Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přednáška na semináři pražských zastupitelů

13. 6. 2018

PhDr. Radomír Malý  je český historik, spisovatel a novinář.  Za komunistického režimu patřil ke katolickému disentu, podepsal Chartu 77 a byl jedním ze zakladatelů Křesťanské unie lidských práv. Přinášíme text jeho přednášky pro pražské zastupitele.

Dámy a pánové, milí přátelé,

necelých 270 let stál v Praze na Staroměstském náměstí mariánský sloup. 3. listopadu roku 1918 byl poštvaným davem stržen. Obhájci tohoto vandalského aktu tvrdí, že se jednalo o vlastenecký čin, že prý byl mariánský sloup na Staroměstském náměstí symbolem habsburského útlaku, porobení českého národa. Jaká je skutečnost? Jaká je historická realita?

Především je nutno říci, že české vlastenectví nebylo pouze údělem protestantů, spíše naopak. V tehdejší době, v epoše třicetileté války neuměla značná část vůdců protestantského stavovského povstání ani česky, šlo z velké části o Němce. I mezi popravenými na Staroměstském náměstí roku 1621 převažovali Němci, takže rozhodně nelze tvrdit, že pouze protestantská tradice je tradicí vlasteneckou. Katolíci, ač byli tehdy menšinou českého národa, nepředstavovali menšinu zanedbatelnou a smýšleli vlastenecky, hlásili se k češství, k českým dějinám a k českému jazyku přinejmenším tak jako protestanté, ne-li ještě více. Jestliže husitsko-protestantská tradice českého národa zdůrazňuje akt sebeobrany protestantismu, který ztotožňuje s ideou češství proti Habsburkům, potom zde ovšem i katolická tradice zdůrazňuje naši obranu proti švédským dobyvatelům, proti vojskům Gustava Adolfa, která pustošila a plenila naši zemi. Jestliže Pražané v čele s Jiřím Plachým a jezuity ubránili roku 1648 své město proti švédským agresorům, byl to vysloveně vlastenecký akt. Oni tak činili nejen ve jménu náboženském, ale i ve jménu obrany češství, obrany hlavního města Prahy, sídla českých králů. Čili šlo zcela vědomě a jednoznačně o akt českého vlastenectví. A nešlo jenom o Prahu. Já žiji v Brně, kde se každoročně pořádají oslavy Martina Středy, jezuitského pátera, který vedl obranu Brna proti Švédům také ve jménu českého vlastenectví, vlastenectví spojeného s katolicismem.

Katolíci patří do českého národa, katolíci se také projevovali jako čeští vlastenci, a to zejména tehdy, když se jednalo o obranu českých měst proti švédským vojskům. Takže i český katolicismus je plnou součástí českých dějin a českého národního vlasteneckého cítění a my se nenecháme jako katolíci odtud vymanévrovat. Je čas, abychom konečně prohlásili, že patříme k českému národu, že české vlastenectví není údělem pouze protestantů a husitů a jejich myšlenkových dědiců, kterých je notabene dnes už velmi poskrovnu. Značná část českého národa se dnes hlásí k jiným myšlenkovým proudům, případně k naprosto žádným.

Jistě argumentem proti českým katolíkům je, že zde probíhala násilná rekatolizace, kterou vedli Habsburkové, jenomže toto byl důsledek tehdy platné zásady Cuius regio, eius religio – Čí země, toho náboženství – tak, jak byla vyhlášena na augsburském míru roku 1555. A tato mentalita, že panovník má právo vnutit své náboženské přesvědčení poddaným, byla tenkrát jakousi samozřejmostí. Koneckonců protestanté nejednali ve svých zemích jinak, naopak ještě hůř. Příklad Anglie je toho jasným dokladem. A koneckonců nemusíme chodit ani do Anglie. I u nás během té krátké doby let 1618 až 1620 až do bělohorské bitvy praktikovali protestanté také zásadu Cuius regio, eius religio, už tehdy začínala násilná protestantizace, která má i své oběti na životech, nejznámější je, jak známo, moravský světec Jan Sarkander umučený v březnu roku 1620 v Olomouci. Za to, že nebylo těchto mučedníků víc, vděčíme tomu, že násilná protestantizace netrvala tak dlouho, trvala v podstatě jenom dva roky.

Ale přeneseme se teď zhruba o dvě staletí dál. Myšlenkové proudy osvícenství a romantismu v 19. století zdůraznily pouze historicko-protestantské vlastenectví. Vlastenectví katolické bylo odmítnuto. Bylo ignorováno, že mariánský sloup, dílo to sochaře Jana Jiřího Bendla vysoké umělecké hodnoty, je rovněž projevem českého vlastenectví, stejně tak i kult svatého Jana Nepomuckého. Právě o svatojánskou úctu se opírali čeští vlastenečtí kněží, buditelé, ať už to byl Bohuslav Balbín, Stanislav Vydra, Gelasius Dobner, Mikuláš Adaukt Voigt a na Moravě Cyril František Napp a František Sušil. Ti všichni zdůrazňovali úzké sepětí svatojánského kultu s českým patriotismem. Církev byla vylíčena naprosto neprávem jako nepřítel českého národa a spojenec nenáviděných Habsburků. Zásluhy českého katolického kléru o národní kulturu a o záchranu českého jazyka byly naprosto ignorovány. A přitom to byli právě čeští katoličtí kněží, často pro nás bezejmenní a zapomenutí, byly jich stovky a troufám si říci i tisíce, kteří šířili v zapadlých vesnicích na odlehlých venkovských farách spolu s katolickou vírou i lásku k českému jazyku, jenž byl považován zejména v epoše josefínské germanizace za jazyk služek a čeledínů. Ani o tom se dnes v učebnicích dějepisu téměř nedočtete.

Ale podívejme se blíže na tu takzvanou husitsko-protestantskou tradici, která se stala nosnou pro národní obrození zejména 19. a počátku 20. století. Ona už to přátelé v žádném případě nebyla husitsko-protestantská, ona už to nebyla žádná náboženská, potažmo křesťanská tradice. Česká společnost byla už od 2. poloviny 19. století duchovně indoktrinována myšlenkovými proudy liberalismu, marxismu, anarchismu atd., které nevznikly na této české půdě, nevyrostly z autentických českých kořenů, byly cizím importem, importem dokonce od našich tradičních, historických nepřátel, od Němců. Vždyť to všechno k nám přicházelo z císařského hohenzollernského Německa. Karel Marx, sám Němec, se vyjadřoval pohrdavě o Slovanech a mimo jiné i o Češích. Historik Theodor Mommsen, liberální německý historik, napsal, že Čechům je třeba rozbít ty jejich tvrdé lebky. Otto von Bismarck, známý sjednotitel Německa a německý kancléř pronášel spoustu pohrdavých poznámek o Češích a podobně. Je smutné, že tady tyto myšlenkové proudy směřující k podkopání křesťanské kultury, na níž stálo české vlastenectví a jejímž hlubokým vyjádřením byl právě mariánský sloup na Staroměstském náměstí, značná část české společnosti tehdy bezmyšlenkovitě přijala, poněvadž vliv propagandy byl naprosto klíčový. Naprostá většina novin, v té době jediných médií tištěného slova, deníků, týdeníků, měsíčníků a tak dále patřila nepřátelům Katolické církve a potažmo nepřátelům českého národa. A právě z nich naše veřejnost čerpala. Čili stržení mariánského sloupu nebylo projevem českého vlastenectví, nýbrž cizích, implantovaných ideologií.

I ti, kteří vedli celou tuto akci 3. listopadu roku 1918, byli vyznavači právě těchto myšlenkových proudů, jež nevyrostly na české půdě a ještě nijak nesrostly s českým prostředím. Bohuslav Vrbenský, jenž svolal veliký tábor lidu na Bílé Hoře, byl anarchista a komunista, předtím socialista a hlásil se uvědoměle k marxismu a on zvolal na tomto táboře lidu na Bílé Hoře: „Táhněte na Staroměstské náměstí a svrhněte tam tu potupu českého národa, mariánský sloup, který byl postaven k poctě vítězství Habsburků na Bílé Hoře!“ To je samozřejmě historická lež. Těžká historická lež, protože víte jistě velmi dobře, že mariánský sloup byl postaven na památku obrany Prahy přes Švédy. Pražané se ubránili roku 1648 a roku 1650 byl postaven tento mariánský sloup, čili neměl vůbec co dělat s bitvou na Bílé Hoře. Ze strany Bohuslava Vrbenského to byl propagandistický grif a zároveň vědomá lež, aby poštval dav na Staroměstské náměstí. A dav skutečně šel a mariánský sloup strhl. Čili ideové kořeny tohoto aktu byly cizí, nevyrostly z českého národního uvědomění. To, že došlo tady po roce 1918 k vandalskému ničení všech katolických sakrálních památek, to nebyl ovšem ojedinělý jev tady v českých zemích. Už po roce 1870, kdy Garibaldiho italská zednářská vojska dobyla Řím a papež, tehdy blah. Pius IX. se stal tzv. vatikánským vězněm, jak si nechal říkat, protože jeho možnosti pohybu byly velmi omezené, on byl de facto zajatcem italského královského režimu – tehdy docházelo k tzv. kulturnímu boji ve většině evropských států. V Německu ho vedl Bismarck, o němž jsem se již zmínil, ve Francii premiér Leon Gambetta. K podobným politickým opatřením proti Katolické církvi docházelo i v Belgii, ve Švýcarsku a částečně i v tehdejším Rakousku-Uhersku, i když v poměrně mírné podobě. Z časových důvodů se o tom nebudu blíže zmiňovat, ale to, že u nás toto po roce 1918 vyvrcholilo, bylo jenom obdobou toho, co se už před první světovou válkou dělo v jiných evropských zemích.

Čili opět – nebyl to vyloženě český fenomén, tím méně potom to byl fenomén českého vlastenectví. Nikoli. Bylo to obrazoborectví, které se po roce 1870 táhlo přes celou Evropu. U nás bylo to obrazoborectví ovšem velmi silné. Stržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze byl jenom začátek, ale surovosti zakusil i svatý Jan Nepomucký. Spousta jeho soch byla zničena a stejně tak dopadly i mnohé mariánské sochy. Blažej Ráček vypočítal, že bylo v Čechách a na Moravě v té době vyloupeno téměř tři sta svatostánků. A nejen to. Roku 1919 nařídil ministr školství za Sociálně-demokratickou stranu Gustav Habrman odstranit ze všech veřejných budov, zvláště pak ze škol, kříže a tyto krucifixy byly potom hromadně páleny většinou na venkově, kde se z těchto křížů vytvořila hranice, lidé tam přišli, zpívali vlastenecké písně a toto rouhačské, blasfemické divadlo se stalo podívanou pro širokou veřejnost. Toto všechno provázely slogany právem či neprávem připisované prezidentu Masarykovi: „Po Vídni Řím! Řím musí být českým člověkem souzen a odsouzen!“ Již před 1. světovou válkou vycházela tato hesla z prostředí tzv. volné myšlenky protikatolického spolku, v jehož čele stál Theodor Bartošek, známý novinář a velký protikatolický bojovník. Sám Tomáš Garrigue Masaryk tento spolek aktivně podporoval.

Čili já myslím, že toto stačí k tomu, aby si nezaujatý pozorovatel udělal náležitý obraz, že mariánský sloup na Staroměstském náměstí je výrazem českého vlastenectví a že patří do české národní tradice a do české kultury. A jestliže dnes probíhá snaha o jeho znovupostavení, o jeho znovuzřízení, není to pouze akt historické spravedlnosti, ale je to zároveň, troufám si říci, i akt českého vlastenectví, toho vlastenectví, které je spojeno s katolicismem, protože Katolická církev utvářela dějiny a tradici českého národa, katoličtí kněží zachránili v dobách germanizace český jazyk a českou národní kulturu a symbolem toho všeho byla mariánská úcta a svatojánská úcta. Po dlouhou dobu, po několik generací stál mariánský sloup na Staroměstském náměstí a nikomu nevadil. Nevadil žádným ateistům, nevadil nábožensky lhostejným lidem, nikdo ho nepovažoval za pomník národní poroby. Dokonce i nábožensky lhostejní, nebo i přímo protikatolicky smýšlející divadelníci, jako byl Václav Thám, Jan Nepomuk Štěpánek a zvláště pak Josef Kajetán Tyl psali divadelní hry o obraně Prahy před Švédy, kde prostě velebili obránce Prahy z řad jezuitů a z řad jimi vedeného studenstva a představovali je jako kladné hrdiny. A právě toto symbolizoval mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. Proto sem mariánský sloup plně patří nehledě ještě k tomu, že my jsme schopni pochopit, že v revolučních dobách, kdy padají totalitní diktatury a kdy jsou svrháváni různí tyrani, jsou jejich sochy a jejich pomníky ničeny. Mimochodem já osobně nejsem ani v tomto případě zastáncem těchto aktů, já myslím, že těmto tyranům, ať už to byli Lenin, Stalin, Hitler či další by bylo učiněno zadost, kdyby vedle jejich pomníků někdo postavil pomník jejich obětem, nebo kdyby k jejich pomníku někdo napsal, kolik mají na svědomí obětí a podobně. Jenomže co Panna Maria? Koho ona symbolizuje? Symbolizuje snad nějakého tyrana? Symbolizuje matku nejušlechtilejšího člověka, jaký kdy žil na této zemi, bohočlověka Ježíše Krista. A koho ona kdy měla na svědomí? Na tuto otázku zajisté není žádná těžká odpověď. Takže Panna Maria na Staroměstské náměstí patří tak, jako patří katolicismus do dějin i současnosti tohoto národa, do české národní kultury.

Děkuji.