazným hadím ocasem!) a skupinu k němu do páru na čelní straně sloupu s Baziliškem na druhého "dospělého" antropomorfního ďábla.
A tak se stalo, že ten "protestantský kacíř" (jak se v něm chtějí stále vidět nekatolíci) je vlastně Bazilišek, symbol Moru. Anděl Spravedlnosti tedy překračuje ďábla Moru (Pestis; původně Baziliška) a sráží ho k zemi dlouhým křížem.
Tato ikonografická "figura" pochází z tehdy dobově velmi rozšířených a oblíbených výjevů "Archanděl Michael poráží Satana", na nichž Michael sráží Satana dolů do pekla, a používá jako zbraň buď dlouhý kříž, nebo v ruce pozvednutý meč. Ale nikde na těchto výjevech není vidět, že by z ďábla vytékala krev, a nikdy se tyto výjevy nenazývají "Archanděl Michael vraždí Satana".
Vždyť se tu naskýtá i jedna teologická otázka: copak je možné Satana zabít křížem nebo mečem? Copak archanděl Michael přitiskuje svůj kříž na padlého archanděla Lucifera proto, aby ho probodl? Copak může unikat z Ďábla krev a spolu s jejím vytékáním z něho unikat život?
Není snad ďábel také archanděl, tedy duchová - a tedy v podstatě sice stvořená, ale nesmrtelná - bytost?
Takže proto ani druhý (ale instalován bude jako čtvrtý) anděl "nevraždí" žádného "nekatolíka - kacíře", ale "sráží k zemi Neřest Moru (baziliška)". Proč se nekatolíci chtějí vidět jako baziliškové, není mi známo a nechápu to.
A další anděl č.3, anděl Statečnosti, pozvedá meč nad "překračovaným" Drakem (Hladomoru), a poslední anděl č.4, anděl Mírnosti opět "překračuje" symbolického Lva (Válku) a pozvedá na ním plamenný meč. Nevidím zde opravdu žádného nekatolíka - kacíře, ale čtyři symbolická zvířata (z nich první dvě Bendl přeměnil na větší ďábly) podle verše Žalmu 91,13: "Budeš kráčet po (hadu) zmiji a baziliškovi, a pošlapeš lva i draka."
A stálo by za to znát i dobové dokumenty, jak tyto Neřesti zmiňují: například v reskriptu císaře Ferdinanda III. arcibiskupovi Harrachovi je smysl Mariánského sloupu charakterizován takto: "že z pouhé milosti Boží toto od tehdáž nepřátelského lidu švédského silně dobýváno Staré a Nové město Pražské k přemožení a podmanění nepřišlo, a k tomu cíli, aby přímluvou Nejsvětější Rodičky Boží na budoucí časy od válek a outokův nepřátelských, nakažení morního a jiných neřestí zachováno bylo...."
Ferdinand III. zmiňuje tedy ze všech čtyř Neřestí, znázorněných na pražském Mariánském sloupu, jmenovitě Válku (Lva) a Mor (ďábla, původně Baziliška) - tedy právě toho Vašeho údajného "vražděného" nekatolíka - kacíře.
Proč nemluví císař o "vraždění nekatolíků"? Protože to v tom 17. století by nikoho ani nenapadlo zobrazovat sochami andělů a porážených symbolických zvířat nějaké "vraždění kacířů", když měli dobrou biblickou předlohu pro celou skupinu porážených zvířat - Neřestí.
A kdy se vlastně poprvé objevuje ten mylný výklad, že jde o "vražděné nekatolíky"? Je to až v pokročilém obrození a národoveckém hnutí v polovině 19. století. Už naše národní obrození (kromě jeho katolické linie) se dívalo na husitství a na českou reformaci až po Jednotu Bratrskou jako na vrchol českých dějin, a proto se začalo v českých dějinách černobíle rozlišovat a znaménkovat: utrakvista je dobrý, katolík špatný, český bratr je dobrý, jezuita špatný (s jedinou výjimkou Balbína, který přece napsal Obranu jazyka českého!), baroko /jako "sloh copový"/ je špatné, Hus je dobrý, svatý Jan Nepomucký je špatný, Mariánský sloup je špatný, ba dokonce i vestfálský mír byl špatný, protože nezaručil návrat nekatolíků do Českého království (asi tedy měla Třicetiletá válka trvat snad ještě déle a asi snad mělo být zabito více milionů lidí, aby se nekatolíkům dostalo lepšího postavení v Evropě?), Habsburkové jsou špatní (s výjimkou Josefa II., který rušil katolické /a tedy špatné/ mnišské řády a kláštery a který vydal Toleranční patent)... a tak bychom mohli pokračovat a vidíme, že černobílé vidění dodnes u některých přetrvává...
Zkrátka se všechno porovnávalo a poměřovalo tím, nakolik to ubližovalo nebo přálo českým nekatolíkům.
Stihomamem českých nekatolíků se poměřovaly dějinné události, hledalo se, kde kdy kdo nějak ublížil nekatolíkům, jakoby snad se celý svět točil a celé dějiny se točily jenom kolem skutečných nebo domnělých křivd na nekatolících. "Ó vy všichni, kteří jdete cestou, pohleďte a vizte, je-li bolest, jako bolest má" - tento verš Pláče Jeremiášova (1,12) vztahují katolíci na bolest trpící Panny Marie. Ale spíše to dnes vypadá, jakoby nekatolíci neustále takto vystavovali na odiv všechny skutečné nebo domnělé minulé křivdy, které se jim kdy staly (nebo o nichž si oni myslí, že jim bylo ukřivděno).
Podívejme se na to konkrétně: už roku 1848 vznikl první návrh na odstranění Mariánského sloupu. Ta "revoluční myšlenka" nevznikla sice na pražském magistrátu (jak to ve svých vzpomínkách chybně píše Josef Václav Frič o svém otci Josefovi Fričovi), ale asi na schůzi Svatováclavského výboru (přejmenovaného později na Národní výbor): "Budiž zde mimochodem i to podotknuto, že se někteří silně o to zasazovali, aby se na památku vydobyté svobody postavil buď na Bílé hoře, aneb na náměstí staroměstském konstituční pomník, veřejnou sbírkou, avšak jménem a hlavní péčí pražské obce... Otec můj navrhoval... aby se pomník proti Týnu, oslavující Vestfálský mír a obranu Prahy proti Švédům, pod Ferdinandem III. postavený, odstranil, když tam (dosti možno že až dosavad) dle vlastního doznání známého nám pátera Škampy odbývají se vždy v sobotu litanie s díkem panně Marii za vítězství rakouské na Bílé hoře, ač to císař Josef II. co zbytečné a nemístné již pokořování svých poddaných dávno zakázal, jakž i zastavil slavná procesí o výroční den oné osudné bitvy, jež se od Karmelitánů, to s obrazem Panny Marie Vítězné, brala přes Hradčany až ke kostelíku za Hvězdou. Na místě pak onoho švédsko-pruského (sic!) pomníku (jednoho kamenného draka vzpoury a kacířství porážejícího anděla /podtrženo mnou/ byla v sedmileté válce pruská kule rozrazila) žádal můj otec, aby zdvižen byl sloup aneb obelisk s jmény defensorů a direktorů, dnem 21. června 1621 tam poblíže odpravených. ... sbírky byly již také zavedeny - ale když se pak za pár dní, neděl a měsíců vítr byl co nejdůkladněji obrátil, padl původní projekt a změnil se iniciativou dra Riegra i odporučením dra Pinkasa v pomník, postavený na Malé straně maršálkovi Radeckému." (Paměti J.V. Friče, Do třiceti let 3, Praha 1886, s.139)
Zde tedy máme první písemně doložené označení jednoho ďábla za "draka vzpoury a kacířství" (a jedná se právě o toho Vašeho ďábla, který ale ve skutečnosti představuje Mor /Baziliška/). Fričovi platí k dobru, že ještě znal skutečný důvod postavení Mariánského sloupu jako "oslavu Vestfálského míru a obrany Prahy proti Švédům", ale podléhal už mylné představě protikatolického zabarvení, že se prý katolíci u Mariánského sloupu modlili litanie "s díkem za vítězství rakouské na Bílé hoře" - chtěl bych jen (jako katolík) podotknout, že litanie se s tímto úmyslem nikdy nemodlí a ani nemodlily, a už vůbec ne u Mariánského sloupu. Ale nekatolíci nemají správné ponětí o katolických modlitbách, možná dodnes si myslí, že se modlíme "proti nim" (ale opak je pravdou, podle příkazu Ježíšova se máme modlit za své nepřátele: Milujte své nepřátele, žehnejte těm, kdo vás proklínají, dobře čiňte těm, kdo vás nenávidí, a modlete se za ty, kteří vás urážejí a pronásledují, 45abyste byli syny svého Otce, který je v nebesích; neboť on nechává své slunce vycházet nad zlými i dobrými a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé. 46Jestliže si zamilujete ty, kteří vás milují, jakou máte odměnu? Což i celníci nečiní totéž? 47A pozdravíte-li jen své bratry, co činíte navíc? Nečiní totéž i pohané? 48Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Mt 5,44-48) a k témuž nás vybízí i apoštol Pavel: 14Dobrořečte těm, kteří vás pronásledují, dobrořečte a nezlořečte. (Řím 12,14).
O přezíravém vztahu národoveckých intelektuálů k MS (ale třeba i k sochám na Karlově mostě, vzpomeňme si, že druhým "cílem" těch demonstrantů z Bílé Hory 3. listopadu 1918 po stržení MS mělo být svržení soch z Karlova Mostu do Vltavy - ale zabránili tomu na příkaz Národního výboru vojáci z Rudolfina) svědčí například zmínky Jana Nerudy v jeho článcích. V novinovém článku "Z nároží pražských" z roku 1869 citujme: "Galerie jezuitských soch (!?) na Kamenném mostě přece není ilustrací českých dějin! A ten sloup s několika kamennými otesánky, postavený na Staroměstském náměstí po bitvě na Bílé hoře (podtrženo mnou), jest nám toliko proto zajímavým, že jeho stín v pravé poledne padá na vydlážděný pražský - meridián! Kdyby tam nestál tento sloup, museli bychom kvůli tomu meridiánu postavit jiný, ovšem také - jinam..."
Jestliže Neruda volá v tomto svém článku po přejmenování ulic a budování soch "z českých dějin", protože nikde prý není připomenut: "žádný český král, žádný umělec, žádný učenec, žádný umučenec, ani žádný poctivý oběšenec český!", a zatracuje názvy podle "klášterníků obojího pohlaví: křižovníci, dominikáni, kapucíni, jezuiti, uršulinky atd. atd." pak už jsme doma: po takových novinových článcích to opakovali táboroví řečníci a různí socialisté na svých shromážděních a schůzích, a protože sloup nezobrazoval hrdinné české osobnosti, musel tudíž zobrazovat "katolické anděly vraždící protestanty-kacíře" a musel být postaven "k potupě a hanbě českého národa, na důkaz vítězství Říma nad ním" (Časopis "Samostatnost" Státoprávní pokrokové strany z 14. ledna roku 1911). Odtud je už jen krůček k neustále omílanému: "Zato máme pomníky už hezky dlouho v Praze, které nás právě tak přílišně netěší; na příklad staroměstský pomník porážky bělohorské." (Jan Neruda, Národní listy 17. listopadu 1867)
Jestliže národovečtí novináři a spisovatelé mluvili takto, nemůžeme se divit, že to později Franta Sauer (který ukončil své vzdělání druhou třídou měšťanky) ve své sebeoslavné knize o zboření Mariánského sloupu (samozřejmě vydané až po uplynutí promlčecí lhůty v obžalobě proti němu za zničení cizího majetku) "Franta Habán ze Žižkova" charakterizoval takto: "Mariánský sloup byl postaven od nějakých ničemů na potupu národa."
Smutné je, že se tato demagogie až dodnes opakuje podle známé zásady, že "stokrát vyřčená lež stává se pravdou", a že existují dokonce vzdělaní lidé, kteří této demagogii podléhají a kteří její životnost stále prodlužují jejím opakováním.
Vážený doktore, nejsem Vaším nepřítelem. Vaši Církev bratrskou z vlastní zkušenosti dobře znám. Měl jsem svého času dobré přátele ve sboru v Soukenické ulici a dokonce jsem kdysi občas navštěvoval Vaše nedělní shromáždění (někdy i s Večeří Páně, jíž jsem se ovšem jako katolík pochopitelně nemohl s dobrým svědomím zúčastnit) a Vaši věřící se mně sice zpočátku pokoušeli přesvědčit, že Vaše církev je ta "lepší", správnější, biblická, abych k Vám přestoupil, ale to jsem pochopitelně odmítl, protože vím dobře o pokladech víry, tradice a nauky, které mohu najít jenom v katolické církvi a jejím učení. Nakonec to snažení vzdali a respektovali, že chci zůstat v církvi katolické (tedy "lidové" církvi, jak nám říkáte). Nicméně Vaši církev nijak neodmítám, věřím, že v ekumenickém snažení se můžeme spolu modlit, a že se můžeme modlit za sebe navzájem a můžeme se snažit se vzájemně poznat a pochopit. Protože pravda nás osvobodí, ale lež a omyl a vzájemná nenávist nás naopak zotročuje a rozděluje (což si náš Pán rozhodně nepřeje, aby tomu tak bylo).
Proto Vás s bratrským napomínáním upozorňuji na Vaše mylné představy, které máte o Mariánském sloupu a jeho sochách Ctností a Neřestí.
Nevidím Vás rozhodně v podobách ďáblů, hadů, bazilišků, draků a lvů (a byl bych nerad, kdybyste se tak chtěli viděli snad Vy sami). Řídím se slovy apoštola Jana v jeho Apokalypse (Zjevení), když se v úvodních kapitolách opakovaně říká: "Andělu sboru v Efesu napiš..." "Andělu sboru ve Smyrně napiš...", "Andělu sboru v Pergamu napiš...", "Andělu sboru v Thyatirech napiš...", "Andělu sboru v Sardách napiš...", "Andělu sboru ve Filadelfii napiš...", "Andělu sboru v Laodiceji napiš..." (Zj 2,1 - 3,14)
Totiž: tehdejší sbory (místní církve) se mnohdy od sebe lišily mnohem více, než se dnes od sebe liší různé křesťanské církve: například neměly vždy k dispozici opisy všech evangelií /nebo některé z našich čtyř dokonce neuznávaly/, a používaly vedle nich i některé apokryfní spisy - a různé sbory různé. Neměly naprosto stejnou nauku, i když v hlavním se shodly a byly otevřeny darům Ducha a poznání (i právě od jiných obcí či sborů, od putujících apoštolů, učitelů a proroků z jiných církví).
Proč se tedy nechcete na Mariánském sloupu raději vidět v pozicích těch andělů? - Bojují přece proti Herezi, Moru, Hladomoru a Válce - což to není správný boj Božích andělů proti Neřestem, které přinesla Třicetiletá válka, a které se stále objevují a projevují až dodnes?
Pokoj a dobro!
Mgr. Libor Gottfried, historik a archivář Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu
