Diskuse historika umění Jana Royta s akademickým sochařem Janem Bradnou.

Bouřlivý porod naší republiky byl doprovázen i vandalským činem – stržením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. O tom, zda by se devastace náměstí dala odčinit znovurestaurováním sochy, dnes diskutují historik umění Jan Royt s akademickým sochařem Janem Bradnou.

JAN BRADNA

Vážený pane profesore, v roce 1990 byla založena Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Jejím posláním a cílem je obnovit mariánský sloup stržený 3. listopadu 1918. Tato snaha není ničím novým. O obnovu sloupu usilovali již naši předchůdci v celém meziválečném období. Sloup byl stržen neoprávněně a zbytečně, na základě nepravdivých fám, které byly okolo něj šířeny a trvají dodnes. Hlavní důvody obnovy jsou tři: duchovní, historický a umělecký. Mariánská úcta není u nás pobělohorskou záležitostí. Již od počátků křesťanství byla v naší zemi Panna Maria ctěna a úcta k ní stále trvá. Obnovou sloupu chceme její zneuctění odčinit. Panna Maria, symbol smíru, lásky a odpuštění, má hlavně v současné době mnoho co říci a vést nás. Mariánský sloup byl postaven roku 1650 na paměť hrdinného boje Pražanů při obléhání Prahy Švédy v roce 1648. Obyvatelé se tehdy v největší úzkosti modlili u gotického deskového obrazu Panny Marie. Po skončení obléhání byl sloup postaven jako památník obrany města, ale také konce třicetileté války. Obraz byl uložen a vystaven v duté prostoře ve spodní části architektury sloupu. Mariánský sloup byl prvním monumentálním dílem barokního umění a sochařství u nás. Byl třetím ve střední Evropě. Místo mramoru a bronzu jako u ostatních sloupů byl zde použit místní pískovec. Jeho použití ukázalo možnost využívat pro sochařství tento materiál a napomohlo tak neobyčejně rozvinout naše české barokní sochařství. Bylo zničeno vysoce kvalitní umělecké dílo. Proto je žádoucí a možné je dobře obnovit. K tomu se dochovalo dostatečné množství původních částí a dokumentačního materiálu. Sloup byl umístěn na ideálním kompozičním místě v prostoru náměstí a svou výškou 15,83 metrů prostor dokonale ovládal. Tím dával i měřítko celému okolí. K jeho rozměrům i umístění byl komponován také pomník Jana Husa, který nyní svou kompoziční oporu ztratil. Současná situace Staroměstského náměstí a snahy o její vyřešení právě postrádají pevný kompoziční bod v prostoru, o který by se dotvoření kompozice náměstí mohlo opřít a z něho vyjít.

Naše snaha o obnovu nezůstává pouze při slovech a přáních. Od roku 1995 jsme zahájili realizaci architektury i sochařské výzdoby sloupu. Máme plány celé architektury zhotovené předními odborníky a současnými nejlepšími metodami. Podle nich postupně vyrábíme jednotlivé díly z hrubozrnného pískovce, který odpovídá původnímu materiálu. Je zhotoveno schodiště, celá balustráda a především hlavní dřík sloupu vysoký 5,93 metrů. Nyní vyrábíme kopii hlavice sloupu. V kameni je dokončena kopie sochy Panny Marie. Její zhotovení nebylo bezradné tápání a vymýšlení, ale přesně vedená práce podle bohatého dokumentačního materiálu. Byla provedena podle odlitku originálu s částečnou rekonstrukcí levé strany trupu od krku k pasu. Tato část byla hlavně rekonstruována podle velmi dobré fotografie této nedochované části a podle asi deseti dalších fotografií ještě stojící sochy na náměstí. Další velké poučení, hlavně proměřením hlavních prostorových bodů, jsme získali na dalších dvou sochách J. J. Bendla z Loun a z průčelí kostela Nejsv. Salvátora. Z této sochy také byly okopírovány sepjaté ruce. Kopie a částečná rekonstrukce sochy byla považována za nemožnou. Nyní je socha osazena na funkčním kovovém sloupu u kostela Panny Marie před Týnem a jak doufáme, očekává tu své přemístění na Staroměstské náměstí. Toto místo se již nyní stalo místem modliteb.

Ke své práci máme shromážděn rozsáhlý dokumentační archiv. Máme také vypracované návrhy a postupy práce na dalších sochách. Veškerá naše činnost je dobrovolná. Realizace je hrazena z finančních darů z Čech, Moravy a od našich krajanů v zahraničí, pro které obnova sochy Panny Marie byla vždy symbolem touhy po návratu po dobu jejich emigrace. Veškerou svou práci se snažíme dělat věcně a odborně, ale v křesťanském duchu a ve snaze o bratrskou dohodu s věřícími jiných křesťanských církví. Škoda jen, že práci, která je širokým přínosem pro obor restaurování a památkové péče, sleduje jen několik našich významných odborníků a není předmětem široké diskuse. Po celou dobu trvání naší práce překonáváme jen stálé obtíže. Magistrát hlavního města Prahy naši žádost přes uvedení všech argumentů i výsledků práce opět odmítl. Jsme ale věřící lidé a oddáni do Boží vůle a pod ochranou Panny Marie v práci pokračujeme dále.

JAN ROYT – Necitlivost vůči jiným církvím

Vážený pane Bradno, ve valné většině bodů lze s vašimi názory souhlasit a dokonce se s nimi ztotožňuji. Není pochybnosti o tom, že v roce 1918 bylo neomluvitelně zničeno vynikající umělecké dílo Jana Jiřího Bendla a jeho spolupracovníků, jež bylo nedílnou součástí urbanistického konceptu Staroměstského náměstí. Zničení sloupu je nutné střízlivě vzít jako historický fakt, který měl své příčiny a následky. Po roce 1918 bylo v Čechách strženo vedle pražského mariánského sloupu také několik desítek barokních soch sv. Jana Nepomuckého i některé další statue. Důvody zničení těchto památek byly různé, od pustého vandalismu až k téměř ideovému ikonoklasmu, vznícenému národovectvím. Převládalo přesvědčení (dokonce i velmi vzdělaných osob, jako např. Tomáše G. Masaryka), motivované převážně nacionálně orientovanou koncepcí českých dějin, že jsou bořeny symboly poroby národa či nenáviděného Rakouska, v němž se neblaze pro katolickou církev spojil trůn a oltář. Důrazně je nutné odmítnout v souvislosti se stržením sloupu tradované a ničím nepodložené a ve svém důsledku nechutné mýty o tom, že na sloup vztáhla ruku mladá národní socialistka Milada Horáková (mimochodem nikoliv ateistka) a krutý trest, ke kterému byla tato statečná žena odsouzena, byl za tento její svatokrádežný čin spravedlivou odplatou.

Nepochybuji ani o duchovním významu pražského sloupu. Již na univerzitní tezi Jana Bedřicha z Valdštejna je pražský mariánský sloup duchovním středem Evropy, jemuž vzdávají úctu zástupci evropských národů. Na podporu zbožnosti spojené s mariánským sloupem byla ustanovena císařská nadace. O svátcích Nanebevzetí Panny Marie a Neposkvrněného početí Panny Marie studenti z Klementina konali ke sloupu procesí, přičemž nosili rukavice a přilbu jezuity Jiřího Plachého, který se aktivně zúčastnil obrany Karlova mostu za švédského vpádu v roce 1648. Důstojnost pobožnosti již tehdy byla narušována čilým obchodním ruchem na Staroměstském náměstí. V roce 1675 vyšlo dokonce nařízení, že během konání pobožnosti mají být ulice uzavřeny řetězem, aby byl zamezen přístup povozů na náměstí, avšak nikdo ho nedodržoval. Po zrušení jezuitského řádu a v důsledku josefínských reforem byla pravidelná procesí přeložena do Týnského chrámu a později dokonce na Hradčany. Od té doby ke sloupu přicházeli prosit nebeskou královnu katolická společenství či jednotliví věřící.

Co však trošku v příspěvku Jana Bradny postrádám, je pochopení námitek druhé strany. Mám tím na mysli nikoliv tržně uvažující úředníky magistrátu, ale věřící nekatolických církví a liberálně smýšlející veřejnost. Ostatně i názory uvedené skupiny jsou zatížené četnými historicky nepravdivými stereotypy, k nimž patří zejména ten, že mariánský sloup měl být postaven jako výraz triumfu nad poraženými protestanty a k zahlazení památky českých pánů popravených na Staroměstském náměstí. Objektivnější názory, kterými je třeba se vážně zabývat, má-li mít smysl mezináboženský dialog, vycházejí především z toho, že postavení sloupu neiniciovali a neplatili Pražané, ale potomek bělohorského vítěze císař Ferdinand III., který se společně se svým synem Ferdinandem IV. zúčastnil 13. července 1652 jeho vysvěcení. Druhá námitka spočívá v tom, že po stránce ikonografické se Bendl inspiroval sloupem mnichovským, který nechal na Mariánském náměstí v Mnichově v roce 1638 vztyčit účastník bělohorské bitvy bavorský kurfiřt Maximilián. V návaznosti na sloup mnichovský lze v ikonografické sestavě pražského sloupu, v „druhém plánu" vysledovat určitý protireformační akcent zosobněný ve skupině anděla drtícího personifikaci hereze, za kterou byly považovány protestantské konfese.

Nejsem přesvědčen, že rekonstrukce sloupu bude významným uměleckým počinem, zvláště když bude nevyhnutelně konfrontována s autentickými památkami na Staroměstském náměstí. Můžeme si to ověřit na Karlově mostě, kde vedle originálů stojí celá řada výborných restaurátorských kopií (nikoliv rekonstrukcí), avšak hodnota stáří se kamsi vytratila. Tím nechci zpochybnit umění našich restaurátorů, a vy patříte k těm nejlepším. Ostatně v otázce postavení sloupu nejsou zajedno ani památkáři.

Uměleckým i duchovním počinem by dle mého názoru byla pouze socha nová, reprezentující současný vztah věřících i nevěřících k Matce Boží a reflektující i změněnou funkci Staroměstského náměstí. Domnívám se, že by takovouto variantu podpořili i ti, kteří z hlediska své konfese znovupostavení sloupu odmítají. Ideální by bylo vyhlásit mezinárodní soutěž a přizvat k ní nejlepší světové sochaře. Než bude nový sloup realizován, umístil bych na místě sloupu zbořeného reflektor, který by vytvářel v noci symbolický světelný sloup, jakousi spojnici nebe a země, který by jedni mohli vnímat jako sloup mariánský, druzí jako ohnivý sloup Hospodinův či nemalá část jako krásnou iluminaci na Staroměstském náměstí.

JAN BRADNA – Náměstí chybí usebírající střed

Vážený pane profesore, souhlasím, že zničení sloupu je historický fakt. Může být přijat tak jako jiná fakta, že totiž byla zbytečně zničena celá řada dalších uměleckých děl, a více se tím nezabývat. Já jsem ale sochař, který se celý profesionální život zabývá záchranou a znovuzrozením sochařských uměleckých děl. Vím, jak práci provést, tak nemám důvod se s tímto faktem smiřovat. Jako Češi a katolíci nemůžeme za to, že rakouští Habsburkové byli také ctiteli Panny Marie. Ta byla v Čechách uctívána již od prvopočátku křesťanství u nás, kdy Habsburky nikdo neznal. Velmi souhlasím, že není správné spojovat mučednickou smrt Milady Horákové s její údajnou účastí na stržení jako odplatu za tento čin.

I když se záměrně vždy držím práce ve svém oboru, cítil jsem jako výkonný předseda Společnosti pro obnovu nutnost navázat osobní styk a dialog s našimi bratry z evangelických církví z jednoduchého důvodu: Nikdo jiný to nebyl ochoten dělat a já viděl, že je to třeba udělat a nedělalo mi to žádné potíže. Osobně jsem navštívil bratry církve husitské, inicioval jsem schůzku mladých evangelíků u Salvátora, kde byli přítomni faráři Kocáb a Karásek. Výsledek všech jednání lze shrnout jednou větou: dohodli jsme se, že budeme dále jednat. Já ale jsem sochař a toto jednání není moje odbornost. Fundovaní odborníci k jednání o náboženské otázce se zatím nenašli. Spíše nenašli odvahu. Při jednání u bratrů církve husitské jsem byl v dobrém označen za naivního, že věřím v bratrskou dohodu. Tehdy jsem odpověděl, že raději se nechám považovat za naivního, než abych se vzdal touhy po našem vzájemném křesťanském bratrství. Vím, že generace starších lidí již tento sen neuskuteční. Uskuteční jej ale generace těch nejmladších nebo možná těch, kteří ještě nejsou. Nebudou totiž zatíženi tím, čím jsme my. Můj zpovědník mi řekl: „Moc si nevyskakuj a spíše počítej, že se to uskuteční až po tvé smrti." Tak si nevyskakuju a čekám, co se stane po mé smrti. Největší škoda v životě ale je, když se neuskuteční něco, co by se mohlo uskutečnit dobře a klidně.

Jestliže obnovený mariánský sloup nebude symbolem vyřešení všech historických bolestí a jestliže nebude jeho obnova motivována budoucností nových vztahů, nemá naše lidské pachtění v tomto směru cenu. Rekonstrukci sloupu navrhujeme v nejlepší vůli a snaze. Není to nezdůvodněné zavilé usilování, ale dlouholeté poctivé hledání, shromažďování materiálů a podkladů pro co nejlepší práci. A obnova sloupu je téma, které by mělo být tématem široké odborné diskuse památkové péče. Ne jenom čekat, jak to dopadne. Že sochy a hlavně kopie na Karlově mostě nepůsobí dobře, s tím vřele souhlasím. To by ale naše památková péče, různé komise a lidé nesměli být těžkopádnou, netvůrčí a nepropustnou brzdou všech uměleckých restaurátorských snah a restaurátorský obor by musel být vnímán jako tvůrčí samostatná umělecká činnost. Mám přesnou představu, jak by právě sochy na Karlově mostě měly vypadat, dlouho jsem se touto otázkou zabýval. Tyto představy navrhuji i pro mariánský sloup. Změna funkce Staroměstského náměstí podle mého soudu nenastala. Tržiště zde bylo vždy a rád ukazuji řadu historických fotografií, kdy je náměstí plné stánků a uprostřed nich je mariánský sloup. Ale právě ten pevný bod, který udával řád, zde nyní chybí. V nové dílo nemám při současné situaci našeho i zahraničního sochařství důvěru. Chybělo by totiž to podstatné – víra. Umělecká tvorba podobného díla není jen manýra ztvárnění hmoty, ale je to projev ducha a víry. Organizoval jsem soutěž na jednu novou sochu Panny Marie a vím, o čem mluvím. Současné tvorby se ale nevzdávám úplně. K rekonstruovanému sloupu navrhuji po mnohaletém promýšlení přikomponovat na místě jednoho z andělů, který byl zničen Prušáky, moderní až asi abstraktní plastiku, která by vstřícně korespondovala s obdobnou plastikou na místě popraviště představitelů stavovského povstání. Kdyby tato dvě neživá díla spolu hovořila, snad bychom se to naučili i my lidé.

JAN ROYT – Centrum se značně proměnilo

Vážený pane Bradno, moje odpověď není nijak konfrontační. Vaše názory na rekonstrukci mariánského sloupu respektuji a ctím, neboť z osobního jednání vím, že vychází z hloubky vašeho vnitřního přesvědčení a nejsou motivovány snahou po sebeprezentaci. Podrobně se rozepisujete o své snaze navázat dialog s odpůrci mariánského sloupu. Otázka náboženského dialogu není v naší zemi, která je převážně ateistická, vůbec jednoduchá, jde o „běh na dlouhou trať", jak jsme mohli vysledovat v případě znovuotevření otázky Mistra Jana Husa. I když obě strany, katolická církev i evangelické církve, přistoupily k tomuto problému velmi vstřícně a sešly se dokonce na společném sympoziu na půdě Lateránské univerzity v Římě, dodnes zůstává mnohé nezodpovězeno a zejména v obcích věřících došlo pouze k malému posunu. Tak je tomu i s mariánským sloupem. Pořád zde na dialog padá stín důsledků prohrané bělohorské bitvy na straně jedné a vandalského zničení mariánského sloupu na straně druhé. Také v rámci katolické církve nepanuje jednotný názor na znovupostavení mariánského sloupu, ač všichni věřící, kněžstvo a církevní hierarchie do jednoho jeho zboření jednoznačně odsuzují. Již v minulosti se totiž vyskytly názory, že pohanu Panny Marie by bylo lépe odčinit postavením „živých sloupů", dvanácti kostelů na periférii Prahy, s poukazem na dvanáctero hvězd zdobících hlavu Immaculaty (Panny Marie Neposkvrněného početí). Stejně jako v minulosti, kdy se o postavení sloupu snažila v roce 1938 Česká liga akademická, i dnes se o obnovení sloupu neusiluje katolická církev jako celek, ale sdružení občanů převážně katolického vyznání, které je bohužel také rozdělené ve svých názorech.

Dále si stojím za již vysloveným názorem, že ke změně funkce Staroměstského náměstí přece jenom došlo. Městské centrum na rozdíl od minulosti bylo zbaveno stálých obyvatel a je pouze dočasně zabydleno pracovníky českých i zahraničních firem či procházejícími turisty. Půvab staroměstských trhů je minulostí a přítomnost je reprezentována zahrádkami restaurací s převahou zahraničních klientů. Funkci jako sídla výkonné městské moci ztratila i Staroměstská radnice, navíc tzv. Nobileho trakt byl zničen v roce 1945. Litovat můžeme též zbytečné ztráty nádherné renesanční Krocínovy kašny, bezostyšně odstraněné nekulturními a nekompetentními městskými orgány. Mimochodem i dnes existuje iniciativa usilující o rekonstrukci a znovuosazení kašny.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že zbořením sloupu Staroměstské náměstí skutečně dominantu ztratilo a potřebuje tudíž dominantu novou. Nejsem však přesvědčen, že by jí mohla být rekonstruovaná statue. Stojím si za názorem, že moderní mariánská statue vytvořená s mimořádnou tvůrčí invencí by zlomila ideový osten odpůrců, neboť již sama povaha rekonstrukce je odkazem k minulosti. Najde-li však Společnost pro postavení mariánského sloupu dostatek pochopení na pražské radnici a ve veřejnosti a podaří-li se jí sloup postavit podle jejích představ, bude to také dobře.