Jdi na obsah Jdi na menu
 


11. července 2012 rubrika: Programové tipy

Mariánský sloup – umělecké dílo i dějinný strašák

Stržení a zničení mariánského sloupu na Staroměstském nám. v Praze, jakožto symbolu habsburské a katolické nadvlády (3. listopadu 1918) - Foto:  volné dílo, Wikimedia Commons

Stržení a zničení mariánského sloupu na Staroměstském nám. v Praze, jakožto symbolu habsburské a katolické nadvlády (3. listopadu 1918)Foto: volné dílo, Wikimedia Commons

Aréna ve 21:10. Na pražské Staroměstské náměstí se možná vrátí replika barokního mariánského sloupu, který byl stržen záhy po vzniku Československa.

Jeho bořiči v něm viděli symbol jimi nenáviděné monarchie.

Jaký význam mu dáme dnes?

Má replika památky šanci stát se symbolem usmíření?

Proč obnovovat pomníky již jednou zbořené?

Na tyto otázky budou v dnešním vydání Arény odpovídat architekt Jan Bradna ze Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu, překladatel Zdeněk Zacpal ze Sdružení Veritas, historik architektury Zdeněk Lukeš a historička umění Milena Bartlová. Moderuje Lucie Vopálenská.

O době, kdy byl mariánský sloup na Staroměstském náměstí postaven, bude i další pořad Šestky – Historie věčně živá v sobotu 14. července ve 21:10 hodin.

Pořad: Aréna | Stanice: ČRo 6
Čas vysílání: středa 21:10 | Délka pořadu: 30 minut
 
Převzato ze stránek ČRo 6

 PALLADIUM EVROPY

Článek Josefa Mudry v Res Claritatis, vydávaným řádem Dominikánů

Mezi informacemi o pastýřské návštěvě Svatého otce poněkud zapadla důležitá zpráva. V neděli 27. 9. požehnal papež Benedikt XVI. při mši svaté v Brně-Tuřanech kopii obrazu Panny Marie Rynecké. Tento překrásný milostný obraz je úzce spjat s dějinami Prahy. Jeho původ ani autor není zcela jasný; jisté je, že byl vytvořen kolem roku 1410 a není vyloučeno, že býval součástí výzdoby chrámu sv. Víta.

K obrazu se utíkali zbožní Pražané, když byla Praha v roce 1648 po tři měsíce obléhána Švédy. Tehdy byl umístěn v domě č. p. 20 na Staroměstském náměstí a později vzhledem k četným poutníkům byl zavěšen na fasádě tohoto domu. Pražané věřili, že to byla právě mocná přímluva Panny Marie, která pomohla odvrátit katastrofu v podobě dobytí Prahy. Ubráněním Prahy skončila třicetiletá válka a byl podepsán Vestfálský mír.

Na paměť ubránění Prahy bylo rozhodnuto postavit mariánský sloup se sochou Immaculaty na vrcholu. Pražský mariánský sloup byl postaven na místě, kde bylo roku 1631 saskými vojsky, která v té době obsadila Prahu, potupeno Staroboleslavské palladium. Samotná socha i obraz Panny Marie Rynecké byl někdy v této souvislosti označován jako Palladium Evropy. Po staletí se návštěvníci Prahy na tomto místě modlili. Navečer 3. listopadu 1918 byl zfanatizovaným davem sloup, který byl mylně považován za symbol habsburské vlády, stržen. Obraz jen šťastnou náhodou (?) zachránil historik V. V. Štech.

Snahy o obnovu strženého sloupu se datují až do 20. let; tehdejší největší překážkou byla ještě malá rozvinutost restaurátorského oboru, avšak rovněž ideo­logický odpor. Občanské iniciativy trvaly až do konce první republiky; obnovená snaha se objevila záhy po roce 1945 a násilně ji ukončil až poúnorový režim. Společnost pro obnovu Mariánského sloupu vyvíjí systematické aktivity nepřetržitě od roku 1990.

Je příznačné a až hrůzu nahánějící, jaké dějiny naší země i celé Evropy následovaly po stržení tohoto ochranného štítu naší země i celé Evropy. Co jsou boje třicetileté války proti hrůzám, které přineslo teprve dvacáté století?

Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze usiluje o to, aby sloup stál na původním místě. V kameni je již zhotovena socha Panny Marie Immaculaty (je již od roku 2003 provizorně umístěna v Celetné ulici za kostelem Panny Marie před Týnem a zcela spontánně se stala místem modliteb mnoha Pražanů i turistů), hlavice, dřík sloupu, sokl pod dříkem, spodní balustráda a schodiště (tyto prvky jsou zatím umístěny v areálu kláštera Milosrdných sester sv. Karla Boromejského u nemocnice Pod Petřínem.)

Vůle veřejnosti i státní správy po obnově této jedinečné duchovní památky se stává jakýmsi lakmusovým papírkem otevřenosti naší společnosti. Pomineme-li skutečnost, že kompoziční dořešení prostoru Staroměstského náměstí je dlouhodobým záměrem radnice a že i turistickému ruchu by jistě prospěla důstojná dominanta prostorově nevyváženého urbanistického celku (pomník M. J. Husa mariánského ctitele byl citlivě situován tak, aby prostorově doplňoval sochu Panny Marie), musíme vzít v potaz také to, že Panna Maria je na náměstí doma. Na rozdíl od četných instalací moderních děl, například plastových krav nebo podobných cizorodých objektů bez valné estetické hodnoty, které jsou umísťovány do pražských ulic. Na rozdíl od politicky motivovaných pomníků oslavujících zbytnělé ego právě vládnoucího režimu. Zůstanou odpovědní lidé a orgány věrni své zatvrzelosti a mentalitě rozvášněného davu před 91 lety, nebo přijmou fakt, že Panna Maria i jim nabízí ochranu a blízkost svého Syna?

Uvědomí si, že monumentální socha je již včetně příslušenství v nejvyšší umělecké kvalitě hotova, zaplacena z darů mnoha a mnoha obyčejných lidí? Aspoň při letmém pohledu by se zdálo, že politické půtky během návštěvy Jeho Svatosti Benedikta XVI. utichly. Pomůže papežské požehnání obrazu Panny Marie Rynecké brzkému návratu sloupu na své místo?

Josef Mudra

 

Projekt, který z minulosti míří do budoucnosti

Letos to bude 90 let, kdy ze Staroměstského náměstí zmizel Mariánský sloup. Krátce po převratu 28. října 1918 se 3. listopadu vydal dav pod vedením Franty Sauera zničit historickou památku.

Dav si myslel, že sloup je symbolem nadvlády habsburského dvora nad Čechy a tak nebyl problém přesvědčit spoustu nevzdělaných lidí, aby památku zničily. Dnes je Mariánský sloup živým tématem.

Je možné o něm hovořit jako o projektu budoucnosti, protože Společnost pro obnovu Mariánského sloupu v Praze už podniká kroky k tomu, aby byl pomník opět postaven. Sochař Petr Váňa se svými kamarády zdarma vybudoval už velkou část pomníku. Sám říká, že není problém docílit přesné podoby sloupu, jak dokladuje třeba i korespondence s úřady, kterou vedl sochař a restaurátor Jan Bradna.

O obnovu sochy se už pokoušeli lidé v roce 1938, jejich snahy přervala válka a v době budování socialismu asi nebyla žádná vůle o znovupostavení byť jen diskutovat. V dnešní době se nejen diskutuje, ale Mariánský sloup je z velké části hotov.

 

Lidé si připomněli Mariánský sloup

 Portál Hlavního města Prahy, Oskar Exner, redakce portálu

 

Desítky příznivců mariánského kultu se sešly 3. listopadu na Staroměstském náměstí, aby si připomněly 90. výročí stržení Mariánského sloupu.

Dlouhodobě tuto akci pořádá vždy ve výroční den Společnost pro obnovu Mariánského sloupu, která organizuje výrobu repliky sloupu a od roku 1995 také celonárodní sbírku. Od roku 1997 na obnově pracuje sochař Petr Váňa, který své dílo odvádí zdarma.

„Společnost v mnoha případech platí jen kámen,“ uvedl Karel Kavička, místopředseda společnosti. „Lidé ovšem pomáhají, například jsme dostali darem kámen z Itálie, další blok se nyní lámal v Mrákotně, a když majitel lomu zjistil k jakému účelu kámen bude sloužit, rozhodl se ho společnosti věnovat,“ upozornil K. Kavička.

Následuje vložený text. Přeskočit...

Konec vloženého textu.

Sloupu zatím chybějí andělé bojující s ďábly

Společnost byla už třikrát odmítnuta, když žádala magistrát o povolení k obnově sloupu. „Samozřejmě budeme o obnovu usilovat i nadále, v tuto chvíli ale další žádost ještě nechystáme,“ řekl K. Kavička.

Ze sloupu je zatím hotova socha Panny Marie Immaculaty, kterou veřejnost nalezne při pohledu na chrám Panny Marie před Týnem z Celené ulice, sám sloup a hotové díly, tedy především podstavec a zábradlí, jsou pak deponovány na zahradě kláštera svatého Karla Boromejského pod Petřínem, v sousedství nemocnice. V tuto chvíli se připravuje korintská hlavice sloupu a chystá se práce na čtveřici soch andělů bojujících s ďábly, které sloup lemovaly.

Následuje vložený text. Přeskočit...

Konec vloženého textu.

Chybí politická vůle

Někteří odborníci tvrdí, že sloup není možné obnovit, protože se některé části nedochovaly. Členové společnosti jsou však opačného názoru. Do obnovy sloupu zasahují různé síly, například i politici, a to napříč politickým spektrem. V den stržení sloupu vydala například pražská ČSSD své odmítavé stanovisko k obnově sloupu.

„Odpůrci vnímají Mariánský sloup jako symbol porušování lidských práv, k němuž docházelo v období rekatolizace. Naopak jeho zastánci o něm hovoří jako o historické památce, jež se stala obětí protihabsburských nálad,“ praví se v prohlášení . „Byl bych rád, kdyby při rozhodování o dalším osudu Mariánského sloupu byla rozhodující spíše odborná stanoviska,“ uvedl Miroslav Poche, místopředseda sociálnědemokratických zastupitelů na pražském magistrátu.

Zastupitelé z ČSSD se odvolávají na rozhodnutí odboru památkové péče magistrátu, který již v roce 1992 vydal v této věci zamítavé stanovisko. „Je sice pravda, že původní Mariánský sloup byl historickou památkou, ale její rekonstrukci znemožňuje chybějící dokumentace,“ uvedl Miroslav Poche. „Na Staroměstském náměstí by nakonec nestála ani přesná replika, ale pouze napodobenina,“ dodal.

Karel Kavička vyjádřil své rozčarování nad přístupem pražských politiků. „Vezměte, že i v Ostravě, kde byl za komunistů Mariánský sloup odstraněn a deponován ve skladu, se na své místo vrátil, byť právě Ostrava je baštou socialistů,“ řekl ke stále odmítavým stanoviskům.

Rozhodne zřejmě revitalizace

Diskuse o další budoucnosti sloupu bude dále probíhat v rámci debaty související s revitalizací celého Staroměstského náměstí, jejíž výsledky by měly být známy na podzim příštího roku. „Domnívám se, že hlavním kritériem pro konečné rozhodnutí by měl být názor odborníků. Ideologické spory by v tomto případě měly ustoupit,“ uvedl Miroslav Poche. Podobný názor vyjadřují i někteří další politici.

MF Dnes, Robert Oppelt

OBRAZEM: Před devadesáti lety padl k zemi mariánský sloup

3. listopadu 2008  11:46,  aktualizováno 16:45
Třetí listopadový den roku 1918 byl stržen mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí. Už devadesát let tak náměstí chybí jedna z jeho nejcennějších památek a dominant. Podívejte se, jak barokní dílo Jana Jiřího Bendla vypadalo.
Téměř čtrnáctimetrový sloup nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V rozích několikastupňového podstavce byly čtyři sochy andělů. foto: Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze

Téměř čtrnáctimetrový sloup nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V rozích několikastupňového podstavce byly čtyři sochy andělů.

V rozích několikastupňového podstavce sloupu byly čtyři sochy andělů. Téměř čtrnáctimetrový sloup nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi.Stržení sloupu bylo jakýmsi happeningem bohémy kolem Franty Sauera, spisovatele a přítele Jaroslava Haška. Stržení sloupu bylo jakýmsi happeningem bohémy kolem Franty Sauera, spisovatele a přítele Jaroslava Haška. Stržení sloupu bylo jakýmsi happeningem bohémy kolem Franty Sauera, spisovatele a přítele Jaroslava Haška. . Prohlédni fotky
 

Pomník věnoval městu císař Ferdinand III. na paměť uhájení Prahy před Švédy, ukončení třicetileté války a k oslavě Panny Marie. Byl vztyčen v roce 1650. Téměř čtrnáctimetrový sloup nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V rozích několikastupňového podstavce byly čtyři sochy andělů.

V rozích několikastupňového podstavce sloupu byly čtyři sochy andělů.

Symbol poroby, či památka?
Sloup je pro někoho symbolem vlády Habsburků, útlaku náboženství a nesvobody, pro jiného připomínkou úspěšné obrany Prahy před Švédy v roce 1648 nebo jen objektem, který na náměstí historicky patří.

"S mariánským sloupem počítal i sochař Šaloun, tvůrce Husova pomníku," vysvětlil, proč by se měl pomník na náměstí vrátit, historik architektury Zdeněk Lukeš. Proto je také Husův pomník nízký a placatý, vytvářel protiklad k vysokému a štíhlému sloupu. Spolu tu stály jen tři roky, pak byl sloup v prvních dnech nové republiky stržen.

Téměř čtrnáctimetrový sloup nesl dvoumetrovou pozlacenou sochu Panny Marie stojící na přemoženém drakovi. V rozích několikastupňového podstavce byly čtyři sochy andělů.

Stržení jako happening
3. listopadu 1918 se uskutečnil na Bílé hoře tábor lidu k připomenutí výročí bělohorské bitvy, připadající na 8. listopad. Při návratu demonstrantů ze shromáždění sloup strhli především Žižkované za pomoci tamních
hasičů.

"Jedni údajně tahali za lano, druzí je s holemi v rukou jistili před hněvem zejména staroměstských, kteří šli sloup bránit," popsal událost sochař Jan Bradna ze Společnosti pro obnovu mariánského sloupu. Nešlo tak o spontánní výbuch lidového hněvu, ale o načasovanou akci, jakýsi happening bohémy kolem Franty Sauera, spisovatele a přítele Jaroslava Haška.

Stržení sloupu bylo jakýmsi happeningem bohémy kolem Franty Sauera, spisovatele a přítele Jaroslava Haška.

Hned poté vzniká společnost pro obnovu sloupu, která usilovala o jeho návrat, pořádala sbírky, výstavy, ale k obnově nedošlo. Společnost svou činnost znovu zahájila po roce 1989.

Město je proti znovuvztyčení sloupu
S obnovou nesouhlasí někteří památkáři. Poukazují i na to, že rekonstrukce ze zbylých fragmentů je těžko
možná, a replika je tedy sporná. "Jsme proti znovuvztyčení," řekl šéf magistrátních památkářů Jan Kněžínek.

Proti umístění repliky sloupu je i pražská ČSSD. "Je sice pravda, že původní mariánský sloup byl historickou památkou, ale její rekonstrukci znemožňuje chybějící dokumentace," uvedl místopředseda klubu pražských zastupitelů za ČSSD Miroslav Poche. "Na Staroměstském náměstí by nakonec nestála ani přesná replika, ale pouze napodobenina," dodal.

Stržení sloupu bylo jakýmsi happeningem bohémy kolem Franty Sauera, spisovatele a přítele Jaroslava Haška.

Naopak zastánci v soše vidí zničené kulturní dědictví. O návratu by se mohlo rozhodnout v rámci budoucí soutěže na dostavbu Staroměstské radnice, kterou plánuje magistrát vyhlásit do dvou let. "Současný stav náměstí je dlouhodobě neudržitelné provizorium," potvrdil Jiří Kotalík, předseda komise, která by měla připravit podklady pro vyhlášení soutěže.

Na kopii sloupu se už léta pracuje

Už déle než deset let pracuje sochař Petr Váňa na zakázce, kterou mu určitě mnozí kolegové závidí. Přesto nemá jistotu, že až bude jeho dílo hotové, bude stát na místě, pro které ho vytváří. Tedy uprostřed Staroměstského náměstí.

Petr Váňa už jedenáct let tesá z kamenů z celého světa kopii mariánského sloupu, který byl stržen přesně před devadesáti lety. "Děláme to v naději, že sloup na náměstí stát bude," vysvětlil sochař Váňa.
Dílo má podle něho i hlubší symboliku. Na rozdíl od originálu, který byl z kamene z Čech, kopie vzniká z kamene přivezeného z celého světa, kromě Čech i z Itálie či Indie.
O návrat pomníku usilují členové Společnosti pro obnovu mariánského sloupu od roku 1990. Už v roce 1993 zasadili do dlažby základní kámen a před pěti lety představili dokončenou sochu Panny Marie.
"Kromě kopie sochy Panny Marie, která stojí u Týnského chrámu, je hotový také sloup a kamenné stupně, které k němu povedou," řekl místopředseda Společnosti pro obnovu mariánského sloupu Karel Kavička.

NEKOREKTNĚ.COM

PRAHA: Dočká se maršál Radecký a mariánský sloup?

Úterý, 25. listopad 2008

Je sychravý konec října roku 1918. V Praze to vře - byla vyhlášena Republika Československá, jediná výrazná věc, která v oněch dnech vzniká. Zatímco jiné padají. Rozvášněná lůza několik dní nato na Staroměstském náměstí boří mariánský sloup. Začíná tak tu etapu našich dějin, v nichž se boří pomníky co dvacet let. Další na sebe nenechají dlouho čekat - několik měsíců poté je zbořen pomník maršála Radeckého na Malostranském náměstí; naštěstí je město natolik soudné, že alespoň sochu zachrání v Národním muzeu.

Mariánský sloup, který byl stržen coby symbol "habsburské tyranie", měl s "habsburskou tyranií" asi tolik společného, co slovo "tyranie" ve spojení se slovem "habsburský". Tedy, nebudeme-li brát v úvahu Jiráskovu fantasy tvorbu, zhola nic. Byl postaven na oslavu a připomínku Vestfálského míru, tedy ukončení třicetileté války. Řekne mi někdo z místních prvorepublikových vlastenců, co bylo na oslavě ukončení ničivé války špatné? Nejspíš to, že mariánský sloup se pojí s katolickou vírou, která byla v počátku onoho konfliktu vůči Království českému v opozici. Nejsem katolík, násilnou rekatolizaci českých zemí odsuzuji, ale zároveň zničení uměleckého díla jen kvůli spojitosti s katolicismem považuji za barbarské. Tím spíš, stalo-li se tak po vyhlášení ČSR, tedy v době, kdy nebylo možno označit ono barbarství jako hrdinství. Kde byli strhávači před rokem 1914? Proč se vůdce oné hrdinské lůzy, pražský bohém Franta Sauer, k celé věci přihlásil až po jejím promlčení? Obávám se, že se kulturní památka stala obětí lidí, kteří navzdory své zbabělosti během války měli potřebu si "kopnout do nepřítele", a to, pokud možno, beztrestně a bez rizika. Nerad připomínám, že podobná smutná tradice se v českých zemích opakovala ještě jednou, to však už tekla krev.

Odstranění sochy maršála Radeckého předznamenalo nechutné zacházení československého státu se svými hrdiny. Tak, jako se plivalo na naše letce a vojáky za druhé světové války ze západní fronty, tak, jako byli ti z východní fronty do jednoho diskreditováni coby pomahači bolševiků, tak, jako se z české historické paměti úplně vymazala vzpomínka na naše statečné vojáky v císařských uniformách, kteří bojovali za svou zemi za první světové války i předtím, v roce 1866, tak jiráskovská "spravedlivá dějinnost" semlela i největšího českého vojevůdce všech dob, maršála Jana Josefa hraběte Radeckého z Radče. Člověka, který až do roku 1918 byl Čechy obdivován jako důkaz toho, že Čech mohl dostat nejvyšší armádní hodnost v rakouské monarchii. Socha od bratří Maxů, která na Malostranském náměstí stála, zmizela proto, že dotyčný maršál byl maršálem habsburské monarchie. Samozřejmě skutečnost, že nemohl být českým maršálem, neboť samostatný stát neexistoval, nebyla brána v úvahu. V novém státě totiž bylo Rakousko-Uhersko nazváno žalářem národů a později dokonce srovnáváno s nacistickým Německem (proč se v souvislosti s legionáři hovoří o prvním odboji?) - jaksi nikomu nedošly očividné skutečnosti, že největší rozmach české kultury proběhl za doby Rakouska-Uherska, a to nikoliv v ilegalitě, ale naprosto oficiálně. Národní divadlo bylo postaveno zcela veřejně, navíc z velké části z peněz německy mluvící aristokracie i císaře Františka Josefa I. Národní muzeum v Praze rovněž nikdo načerno nestavěl. Čeští spisovatelé a básníci psali jedno dílo za druhým, čeština se prosadila na univerzitách. To má být žalář národů, stát, pod nimž "jsme tři sta let trpěli"? Jak je možné, že tolik lidí má v hodnocení Rakouska-Uherska natolik tímto způsobem "jasno" a přitom titíž lidé relativizují zrůdnost bolševického režimu? Kolik bylo za komunistické totality postaveno budov, v nichž se občanská společnost vymezovala proti státu? Kolik bylo veřejně napsáno takových děl? Ani jedno? Kolik lidí dnes obhajuje Milana Kunderu, v 50. letech zapáleného komunistu a zároveň odsuzuje maršála Radeckého a české vojáky v císařských uniformách div ne jako vlastizrádce?

V květnu tohoto roku začal starosta MČ Praha 1 Petr Hejma uvažovat o znovuobnovení pomníku maršála Radeckého v souvislosti s rekonstrukcí Malostranského náměstí. Proti obnově se vzneslo mnoho nechutné kritiky - předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu Anděla Dvořáková například prohlásila: "Nesouhlasíme s tím, aby Radecký měl pomník v Praze, ale je nám to houby platné." Smím se zeptat, za kterou svobodu paní Dvořáková bojuje? Respektive jak se maršál Radecký podílel na její likvidaci? Kdyby měla být v Praze vztyčena socha Klementa Gottwalda, nesouhlasu bych se od organizace s podobným jménem nedivil; ba bych ji ještě podpořil (i když pochybuji, že by zrovna tato organizace protestovala). Stínový ministr kultury za ČSSD Vítězslav Jandák se nechal slyšet, že socha na náměstí nejspíše nezapadne - zajímalo by mě, jak její nezapadnutí do prostředí náměstí lidé posuzovali před rokem 1914.

O mariánském sloupu se loni vyjádřil Pavel Bém nejprve tak, že počítá s jeho obnovením, načež - pro něj zcela typicky - dva dny poté na otázku týkající se sloupu odpověděl, že "město se bude zabývat budoucností Staroměstského náměstí. Proběhne odborná i veřejná diskuse, a to nejen ohledně mariánského sloupu, ale i možné dostavby Staroměstské radnice" - ihned poté, co zjistil, že je věc politicky kontroverzní. Dnes to je přesně rok poté, co primátor Bém odbornou i veřejnou diskusi na toto téma slíbil. Kam se však poděla? Asi skončila na stejném smetišti dějin, jako všichni naši zapomenutí hrdinové.

 

 ZpravodajstvíHaló noviny

Ne Mariánskému sloupu

PRAHA - V souvislosti s 90. výročím stržení Mariánského sloupu se opět ozývají hlasy, volající po jeho obnově a navrácení na Staroměstské náměstí.

S tímto krokem však nesouhlasí jak zastupitelé KSČM, tak ČSSD.

Sdružení pro obnovu Mariánského sloupu o něm hovoří jako o historické památce, jež se stala obětí protihabsburských nálad. Komunisté a sociální demokraté naopak Mariánský sloup vnímají jako symbol porušování lidských práv, k němuž docházelo v období rekatolizace. Klub zastupitelů KSČM je dlouhodobě proti vrácení Mariánského sloupu a na tomto názoru se nic nemění, řekl Haló novinám Viktor Pázler.

Podle Miroslava Pocheho (ČSSD), místopředsedy výboru pro kulturu a volný čas, by při rozhodování o dalším osudu Mariánského sloupu měla být rozhodující spíše odborná stanoviska.

Odbor památkové péče Magistrátu již v roce 1992 vydal v této věci zamítavé stanovisko. Původní Mariánský sloup byl historickou památkou, ale její rekonstrukci znemožňuje chybějící dokumentace. Na Staroměstském náměstí by tak nakonec nestála ani přesná replika, ale pouze napodobenina. Diskuse o další budoucnosti sloupu bude dále probíhat v rámci debaty související s revitalizací celého Staroměstského náměstí, jejíž výsledky by měly být známy na podzim příštího roku. Hlavním kritériem pro konečné rozhodnutí by měl být názor odborníků. Ideologické spory by v tomto případě měly ustoupit, míní Poche.

12. listopadu 2008, (zku)

Aleš Palán: Hlava Neposkvrněné na pražské dlažbě

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze se stal symbolem dávno před tím, než byl v listopadu 1918 stržen rozvášněným davem. Od svého vzniku v polovině 17. století byl sloup vnímán jako stvrzení postupující rekatolizace země i poněkud kontroverzního spojení oltáře s trůnem. Po vzniku Československé republiky bylo "odstranění"  sloupu - jak se vandalský čin eufemisticky nazýval - chápáno jako revoluční vypořádání se se starými poměry.

Zakázku na postavení Mariánského sloupu dostal Jan Jiří Bendl poté, co se Praha v roce 1648 ubránila švédským nájezdníkům. Postavy andělů potírajícících ďábly a nestvůry měly připomínat vítězství pravé - tedy katlické - víry nad bludaři. Doprovodný nápis a zejména pozlacená socha Immaculaty na vrcholu monumentu propagovaly kult Neposkvrněné. To vše s požehnáním císaře. Jak připomíná Ivana Mudrová v knize Prahou s otevřenýma očima, "památka se stala vzorem k mnoha dalším mariánským statuím v Čechách (téměř sto třicet) a na Moravě (více než čtyřicet sloupů)". Až do zákazu vydaného Josefem II. vedla k Mariánskému sloupu pravidelná početná procesí. Předmětrem úcty byly mariánské sloupy i v mnoha dalších místech. Svou výškou přitom nezřídka tvořily dominantu města.

Prototypem pražského Mariánského sloupu se stala podobná stavba v Mnichově. Tu nechal Maxmilián Bavorský vybudovat na památku vítězství v bitvě na Bílé hoře. Bylo to paradoxně stejné místo na východ od tehdejší Prahy, kde se šest dnů po vzniku Československé republiky zrodil impuls vedoucí ke zničení památky. Tábor lidu, který se zde ve vzrušené atmosféře 3. listopadu 1918 konal, se vydal na Staroměstské náměstí, aby "skoncoval s minulostí". Akce byla levicovou historiografií vykládána jako náhlé hnutí mysli zúčastněných mas, ovšem dnes se historikové přiklánějí k variantě, že se jednalo o akci připravenou a dav byl zmanipulován.

Neslavnou roli při stržení sloupu a následné "propagaci" tohoto činu hrál žižkovský anarchista a Haškův kumpán Franta Sauer. Když se stržení sloupu pokoušeli zabránit členové Národního výboru, Sauer se s nimi prý odmítl bavit: "Jo, pánové, vy jste Národní výbor, to my jsme trochu víc, my jsme národ."

Součástí tohoto "národa" byl i mladý Jaroslav Seifert. "Byl jsem tam s nimi, a hlava rozbité sochy (Immaculaty) kutálela se po dlažbě blízko místa, kde jsem stál. Když se zastavila, její zbožné oči se dívaly na moje zaprášené boty, " píše nositel Nobelovy ceny po letech ve svých vzpomínkách.

Jak připomíná publicistka Ivana Mudrová, už v roce 1923 byl při Lidové straně zřízen odbor pro obnovu Mariánského sloupu a pro tento účel byla také vyhlášena sbírka. Získané peníze se však nakonec použily na stavbu nových pražských kostelů ve Staršnicích a ve Lhotce.

Katolický týdeník, 21. - 27.10. 2008

Veronika Stehlíková:

První viditelný počin Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu v Praze, která vznikla v roce 1990, bylo zasazení nového základního kamene Mariánského sloupu do dlažby Staroměstského náměstí. Nápis "Zde stával a bude stát Mariánský sloup" však musel být po nějaké době z kamene odstraněn.

Před pěti lety se nicméně Společnosti podařil jiný kousek: kopii sochy Neposkvrněné, jejímž autorem je sochař Petr Váňa, umístili poblíž Týnského chrámu. Immaculata stojící na traverze a chráněná mříží se dívá směrem k Celetné a Malé Štupardské ulici. Zájemci mohou ten pohled porovnat i s originálem torza Mariánského sloupu a zejména hlava Immaculaty je vystavena v Lapidáriu na pražském Výstavišti.

Snaha o obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí pokračuje. V současné době je hotová valná část sloupu a Společnost se v rámci ideje jednotné duchovní Evropy snaží získat chybějící části z různých evropských zemí. Jedním z odborníků, kteří na díle pracují, je akademický sochař a výkonný předseda Společnosti Jan Bradna. "Naše vize je optimistická. Máme kladná hodnocení z památkové péče a pražský primátor zřídil komisi k rehabilitaci Staroměstského náměstí. Do její vize je zahrnuta i obnova Mariánského sloupu. Už tedy nejde jen o pouhou fantazii, ale o seriózní záležitost," říká.

K letošnímu 90. výročí stržení Mariánského sloupu připravuje Společnost vzpomínkové setkání u základního kamene na Staroměstském náměstí, poutní mši svatou v chrámu Panny Marie před Týnem a pobožnost s loretánskou litanií u sochy Panny Marie poblíž Týneského chrámu.

SVĚTLO Olomouc, Mons. Erich Pepřík:

Mariánský sloup a ideál.

(K informaci Nová publikace, Světlo 26/2008, str. 8.)

 

Děkuji Pánu Bohu, Panně Marii a také obětavcům za zdánlivě skromnou, ale výstižnou publikaci o Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Publikace patří k pravdivým pohledům na začátky naší politické samostatnosti. (Mariánský sloup byl stržen 3.11.1918.)

            Zadívejme se – spíše milujícím srdcem než jen zvědavýma očima – na dobový obrázek strženého sloupu (na str. 31). Rozlámaný sloup včetně sochy Panny Marie na dlažbě… Tváře lidí smutné a spíše zděšené… Je tomu letos 90 let. Už to začíná patřit do historie. Ale: není snad stržený mariánský sloup – aspoň zčásti – (nebo snad i více?) – obrazem přítomného života našeho národa? Pozorujeme srdcem, které miluje národ i naši stověžatou Prahu.

            Naše ekonomické údaje stoupají nahoru. Ale to není předpokladem automatického růstu duchovního. Mnoho našich bratří a sester nemá dost odvahy (nebo snad ani úmyslu) zavázat se byť jen čestným slovem k povinnostem a toto čestné slovo dodržet ať ve studiu, v zaměstnání, v sebevýchově, v manželství… Nepřipadá nám někdy, že jsme jako charakterově polámané sloupy jedinců, manželství, rodin a mnoha jiných společenství..? Nenecháváme se příliš unášet – jen jako živočichové – svými neuspořádanými pudy, neovládanými smysly a vášněmi? Či jsme naprosto už zapomněli, že člověk je sice také živočich, ale živočich rozumný, který je schopen myslet a usuzovat, živočich se svobodnou vůlí, která není volností k čemukoli, kdykoli a jakkoli, ale je schopna zvolit směrování k pravdivému dobru, které přísluší lidské dokonalosti, úplnosti a tím ke skutečnému štěstí, ke stavu blažených?

            Naše dvě lidské složky – stránka tělesná a stránka duchovní –  žel - nejsou, téměř nikdy zajedno. Každá z nich táhne jinam. Je v nás napětí. Stále musíme volit mezi tím, co chce tělo, a tím, k čemu nás vede duch.

            Apoštol svatý Pavel – jehož jubilejní rok právě nyní prožíváme – píše o této skutečnosti (pod vlivem Ducha Svatého) takto: „K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci.  – Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost…“ (List Galaťanům, kapitola 5, verše 19-23.)

            Není nám nás samých líto? Nejsme už přesyceni a znechuceni domnělými sladkostmi těla, které v nás a mezi námi plodí tolik hořkostí?

            Mariánský sloup na Starém městě pražském byl postaven v roce 1650. Z vděčnosti k Panně Marii a s úctou k Ní. Zvláště mladé generaci, která se obětavě angažovala pro život, byla spolehlivou životní oporou, „sloupem“ Panna Maria. Dívka, snoubenka, manželka, matka – i vdova. A v každé životní pozici služebnice Páně, služebnice Božího řádu, služebnice Boží vůle, která je pro nás ta nejlepší (i když nemusí být vždy pohodlná!). A poněvadž služebnice, pak tedy královna.

            Znovuvztyčení mariánského sloupu v Praze může být problémem. Vztyčíme-li však ve svých srdcích znovu ideály mariánské, bude vztyčení jejího sloupu samozřejmým naplněním touhy srdcí, která znovu zmoudřela.

            Svatá Panno Maria, Trůne Moudrosti, prosíme: dej nám naději.

 

Olomouc, 30.6.2008

OLDIN Olomouc, číslo 7,8/2008:

 Branda Jan-Kavička Karel, Praha. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, Církevní památky sv. 42, Historická společnost Starý Velehrad se sídlem na Velehradě, Velehrad 2008

V minulých dnech vyšel v pořadí již 42. svazek edice Církevní památky věnující se sakrálním stavbám Čech a Moravy. Autoři publikace, akademický sochař Jan Bradna a PhDr. Mgr. Karel Kavička, představili veřejnosti pod názvem Praha - Mariánský sloup na Staroměstském náměstí nejen historický exkurz k někdejší dominantě Staroměstského náměstí stržené zmanipulovaným davem 3. listopadu 1918, ale především ilustrovali neuvěřitelný zápal těch, kteří nepřestávali a nepřestávají usilovat, aby mariánský sloup stál znovu tam, kde 268 let stál. Toto úsilí je do značné míry úsilím o překonání zjednodušených a nepravdivých historických klišé o českém národě, které v tomto případě a na pozadí prvních dnů Československé republiky prezentovalo mariánský sloup jako symbol podrobení habsburské moci po bitvě na Bílé hoře v roce 1620. Viníka bylo nutno potrestat. Skutečnost, že historická pravda byla zcela odlišná, aktivní účastníky stržení sloupu nezajímala.
Dne 25. července roku 1648, tedy v samotném závěru nesmírně kruté třicetileté války, se švédské vojsko pod velením Hanse Kryštofa Königsmarcka přiblížilo k Praze. Využilo trestuhodný nedostatek pozornosti císařských obránců, kteří se spolu s celou Prahou oddali oslavám panovníkovy svatby a za ranního rozbřesku následujícího dne pronikli přes hradby a bez větších potíží opanovali Hradčany, Malou Stranu a Pražský hrad. Na druhou stranu řeky Vltavy se Švédové již nedostali, výkřiky a výstřely probudily město. Rozhořel se litý boj o obranu města za Vltavou, jehož se účastnily všechny sociální vrstvy Starého i Nového Města. Königsmarck se obranu snažil oslabit vytrvalou dělostřeleckou palbou i útokem jízdy, vše marně. Odpor obyčejných lidí a kompanií studentů mařil každý švédský útok a výhled na velkou kořist až do nástupu zimy. Snad největší pozornost budil jeden z obránců Karlova mostu, mladý jezuita Jiří Plachý, muž vysoké postavy, jehož odvahu uznali i švédští oblehatelé a nazvali jej „Dlouhý páter“. Když se zdálo být jasné, že obránci kolem Dlouhého pátera most neudrží, pozvedli oči k nebi a na přímluvu Panny Marie prosili Boha o pomoc. Učinili slib, že odvrátí-li Matka Kristova nepřátelská vojska a zachrání Prahu před zničením, postaví jí z vděčnosti na Staroměstském náměstí sochu. Uzavření Vestfálského míru 24. 10. 1648 znamenalo konec švédských nadějí na dobytí Prahy. Ještě do vánoc opustila většina švédského vojska Prahu. S sebou si vedle zajatců, jenž později za nemalé výkupné vraceli zpět (jedním z mnoha byl například arcibiskup Arnošt Harrach), odváželi obrovské množství zlata a stříbra, důležité rukopisy (např. Codex argenteus a Codex gigas – tzv. Ďáblova bible) a písemnosti z klášterů a šlechtických paláců, jejichž historická cena je dnes nevyčíslitelná. Tři desetiletí trvající noční můra válečných zvěrstev sice skončila, ale země byla zcela rozvrácena (jak vylíčil Hans Jacob Christoph von Grimmelshausen na adresu švédských vojáků: Týrali ty ubožáky, jako by chtěli upalovat čarodějnice, neboť vstrčili již také jednoho z nich do pece a zatopili pod ním, třebaže se ještě k ničemu nepřiznal; jinému uvázali kolem hlavy provaz a utáhli jej klackem tak, že mu z úst, nosu i uší vytryskla krev.). Počet obyvatel se následkem války zmenšil ze dvou miliónů na polovinu - jen Olomouc čítala před příchodem Švédů v roce 1640 na 30 tisíc obyvatel, zatímco po jejich odchodu v roce 1650 jich zůstalo 1675.
Pražané svůj slib daný v beznadějné situaci dodrželi. Základní kámen byl položen 26. dubna 1650 a již 13. července 1652 byl celý sloup za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a tisíců pražanů posvěcen již zmíněným arcibiskupem Arnoštem Harrachem. Sloup stojící ve středu Staroměstského náměstí žádným způsobem neodkazoval k události bělohorské bitvy roku 1620. Ve zkušenosti celého národa a Evropy s hrůzami běsů minulých let a ve vděčnosti Panně Marii, jejíž přímluva přemohla zlo, se bolesti i naděje bezpočtu lidí vtělily do sloupu se sochou ženy, jejíž podoba vyzařovala vyslyšení proseb a pokojnou budoucnost.
Čas šel a sloup se stal posvátnou součástí pražské každodennosti. Konali se k němu pravidelná procesí, u jeho schodů se lidé modlili, zapalovali svíce, odpočívali. To vše skončilo v atmosféře prvních dnů samostatného Československa, v němž po dlouhé protikatolické agitaci mladočeských a realistických kruhů nebyla církev pozitivně přijímána. Z novin i mnoha úst znělo: Po Vídni Řím či Řím musí býti Čechem souzen a odsouzen. Po několikadenní přípravě se samozvaným exekutorům soudu s Římem podařilo zabezpečit vhodné nářadí. Dne 3. listopadu 1918 se se svým vůdcem Frantou Sauerem, za doprovodu rozvášněného davu přišlého ze srazu na Bílé hoře, rozhodli navždy ukončit „jho Říma“ symbolizované mariánským sloupem. Na protestující se ohledy nebrali, hrabě Václav Kounic chtějící zabránit nesmyslnému počínání byl zbit. Postupným napínáním a povolováním lan navlečených na sochu se kamenný monument podařilo rozkývat a následně strhnout na zem, kde se rozbil na několik kusů. Jak popsal Franta Sauer, hlava Panny Marie odletěla „jako uťatá“. V následujících dnech došlo k rychlému odklizení zbytku sloupu z místa, ryze vandalský čin však zůstal nepotrestán. Snaha o znovupostavení sloupu na původním místě se objevila hned za 11 dnů po jeho stržení. A pak další a další. Všechny až do dnešních dnů bohužel bez úspěchu.
Publikace akademického sochaře Jana Bradny a PhDr. Mgr. Karla Kavičky vedle přiblížení historických souvislostí obsahuje rovněž líčení o těch, kteří své životní osudy spojili s obnovou mariánského sloupu, poutavá vyprávění autorů o pátráních po jednotlivých částech sochy a vhodně zvolený fotografický doprovod. Velmi důležitou částí publikace je komplexní popis činnosti Společnosti pro obnovu mariánského sloupu, založené v roce 1990, jejímiž členy jsou i oba autoři. Čtenář tak dostává možnost celistvě pochopit i nahlédnout do procesu tvoření díla, jež je konáno s upřímnou touhou po znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a duchovní obrodě celého národa, který potřebuje procitnout.
Vít Hlinka

 

 

 

 

 

  

  Vrátí se mariánský sloup?

29. listopadu 2007
 

Primátor připustil, že by se na Staroměstské náměstí mohla socha vrátit. Teď ale mlží

PRAHA Pražský primátor Pavel Bém v úterý prohlásil, že by se na Staroměstské náměstí v budoucnu mohl vrátit mariánský sloup.

Včera už na toto téma hovořil opatrněji. Na dotaz LN, zda se má sloup na původní místo vrátit, či ne, odpověděl vyhýbavě. „Město se bude zabývat budoucností Staroměstského náměstí. Proběhne odborná i veřejná diskuse, a to nejen ohledně mariánského sloupu, ale i možné dostavby Staroměstské radnice,“ vzkázal po mluvčím Jiřím Wolfovi.

Diskusi s Pražany a archeologické i sociologické průzkumy na téma dostavby Staroměstského náměstí s radnicí přitom Bém sliboval už před rokem. Diskusi k dostavbě Staroměstské radnice zapracoval dokonce do volebního programu pražské ODS pro období 2006 až 2010. Dodnes však diskuse ani jiné kroky směřující k proměně Staroměstského náměstí nezačaly. A podobně se teď vyvíjí situace kolem mariánského sloupu.

Nedorozumění: Sloup nebyl symbolem Habsburků

Představitelé Společnosti pro obnovu mariánského sloupu přitom s Bémem osobně jednali a posílali mu dopisy. Vysvětlovali mu v nich, že když mariánský symbol dav Pražanů v roce 1918 strhl a rozbořil jako údajný symbol habsburské nadvlády, šlo o nepochopení. Plastika sice byla vztyčena po bitvě na Bílé hoře, ale oslavovala jiné vítězství – uhájení Prahy při vpádu švédského vojska za třicetileté války. „Také město Brno se ubránilo obléhání. Na rozdíl od Prahy je na to hrdé. V Praze ani nikdo neví, jak statečně a dlouho se město bránilo krutému nepříteli,“ píše se v dopisu Bémovi. Kopie sochy je už téměř hotová. Na jiném místě ji společnost ale umístit nechce. A k postavení artefaktu na Staroměstském náměstí potřebuje souhlas majitele pozemku, tedy města. Reakcí na dopisy primátorovi bylo, že nejprve bývalý Bémův náměstek Jan Bürgermeister a před měsícem i památkáři magistrátu zopakovali patnáct let staré zamítavé stanovisko. „Byla by to jen kopie, replika, protože originál se dochoval jen částečně. A při tom, jak Staroměstské náměstí vypadá teď, by tam socha působila jako cizí prvek,“ prohlásil ředitel památkářů pražského magistrátu Jan Kněžínek. Ten zcela vyloučil, že by se město při svém rozhodování řídilo ideovými pohnutkami. Právě to je ale podle některých představitelů Společnosti pro obnovu mariánského sloupu hlavní, byť nikdy nevyřčený důvod. „Kdyby tam socha znovu stála, byl by to výraz celospolečenského smíru a tolerance. Ale jak je vidět, není politická vůle. Pochopení jsme nenašli ani u bývalých primátorů Koukala a Kasla, ani teď u Béma,“ řekl místopředseda společnosti a archivář olomouckého arcibiskupství Karel Kavička. Jeho verzi nahrává i to, že možné obnovení sochy někomu silně vadí. Když se k ní před šesti lety položil základní kámen, byl v něm vytesán text, že na tom místě stála a opět bude stát socha Panny Marie. Za několik dní část textu o návratu sochy někdo odstranil. Dodnes nebyl obnoven. Média tehdy spekulovala, že to udělal někdo ve službách magistrátu. Vandal by to nedokázal. Chtělo to kamenické náčiní.

***

Historie Mariánského sloupu v Praze

1648 Prahu obléhali Švédové (nahoře obraz Karla Škréty) 1650 na paměť ochrany Prahy při obléhání byl na Staroměstském rynku postaven mariánský sloup; od známého barokního sochaře Jana Jiřího Bendla 1918 sloup Panny Marie byl 3. listopadu stržen rozvášněnými Pražany, kteří v něm viděli symbol stavovské porážky na Bílé Hoře 1990 založena Společnost pro obnovu mariánského sloupu

Na vrcholu sloupu stála socha Panny Marie šlapající po hlavě draka

Mariánský sloup na dobové rytině z roku 1685

Staroměstské náměstí s Mariánským sloupem na fotografii Fiedrich Kicka z roku 1910

Povel ke zničení sloupu dal známý žižkovský bohém František Sauer; při návratu z protihabsburské demonstrace, obtočil sloup lanem a strhnul jej

PRAMEN: VĚSTNÍK KLUBU ZA STAROU PRAHU, CESTA KAMENE OD PETRA VÁNI FOTO: ARCHIV // KOLÁŽ ŠIMON / LN

MARTINA KLAPALOVÁ

 Literární noviny dne 1. listopadu 2006

 

Bouřlivý porod naší republiky byl doprovázen i vandalským činem – stržením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. O tom, zda by se devastace náměstí dala odčinit znovurestaurováním sochy, dnes diskutují historik umění Jan Royt s akademickým sochařem Janem Bradnou.

 

Vážený pane profesore, v roce 1990 byla založena Společnost pro obnovu mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Jejím posláním a cílem je obnovit mariánský sloup stržený 3. listopadu 1918. Tato snaha není ničím novým. O obnovu sloupu usilovali již naši předchůdci v celém meziválečném období. Sloup byl stržen neoprávněně a zbytečně, na základě nepravdivých fám, které byly okolo něj šířeny a trvají dodnes. Hlavní důvody obnovy jsou tři: duchovní, historický a umělecký. Mariánská úcta není u nás pobělohorskou záležitostí. Již od počátků křesťanství byla v naší zemi Panna Maria ctěna a úcta k ní stále trvá. Obnovou sloupu chceme její zneuctění odčinit. Panna Maria, symbol smíru, lásky a odpuštění, má hlavně v současné době mnoho co říci a vést nás. Mariánský sloup byl postaven roku 1650 na paměť hrdinného boje Pražanů při obléhání Prahy Švédy v roce 1648. Obyvatelé se tehdy v největší úzkosti modlili u gotického deskového obrazu Panny Marie. Po skončení obléhání byl sloup postaven jako památník obrany města, ale také konce třicetileté války. Obraz byl uložen a vystaven v duté prostoře ve spodní části architektury sloupu. Mariánský sloup byl prvním monumentálním dílem barokního umění a sochařství u nás. Byl třetím ve střední Evropě. Místo mramoru a bronzu jako u ostatních sloupů byl zde použit místní pískovec. Jeho použití ukázalo možnost využívat pro sochařství tento materiál a napomohlo tak neobyčejně rozvinout naše české barokní sochařství. Bylo zničeno vysoce kvalitní umělecké dílo. Proto je žádoucí a možné je dobře obnovit. K tomu se dochovalo dostatečné množství původních částí a dokumentačního materiálu. Sloup byl umístěn na ideálním kompozičním místě v prostoru náměstí a svou výškou 15,83 metrů prostor dokonale ovládal. Tím dával i měřítko celému okolí. K jeho rozměrům i umístění byl komponován také pomník Jana Husa, který nyní svou kompoziční oporu ztratil. Současná situace Staroměstského náměstí a snahy o její vyřešení právě postrádají pevný kompoziční bod v prostoru, o který by se dotvoření kompozice náměstí mohlo opřít a z něho vyjít. Naše snaha o obnovu nezůstává pouze při slovech a přáních. Od roku 1995 jsme zahájili realizaci architektury i sochařské výzdoby sloupu. Máme plány celé architektury zhotovené předními odborníky a současnými nejlepšími metodami. Podle nich postupně vyrábíme jednotlivé díly z hrubozrnného pískovce, který odpovídá původnímu materiálu. Je zhotoveno schodiště, celá balustráda a především hlavní dřík sloupu vysoký 5,93 metrů. Nyní vyrábíme kopii hlavice sloupu. V kameni je dokončena kopie sochy Panny Marie. Její zhotovení nebylo bezradné tápání a vymýšlení, ale přesně vedená práce podle bohatého dokumentačního materiálu. Byla provedena podle odlitku originálu s částečnou rekonstrukcí levé strany trupu od krku k pasu. Tato část byla hlavně rekonstruována podle velmi dobré fotografie této nedochované části a podle asi deseti dalších fotografií ještě stojící sochy na náměstí. Další velké poučení, hlavně proměřením hlavních prostorových bodů, jsme získali na dalších dvou sochách J. J. Bendla z Loun a z průčelí kostela Nejsv. Salvátora. Z této sochy také byly okopírovány sepjaté ruce. Kopie a částečná rekonstrukce sochy byla považována za nemožnou. Nyní je socha osazena na funkčním kovovém sloupu u kostela Panny Marie před Týnem a jak doufáme, očekává tu své přemístění na Staroměstské náměstí. Toto místo se již nyní stalo místem modliteb. Ke své práci máme shromážděn rozsáhlý dokumentační archiv. Máme také vypracované návrhy a postupy práce na dalších sochách. Veškerá naše činnost je dobrovolná. Realizace je hrazena z finančních darů z Čech, Moravy a od našich krajanů v zahraničí, pro které obnova sochy Panny Marie byla vždy symbolem touhy po návratu po dobu jejich emigrace. Veškerou svou práci se snažíme dělat věcně a odborně, ale v křesťanském duchu a ve snaze o bratrskou dohodu s věřícími jiných křesťanských církví. Škoda jen, že práci, která je širokým přínosem pro obor restaurování a památkové péče, sleduje jen několik našich významných odborníků a není předmětem široké diskuse. Po celou dobu trvání naší práce překonáváme jen stálé obtíže. Magistrát hlavního města Prahy naši žádost přes uvedení všech argumentů i výsledků práce opět odmítl. Jsme ale věřící lidé a oddáni do Boží vůle a pod ochranou Panny Marie v práci pokračujeme dále.

JAN BRADNA

Necitlivost vůči jiným církvím
Vážený pane Bradno, ve valné většině bodů lze s vašimi názory souhlasit a dokonce se s nimi ztotožňuji. Není pochybnosti o tom, že v roce 1918 bylo neomluvitelně zničeno vynikající umělecké dílo Jana Jiřího Bendla a jeho spolupracovníků, jež bylo nedílnou součástí urbanistického konceptu Staroměstského náměstí. Zničení sloupu je nutné střízlivě vzít jako historický fakt, který měl své příčiny a následky. Po roce 1918 bylo v Čechách strženo vedle pražského mariánského sloupu také několik desítek barokních soch sv. Jana Nepomuckého i některé další statue. Důvody zničení těchto památek byly různé, od pustého vandalismu až k téměř ideovému ikonoklasmu, vznícenému národovectvím. Převládalo přesvědčení (dokonce i velmi vzdělaných osob, jako např. Tomáše G. Masaryka), motivované převážně nacionálně orientovanou koncepcí českých dějin, že jsou bořeny symboly poroby národa či nenáviděného Rakouska, v němž se neblaze pro katolickou církev spojil trůn a oltář. Důrazně je nutné odmítnout v souvislosti se stržením sloupu tradované a ničím nepodložené a ve svém důsledku nechutné mýty o tom, že na sloup vztáhla ruku mladá národní socialistka Milada Horáková (mimochodem nikoliv ateistka) a krutý trest, ke kterému byla tato statečná žena odsouzena, byl za tento její svatokrádežný čin spravedlivou odplatou.
Nepochybuji ani o duchovním významu pražského sloupu. Již na univerzitní tezi Jana Bedřicha z Valdštejna je pražský mariánský sloup duchovním středem Evropy, jemuž vzdávají úctu zástupci evropských národů. Na podporu zbožnosti spojené s mariánským sloupem byla ustanovena císařská nadace. O svátcích Nanebevzetí Panny Marie a Neposkvrněného početí Panny Marie studenti z Klementina konali ke sloupu procesí, přičemž nosili rukavice a přilbu jezuity Jiřího Plachého, který se aktivně zúčastnil obrany Karlova mostu za švédského vpádu v roce 1648. Důstojnost pobožnosti již tehdy byla narušována čilým obchodním ruchem na Staroměstském náměstí. V roce 1675 vyšlo dokonce nařízení, že během konání pobožnosti mají být ulice uzavřeny řetězem, aby byl zamezen přístup povozů na náměstí, avšak nikdo ho nedodržoval. Po zrušení jezuitského řádu a v důsledku josefínských reforem byla pravidelná procesí přeložena do Týnského chrámu a později dokonce na Hradčany. Od té doby ke sloupu přicházeli prosit nebeskou královnu katolická společenství či jednotliví věřící.
Co však trošku v příspěvku Jana Bradny postrádám, je pochopení námitek druhé strany. Mám tím na mysli nikoliv tržně uvažující úředníky magistrátu, ale věřící nekatolických církví a liberálně smýšlející veřejnost. Ostatně i názory uvedené skupiny jsou zatížené četnými historicky nepravdivými stereotypy, k nimž patří zejména ten, že mariánský sloup měl být postaven jako výraz triumfu nad poraženými protestanty a k zahlazení památky českých pánů popravených na Staroměstském náměstí. Objektivnější názory, kterými je třeba se vážně zabývat, má-li mít smysl mezináboženský dialog, vycházejí především z toho, že postavení sloupu neiniciovali a neplatili Pražané, ale potomek bělohorského vítěze císař Ferdinand III., který se společně se svým synem Ferdinandem IV. zúčastnil 13. července 1652 jeho vysvěcení. Druhá námitka spočívá v tom, že po stránce ikonografické se Bendl inspiroval sloupem mnichovským, který nechal na Mariánském náměstí v Mnichově v roce 1638 vztyčit účastník bělohorské bitvy bavorský kurfiřt Maximilián. V návaznosti na sloup mnichovský lze v ikonografické sestavě pražského sloupu, v „druhém plánu“ vysledovat určitý protireformační akcent zosobněný ve skupině anděla drtícího personifikaci hereze, za kterou byly považovány protestantské konfese.
Nejsem přesvědčen, že rekonstrukce sloupu bude významným uměleckým počinem, zvláště když bude nevyhnutelně konfrontována s autentickými památkami na Staroměstském náměstí. Můžeme si to ověřit na Karlově mostě, kde vedle originálů stojí celá řada výborných restaurátorských kopií (nikoliv rekonstrukcí), avšak hodnota stáří se kamsi vytratila. Tím nechci zpochybnit umění našich restaurátorů, a vy patříte k těm nejlepším. Ostatně v otázce postavení sloupu nejsou zajedno ani památkáři.
Uměleckým i duchovním počinem by dle mého názoru byla pouze socha nová, reprezentující současný vztah věřících i nevěřících k Matce Boží a reflektující i změněnou funkci Staroměstského náměstí. Domnívám se, že by takovouto variantu podpořili i ti, kteří z hlediska své konfese znovupostavení sloupu odmítají. Ideální by bylo vyhlásit mezinárodní soutěž a přizvat k ní nejlepší světové sochaře. Než bude nový sloup realizován, umístil bych na místě sloupu zbořeného reflektor, který by vytvářel v noci symbolický světelný sloup, jakousi spojnici nebe a země, který by jedni mohli vnímat jako sloup mariánský, druzí jako ohnivý sloup Hospodinův či nemalá část jako krásnou iluminaci na Staroměstském náměstí.

JAN ROYT

Náměstí chybí usebírající střed
Vážený pane profesore, souhlasím, že zničení sloupu je historický fakt. Může být přijat tak jako jiná fakta, že totiž byla zbytečně zničena celá řada dalších uměleckých děl, a více se tím nezabývat. Já jsem ale sochař, který se celý profesionální život zabývá záchranou a znovuzrozením sochařských uměleckých děl. Vím, jak práci provést, tak nemám důvod se s tímto faktem smiřovat. Jako Češi a katolíci nemůžeme za to, že rakouští Habsburkové byli také ctiteli Panny Marie. Ta byla v Čechách uctívána již od prvopočátku křesťanství u nás, kdy Habsburky nikdo neznal. Velmi souhlasím, že není správné spojovat mučednickou smrt Milady Horákové s její údajnou účastí na stržení jako odplatu za tento čin.
I když se záměrně vždy držím práce ve svém oboru, cítil jsem jako výkonný předseda Společnosti pro obnovu nutnost navázat osobní styk a dialog s našimi bratry z evangelických církví z jednoduchého důvodu: Nikdo jiný to nebyl ochoten dělat a já viděl, že je to třeba udělat a nedělalo mi to žádné potíže. Osobně jsem navštívil bratry církve husitské, inicioval jsem schůzku mladých evangelíků u Salvátora, kde byli přítomni faráři Kocáb a Karásek. Výsledek všech jednání lze shrnout jednou větou: dohodli jsme se, že budeme dále jednat. Já ale jsem sochař a toto jednání není moje odbornost. Fundovaní odborníci k jednání o náboženské otázce se zatím nenašli. Spíše nenašli odvahu. Při jednání u bratrů církve husitské jsem byl v dobrém označen za naivního, že věřím v bratrskou dohodu. Tehdy jsem odpověděl, že raději se nechám považovat za naivního, než abych se vzdal touhy po našem vzájemném křesťanském bratrství. Vím, že generace starších lidí již tento sen neuskuteční. Uskuteční jej ale generace těch nejmladších nebo možná těch, kteří ještě nejsou. Nebudou totiž zatíženi tím, čím jsme my. Můj zpovědník mi řekl: „Moc si nevyskakuj a spíše počítej, že se to uskuteční až po tvé smrti.“ Tak si nevyskakuju a čekám, co se stane po mé smrti. Největší škoda v životě ale je, když se neuskuteční něco, co by se mohlo uskutečnit dobře a klidně.
Jestliže obnovený mariánský sloup nebude symbolem vyřešení všech historických bolestí a jestliže nebude jeho obnova motivována budoucností nových vztahů, nemá naše lidské pachtění v tomto směru cenu. Rekonstrukci sloupu navrhujeme v nejlepší vůli a snaze. Není to nezdůvodněné zavilé usilování, ale dlouholeté poctivé hledání, shromažďování materiálů a podkladů pro co nejlepší práci. A obnova sloupu je téma, které by mělo být tématem široké odborné diskuse památkové péče. Ne jenom čekat, jak to dopadne. Že sochy a hlavně kopie na Karlově mostě nepůsobí dobře, s tím vřele souhlasím. To by ale naše památková péče, různé komise a lidé nesměli být těžkopádnou, netvůrčí a nepropustnou brzdou všech uměleckých restaurátorských snah a restaurátorský obor by musel být vnímán jako tvůrčí samostatná umělecká činnost. Mám přesnou představu, jak by právě sochy na Karlově mostě měly vypadat, dlouho jsem se touto otázkou zabýval. Tyto představy navrhuji i pro mariánský sloup. Změna funkce Staroměstského náměstí podle mého soudu nenastala. Tržiště zde bylo vždy a rád ukazuji řadu historických fotografií, kdy je náměstí plné stánků a uprostřed nich je mariánský sloup. Ale právě ten pevný bod, který udával řád, zde nyní chybí. V nové dílo nemám při současné situaci našeho i zahraničního sochařství důvěru. Chybělo by totiž to podstatné – víra. Umělecká tvorba podobného díla není jen manýra ztvárnění hmoty, ale je to projev ducha a víry. Organizoval jsem soutěž na jednu novou sochu Panny Marie a vím, o čem mluvím. Současné tvorby se ale nevzdávám úplně. K rekonstruovanému sloupu navrhuji po mnohaletém promýšlení přikomponovat na místě jednoho z andělů, který byl zničen Prušáky, moderní až asi abstraktní plastiku, která by vstřícně korespondovala s obdobnou plastikou na místě popraviště představitelů stavovského povstání. Kdyby tato dvě neživá díla spolu hovořila, snad bychom se to naučili i my lidé.

JAN BRADNA

Centrum se značně proměnilo
Vážený pane Bradno, moje odpověď není nijak konfrontační. Vaše názory na rekonstrukci mariánského sloupu respektuji a ctím, neboť z osobního jednání vím, že vychází z hloubky vašeho vnitřního přesvědčení a nejsou motivovány snahou po sebeprezentaci. Podrobně se rozepisujete o své snaze navázat dialog s odpůrci mariánského sloupu. Otázka náboženského dialogu není v naší zemi, která je převážně ateistická, vůbec jednoduchá, jde o „běh na dlouhou trať“, jak jsme mohli vysledovat v případě znovuotevření otázky Mistra Jana Husa. I když obě strany, katolická církev i evangelické církve, přistoupily k tomuto problému velmi vstřícně a sešly se dokonce na společném sympoziu na půdě Lateránské univerzity v Římě, dodnes zůstává mnohé nezodpovězeno a zejména v obcích věřících došlo pouze k malému posunu. Tak je tomu i s mariánským sloupem. Pořád zde na dialog padá stín důsledků prohrané bělohorské bitvy na straně jedné a vandalského zničení mariánského sloupu na straně druhé. Také v rámci katolické církve nepanuje jednotný názor na znovupostavení mariánského sloupu, ač všichni věřící, kněžstvo a církevní hierarchie do jednoho jeho zboření jednoznačně odsuzují. Již v minulosti se totiž vyskytly názory, že pohanu Panny Marie by bylo lépe odčinit postavením „živých sloupů“, dvanácti kostelů na periférii Prahy, s poukazem na dvanáctero hvězd zdobících hlavu Immaculaty (Panny Marie Neposkvrněného početí). Stejně jako v minulosti, kdy se o postavení sloupu snažila v roce 1938 Česká liga akademická, i dnes se o obnovení sloupu neusiluje katolická církev jako celek, ale sdružení občanů převážně katolického vyznání, které je bohužel také rozdělené ve svých názorech.
Dále si stojím za již vysloveným názorem, že ke změně funkce Staroměstského náměstí přece jenom došlo. Městské centrum na rozdíl od minulosti bylo zbaveno stálých obyvatel a je pouze dočasně zabydleno pracovníky českých i zahraničních firem či procházejícími turisty. Půvab staroměstských trhů je minulostí a přítomnost je reprezentována zahrádkami restaurací s převahou zahraničních klientů. Funkci jako sídla výkonné městské moci ztratila i Staroměstská radnice, navíc tzv. Nobileho trakt byl zničen v roce 1945. Litovat můžeme též zbytečné ztráty nádherné renesanční Krocínovy kašny, bezostyšně odstraněné nekulturními a nekompetentními městskými orgány. Mimochodem i dnes existuje iniciativa usilující o rekonstrukci a znovuosazení kašny.
Na závěr bych chtěl zdůraznit, že zbořením sloupu Staroměstské náměstí skutečně dominantu ztratilo a potřebuje tudíž dominantu novou. Nejsem však přesvědčen, že by jí mohla být rekonstruovaná statue. Stojím si za názorem, že moderní mariánská statue vytvořená s mimořádnou tvůrčí invencí by zlomila ideový osten odpůrců, neboť již sama povaha rekonstrukce je odkazem k minulosti. Najde-li však Společnost pro postavení mariánského sloupu dostatek pochopení na pražské radnici a ve veřejnosti a podaří-li se jí sloup postavit podle jejích představ, bude to také dobře.

JAN ROYT

Článek převzat z LITERÁRKY V SÍTI

1. 7. 2008
Hledání české hlavy (Janovy stránky) První červenec je krásný letní den. Sluníčno pálí, nechává stoupat ozon v Praze ke stopadesáti mikrogramům (stále ještě pod limitem) a já vyrážím na kole do Lapidária Národního muzea. Tam je na soklu údajně vystavená krásná hlava Marie Immaculaty (znamená sice neposkvrněná, ale já bych to přeložil bezchybná, tj. boží).

 

 

 

 

 

www.konstelace.info/jansblog.html

 

Datum: 05.05.2008
Autor: ROBERT OPPELT
Zdroj: Mladá fronta DNES
Strana: 01
Rubrika: Praha

K mariánskému sloupu zamířilo procesí

Staré Město - Netradičního průvodu byli svědky lidé v ulicích centra metropole. Prvomájové demonstrace anarchistů a neonacistů totiž v sobotu vystřídalo v ulicích Prahy mariánské procesí.
Zhruba dvě stovky věřících vyrazily na mariánskou pouť, která se v Praze poprvé konala už v roce 1654. „Tradice byla přerušena za císaře Josefa II., za války a za komunistického režimu. Obnovena byla opět v roce 1993,“ řekl člen Národní rady Sekulárního františkánského řádu František Reichel.
Poutníci vyrazili o půl desáté od hradčanské Lorety do Strahovského kláštera, kde je v zahradě umístěna jedna z kopií sochy Panny Marie z mariánského sloupu. Pak pokračovali po trase vedoucí pěti pražskými kostely a po Karlově mostě na Staroměstské náměstí. Tam se průvod se třemi nosítky, na kterých byly umístěny sochy Panny Marie, zastavil na místě, kde stával mariánský sloup. Poslední zastávkou pak byl kostel PannyMarie Sněžné na Jungmannově náměstí.
První pouť před více než 350 lety byla poděkováním za obranu města před švédskými vojsky. Františkáni pak konali pouti k soše Panny Marie na Staroměstské náměstí z Hradčan každoročně.
„Sobotní pouť připomíná také 90. výročí stržení staroměstského mariánského sloupu, které připadá na letošní rok,“ uvedl Reichel.
Asi žádné pražské sousoší nevzbuzuje tolik emocí jako mariánský sloup, a to i přesto, že už bezmála 90 let odpočívají jeho zbytky v lapidáriu Národního muzea na Výstavišti. Barokní sloup se sochou Panny Marie a čtveřicí soch andělů je totiž pro někoho symbolem vlády Habsburků, útlaku náboženství a nesvobody, pro jiné připomínkou úspěšné obrany Prahy před Švédy v roce 1648 nebo jen objektem, který na náměstí historicky patří.
„S mariánským sloupem počítal i sochař Šaloun, tvůrce Husova pomníku,“ vysvětluje historik architektury Zdeněk Lukeš. Proto je také Husův pomník nízký a placatý a vytvářel tak protiklad k vysokému a štíhlému sloupu. Spolu tu stály jen tři roky, pak byl v prvních dnech nové republiky v roce 1918 stržen.
Hned poté vzniká společnost, která usilovala o jeho návrat, pořádala sbírky, výstavy, ale k obnově nedošlo. Společnost obnovila svou činnost po roce 1989. Se souhlasem Národního muzea došlo k zdokumentování torza sousoší a nyní společnost postupně vytváří kopii sloupu. „Hotová je už socha Panny Marie, která stojí u Týnského chrámu. Hotový je také sloup a kamenné stupně, které k němu povedou,“ popisuje postup prací Karel Kavička ze Společnosti pro obnovu mariánského sloupu.
O jeho návratu by se mohlo rozhodnout v rámci budoucí soutěže na dostavbu Staroměstské radnice, kterou plánuje magistrát vyhlásit do dvou let.
Mariánský sloup připomíná i část výstavy Srdce města na Staroměstské radnici, kde je k vidění model sloupu i historická vyobrazení Staroměstského náměstí.
Foto popis| Sobotní pouť připomněla 90. výročí stržení mariánského sloupu.
Foto autor| FOTO: MAFA - JIŘÍ KOŤÁTKO

Regionální mutace| Mladá fronta DNES - Praha

  Banner Společnosti

Tato pískovcová hlava má pohnutou historii. Patří soše Panny Marie, která stála na tzv. Mariánském sloupu, která postavili pražané jako dík za zázrak ubránění Prahy při obléhání Švédy na podzim roku 1648. Kdo půjde do Bludiště na Petříně, dostane se na konci bloudění nekonečnými zrcadly k diorámu - jedenáctimetrovému, zčásti namalovanému, zčásti inscenovanému výjevu, který hrdinskou bitvu studentů, měšťanů a řemeslníků vykresluje.

Na Staroměstském náměstí stála pokojně až do roku 1918. Sedmého dne po založení České Republiky patrně nějaký ten bůh českého soudného rozumu odpočíval, tak jako to od doby Genesis bozi dělají. Chyba lávky. České pokrokové dělnictvo se srotilo, a pod vedením jakéhosi Franty Sauera, dle Wikipedie českého proletářského spisovatele, Marianský sloup cob ysymbol Habsburské nadvlády strhlo. Netřeba dodávat, že jaksi omylem - Immaculata na Staromáku s Habsburgy neměla pranic společného. Popis tohoto osvobozeneckého činu jakožto celou historii Immaculaty lze nalézt zde.

Jen tak na okraj - na Staroměstském náměstí vyznačuje místo sloupu, který sloužil Praze také jako tzv. Gnonom - sloup k měření pravého poledne - do dlažby zapuštěný kruhový kámen. Po jeho zhotovení na něm byl vytesán čtyřjazyčný nápis vysvětlující jeho umístění, tento nápis byl ovšem někým zničen (a to důkladně, dlátkem a maizlíkem, že by Franta vstal z mrtvých?).

Zpátky k mé pouti za Hlavou. Po příjezdu k Lapidáriu musím lapidárně konstatovat, že ačkoliv na internetu není ani zmínka o nějaké "výluce", Lapidárium je z technických důvodů až do odvolání uzavřeno. Ach jo, teď si vzpomínám, teče do něj střechou. Pane Béme, pane Béme, aj aj aj!

Jedu tedy dál hlava nehlava krásnou Stromovkou a dělám ještě malou zastávku v Planetáriu, kam jsem chodil jako malý kluk tak rád na přednášky. Ani tady se nic moc nezměnilo, vstup do foyeru stojí jen deset korun, zato polovina videoinstalací nefunguje a - chcípnul zde pes. Paní dozorčí odhání mouchy.

Ale na konci cesty se stal přeci jen zázrak. Ještě neunavený vedrem jsem jel přes Letnou (něco tam kopou a vyrostla tam hora zeminy) a Letohrádek (stále ještě ho opravují) na Hrad (úplně ucpaný stojícími, ano, nehybnými turisty) až na Petřín. Tam, na malé cestičce úplně náhodou vidím šipku, hlásající "Madona z Exilu". Protože jsem věděl, že Immaculata byla delší dobou uctívána "našimi krajany v Americe", kteří se k ní modlili za pád komunistického režimu a dokonce si nechali zhotovit mramorovou kopii celé sochy, prodral jsem se zarostlou petřínskou strání. A vida, na krásné vyhlídce nad již postkomunistickou Prahou zde stojí, Bezchybná. Nádherná. Dívá se do pražského nebe a přehlíží milosrdně tu občasnou pozemskou úmornost. Pozoruje mráčky a asi se za nás modlí. A tak jsem si mumlal "Panno Marie, milovaná Královno nebes, oroduj za nás..." a ujížděl k Neumětelům.


Krásný de Vám přeje
Jan.