Jdi na obsah Jdi na menu
 


Sv. otec Benedikt XVI. k postní době

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

K POSTNÍ DOB

Ě 2012

«

Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům.»

(

Žid 10, 24)ři a sestry,řesťanského života – o lásce. Je to doba vhodná k tomu, abychom za pomoci Božího Slovačnou cestu víry. Její prožívání je poznamenánočením i postem, v očekávání velikonoční radosti.ředložit několik myšlenek ve světle krátkého biblického textu z Listuům: „Starejme se jeden o druhého a pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům“ (10, 24).ěta je zahrnuta do perikopy, v níž svatopisec napomíná k důvěře v Ježíše Krista jakoěze, který pro nás získal odpuštění a přístup k Bohu. Plodem toho, žeřijmeme Krista, je život rozvíjený podle třech teologálních ctností. Jedná se o to, abychomřiblížili „s upřímným srdcem a s plnou vírou“ (v. 22), drželi se pevně naděje,čně s bratřími pozorní vůči žití „lásky aů“ (v. 24). Také se tam říká, že pro posílení evangelních postojů je důležitáčast na liturgických shromážděních a na modlitbě ve společenství, se zřetelem načenství s Bohem (v. 25). Pozastavím se u verše 24, kterýěkolika svými výroky poskytuje cennou a stále aktuální nauku o třech aspektechřesťanského života: o pozornosti vůči druhému, o vzájemnosti a o osobní svatosti.„Starejme se“: zodpovědnost za bratrařecké sloveso katanoein

znamená dob

skute

nebeské ptáky, kte

proz

d

ře si všímat, být pozorný, dívat se s uvědoměním, pozorovat nějakoučnost. V evangeliu ho nacházíme tehdy, když Ježíš vyzývá učedníky, aby „pozorovali“ří, aniž by se namáhali, jsou předmětem starostlivé a pozorné Božířetelnosti (srov. Lk 12, 24), a když učedníkům říká, aby „viděli“ trám ve vlastním oku,říve než budou pozorovat třísku v oku bratrově (srov. Lk 6, 41). Nacházíme ho ještě i v jiné

č

našeho vyznání. Sloveso, které otevírá naši exhortaci, je tedy výzvou, abychom zam

pohled na druhého, p

se k sob

lhostejnost a nezájem, které zakrývají sobectví a maskují se zdánlivým respektem k

„soukromé sfé

druhého starost. I dnes B

9), navazovali vztahy charakterizované vzájemnou pé

ásti Listu Židům, a sice jako výzvu „pozorovat Ježíše“ (3, 1) coby apoštola a veleknězeěřovaliředevším na Ježíše, abychom byli jedni k druhým pozorní a nechovaliě jako cizí lidé a lhostejní k osudu bratří. Často však převládá opačný postoj –ře“. I dnes mocně zaznívá Pánův hlas, jenž každého z nás vyzývá, aby měl oůh od nás chce, abychom byli „strážci“ svých bratří (srov. Gen 4,čí a pozorností vůči dobru druhého

2

č

abychom si uv

Božím stvo

že jsme brat

v druhém

p

p

trpí p

ani tolik v tom, že p

málo jedinc

(Enc.

Pozornost v

jeho podobách – fyzické, morální i duchovní. Zdá se, že sou

dobro a zlo, zatímco je t

protože B

a posiluje život, bratrství a spole

konat dobro pro druhého a p

znamená otevírat o

zatvrzelého jakýmsi „duchovním znecitliv

Evangelista Lukáš p

takovéto situace, která m

Samaritánovi se kn

lupi

situace chudého Lazara, který umírá hladem p

p

tomuto lidskému láskyplnému pohledu na bratra?

nasycenost, ale také up

nesmíme být „neschopní milosrdenství“ s tím, kdo trpí. Naše srdce nikdy nesmí být natolik

pohlceno vlastními záležitostmi a problémy, aby p

lověka, vůči veškerému jeho dobru. Důležité přikázání lásky k bližnímu od nás vyžaduje,ědomovali, že jsme zodpovědni za druhého člověka, který, stejně jako já, jeřením; toto přikázání nás i povzbuzuje, abychom si to uvědomovali. Skutečnost,ři a sestry v lidstvu, a mnohdy i ve víře, nás musí vést k tomu, abychomčlověku viděli své opravdové alter ego, jež Pán nekonečně miluje. Budeme-liěstovat vizi bratrství, pak solidarita a spravedlnost, jakož i milosrdenství a soucit,řirozeně vytrysknou z našeho srdce. Boží služebník Pavel VI. prohlašoval, že dnešní světředevším nedostatkem bratrství: „Lidstvo strádá těžkou chorobou. Její příčina netkvířírodní bohatství se ztenčuje nebo že si je sobecky přivlastňuje několiků, ale spíše v uvolnění bratrských svazků jak mezi jednotlivci, tak mezi národy“Populorum progressio [26. března 1967], č. 66).ůči druhému člověku v sobě zahrnuje to, že mu přejeme dobro ve všechčasná kultura ztratila smysl prořeba s naléhavostí znovu zdůrazňovat, že dobro existuje a vítězí,ůh „je dobrotivý a prokazuje dobrodiní“ (Žalm 119, 68). Dobro je tím, co ochraňuječenství. Zodpovědnost vůči bližnímu tedy znamená chtít ařát si, aby se i on otevřel logice dobra. Zajímat se o bratrači pro jeho potřeby. Písmo svaté varuje před nebezpečím srdceěním“, které nás oslepuje před utrpením druhých.řináší dvě Ježíšova podobenství, kde jsou uvedeny dva příkladyůže vzniknout v lidském srdci. V podobenství o dobréměz i levita lhostejně „vyhýbají“ člověku přepadenému a oloupenémuči (srov. Lk 10, 30-32); a v příběhu o boháči si člověk nasycený svým majetkem nevšímářed jeho dveřmi (srov. Lk 16, 19). V obouřípadech se setkáváme s opakem postoje „starat se“ a hledět s láskou a soucitem. Co bráníČasto je to hmotné bohatství ařednostňování svých zájmů a starostí přede vším ostatním. Nikdyřed křikem chudého ohluchlo. Právě

pokora srdce a osobní zkušenost s utrpením se mohou ukázat jako zdroj vnit

probuzení k soucitu a ke vnímavosti v

nemá rozum, aby ji poznal“ (P

(srov. Mt 5, 4): jsou to ti, kdo dokážou vycházet ze sebe, aby pocítili dojetí nad bolestí

druhých. Setkat se s druhým

spasený a být blahoslavený.

„Starat se“ o bratra rovn

p

když se hovo

duchovní zodpov

není tomu tak ani ve spole

bratrovo t

„Pokárej moudrého, bude t

Sám Kristus p

řníhoůči druhému: „Spravedlivý zná při slabých, zlovolníkřísl 29, 7). Tak chápeme, proč „plačící“ jsou „blahoslavení“člověkem a otevřít své srdce pro jeho potřeby je příležitostí býtěž zahrnuje starost o jeho duchovní dobro. Chci zdeřipomenout jeden aspekt křesťanského života, který, podle mého zdání, upadl v zapomněbratrské napomenutí směřující k věčné spáse. Ve všeobecnosti jsou dnes lidé dost citliví,ří o charitě a o pomoci fyzickému a materiálnímu zdraví ostatních, ale oědnosti za bratry se téměř úplně mlčí. Nebylo tomu tak v prvotní církvi ačenstvích skutečně zralých ve víře, kde si berou k srdci nejenělesné zdraví, ale i zdraví jeho duše pro dosažení posledního cíle. V Písmu čteme:ě mít rád. Dávej moudrému: zmoudří ještě víc“ (Přísl 9, 8-9).řikazuje pokárat bratra, který hřeší (srov. Mt 18, 15). Sloveso použité

3

k ozna

prorocké poslání vlastní k

11). Církevní tradice zahrnuje mezi skutky milosrdenství i „napomínání h

d

Mám zde na mysli postoj t

p

jednání, které jsou v protikladu k pravd

však nikdy není vedeno duchem odsuzování nebo obvi

pohybu láskou a milosrdenstvím a pramení z opravdové pé

Pavel prohlašuje: „Kdyby n

správnou cestu v duchu mírnosti; jste p

sebe, aby ses nedostal do pokušení i ty“ (Gal 6, 1). V našem sv

individualismem je t

spole

Písmo, a my všichni jsme slabí a chybující (srov. 1 Jan 1, 8). Je tedy velkou pomocí, když

pomáháme druhým a necháváme pomáhat i sob

abychom zlepšovali sv

který miluje a opravuje, který poznává a uznává, rozlišuje a odpouští (srov. Lk 22, 61), jako

to

2.

Takováto starostlivost o druhé lidi je v protikladu k mentalit

jen na pozemský rozm

individuální svobody p

m

pot

usilovali o toto: být vedeni „k pokoji a k vzájemnému duchovnímu prosp

a byli nápomocni „bližnímu k jeho dobru a prosp

vlastní zisk, ale „to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy“ (1 Kor 10, 33). Vzájemné

napravování a povzbuzení v duchu pokory a lásky musí být sou

spole

Pánovi u

které je poutá k sob

že jeho život a jeho spása se týkají mého života i mé spásy. Zde se dotýkáme velmi

hlubokého prvku života ve spole

životu druhých lidí. H

Kristov

a vyprošuje si odpušt

sv

druhého“ (1 Kor 12, 25),

jejímž výrazem je almužna – spolu s modlitbou a postem typická praktika postního období

– je zako

m

pozornost v

čení bratrského napomenutí – elenchein – je totožné s tím, kterým se označujeřesťanům při obžalobě pokolení, které připouští zlo (srov. Ef 5,říšníků“. Jeůležité znovu získat tento rozměr křesťanské lásky. Při uskutečňování zla se nesmí mlčet.ěch křesťanů, kteří se z lidských ohledů nebo prostě z pohodlnostiřizpůsobují běžné mentalitě, místo aby bratry varovali před takovými způsoby myšlení aě a nevedou po dobré cestě. Křesťanské napomenutíňování, ale vždy je uváděno doče o bratrovo dobro. Apoštolěkdo byl náhle stržen k nějakému poklesku, uveďte ho nařece lidé duchovní! Jen si dávej pozor každý sám naětě proniknutémřeba znovu objevit důležitost bratrského napomenutí, abychomčně kráčeli ke svatosti. Dokonce i „spravedlivý sedmkrát padne“ (Přísl 24, 16), jak říkáě, abychom poznávali sami sebe v pravdě,ůj život a kráčeli po Pánově cestě příměji. Vždy je zapotřebí pohledu,činil a činí Pán s každým z nás.„Jeden o druhého“: dar vzájemnostiě, která redukuje životěr, nebere v úvahu jeho eschatologickou perspektivu a ve jménuřijímá jakoukoli morální volbu. Společnost, jakou je ta současná, seůže stát hluchou jak k fyzickým bolestem, tak i k duchovním a morálním životnímřebám. V křesťanském společenství to tak nesmí být. Apoštol Pavel nás vyzývá, abychoměchu“ (Řím 14, 19),ěchu“ (tamtéž 15, 2), aniž bychom hledaličástí života křesťanskéhočenství.čedníci, napojeni na Krista prostřednictvím eucharistie, žijí ve společenství,ě navzájem jako údy téhož těla. To znamená, že ten druhý ke mně patří,čenství. Náš život se jak v dobrém, tak ve zlém vztahuje křích i skutky lásky mají rovněž dimenzi společenství. V církvi jakoě mystickém těle se takové společenství potvrzuje. Společenství neustále koná pokáníění za hříchy svých dětí, ale zároveň trvale a s radostí plesá nadědectvími o ctnostech a o lásce, které se v něm rozvíjejí. Údy se mají „starat jeden oříká sv. Pavel, protože jsme jedním tělem. Láska vůči bratřím,řeněna v této spolupatřičnosti. Také skrze konkrétní starost o ty, kdo jsou chudší,ůže každý křesťan vyjádřit svou příslušnost k jednomu tělu, jímž je církev. Vzájemnáůči ostatním je rovněž uznáním dobra, které Pán v nich koná, a spolu s nimi

4

pod

Když k

velebit nebeského Otce (srov. Mt 5, 16).

3.

Tento výraz z

povolání ke svatosti a stálosti cesty v duchovním život

stále vyšší a plodn

za cíl vzájemné povzbuzení ke stále v

roste až do bílého dne“ (P

slunce.

objevovali a konali skutky dobra. Sama církev tak roste a rozvíjí se, aby dosáhla plné zralosti

v Kristu (srov. Ef 4, 13). Do takovéto perspektivy dynamického r

exhortace, abychom se navzájem stimulovali a dosp

Bohužel je zde stále p

„využít h

Všichni jsme obdrželi duchovní nebo materiální bohatství užite

plánu, pro dobro církve i pro osobní spásu (srov. Lk 12, 21b; 1 Tim 6, 18). U

duchovního života p

Drazí brat

b

2001], n. 31). Moudrost církve, která uznává a prohlašuje za blahoslavené a svaté n

p

napomíná: „V uctivosti p

Kéž všichni tvá

v

skutcích (srov. Žid 6, 10). Tato výzva je zvlášt

Velikonoce. S p

blahoslavené Panny Marie a ze srdce všem ud

Ve Vatikánu 3. listopadu 2011

ěkováním za divy milosti, jež dobrý a všemohoucí Bůh neustále působí na svých dětech.řesťan spatří v druhém člověku působení Ducha Svatého, musí se z toho jen radovat a„Pobízejme se k lásce a k dobrým skutkům“: společně kráčet ke svatostiListu Židům nás nutí k tomu, abychom uvažovali o univerzálnímě, abychom usilovali o větší dary a oější lásku (srov. 1 Kor 12, 31-13, 13). Pozornost jednoho vůči druhému máětší a účinnější lásce, „jako světlo úsvitu, jehož zářeřísl 4, 18), v očekávání, že v Bohu budeme žít den bez západuČas, který jsme ve svém životě dostali, je cenný pro to, abychom v Boží lásceůstu se začleňuje i našeěli k plnosti lásky a dobrých skutků.řítomné nebezpečí vlažnosti, potlačení Ducha a odmítnutířivny“, které jsme dostali pro dobro svoje i druhých lidí (srov. Mt 25, 25 a násl.).čné pro naplňování Božíhočiteléřipomínají, že ten, kdo v životě víry nepostupuje dopředu, jde dozadu.ři a sestry, přijměme stále aktuální výzvu, abychom usilovali o „vysokou míruěžného křesťanského života“ (JAN PAVEL II., Apoštol. list Novo millennio ineunte [6. lednaěkteréříkladné křesťany, má za cíl vzbudit touhu po napodobování ctností. Svatý Pavelředhánějte jeden druhého“ (Řím 12, 10).ří v tvář světu, který vyžaduje od křesťanů nové svědectví lásky aěrnosti Pánu, pocítí naléhavou potřebu vstoupit do soutěže v lásce, ve službě a v dobrýchě naléhavá v posvátném čase přípravy nařáním svatého a plodného postního období vás svěřuji přímluváměluji apoštolské požehnání.

Benedictus PP. XVI

 

Brat

postní období nám znovu poskytuje možnost, abychom uvažovali o jádru

k

a svátostí obnovili svoji osobní i spole

modlitbou i sdílením, ml

Letos chci p

Žid

Tato v

nejvyššího kn

p

se k Pánovi p

kterou vyznáváme“ (v. 23), a trvale byli spole

dobrých skutk

ú

eschatologický cíl – na plné spole

n

k

1.

Prvním bodem je výzva, abychom „se starali“. Zde použité