Jdi na obsah Jdi na menu
 


Města, která ztratila svůj střed

28. 8. 2012

 

Moskva – katedrála Krista Spasitele
Moskevský chrám Krista Spasitele se stal minulý týden možná nejpřipomínanějším kostelem světa. Pozornost ale poutal už dávno před akcí Pussy Riot. Protože je novodobou kopií starobylé stavby, zaměstnalo jeho zmrtvýchvstání architekty, památkáře i restaurátory. Jejich otázky mohou být poučné i pro nás, kteří se zaníceně přeme o staroměstský mariánský sloup či dostavbu zbouraného křídla tamní radnice. Takže: má smysl stavět na místě zničených památek repliky, novotvary, nebo tam prostě nechat jen výmluvně prázdné místo?
Katedrála Krista Spasitele nikdy nebyla běžným kostelem. Klopotně se rodila po celé 19. století jako poděkování za vítězství Ruska nad Napoleonem. Zdobila ji proto krom náboženských motivů také řada hrdých mramorových reliéfů zobrazujících ruská válečná vítězství. Až do roku 1931 – pak ji nechal Stalin strhnout, aby uvolnila místo Paláci sovětů. Zpupná komunistická svatyně ovšem světlo světa nikdy nespatřila, a tak se v roce 2000 dočkalo osudové místo kopie někdejšího triumfálního svatostánku.
Akce Pussy Riot tedy mířila přímo do srdce: nikde jinde není sepětí pravoslaví a moskevské vlády tak patrné jako právě v hlavním moskevském chrámu. Lze však jeho okázalou obnovu pokládat jen za výraz znovuprobuzeného ruského imperialismu či aliance církevní a státní moci, jak to vnímají kritici? Těžko. Na stavbu repliky přispěl různými částkami skoro milion Moskvanů, kteří chrám chápou jako symbol všeho dobrého, co zničil bolševický režim – a kterých se počínání dívek opravdu upřímně dotklo.
A právě to je podstatné – slavné stavby jsou zkrátka v mnoha ohledech symbolem. Leckdy i ambivalentním – a proto dění kolem nich vyvolává silné emoce prakticky bez ohledu na to, zda stojí, či byly zbořeny. Než se dostaneme k budovám a sochám, které vášně nechají vzkypět i u nás v Česku, podívejme se na chvíli do Německa. Právě u našich západních sousedů se totiž už roky o obnově či rekonstrukci památek vede velmi intenzivní a především odborná debata. Trpělivost se vyplatí, odpovědi na mnoho otázek se nám totiž po takové exkurzi budou hledat mnohem snadněji.
Drážďany – Frauenkirche
Je to už sedm let, co fotogenické drážďanské panorama po dlouhé přestávce opět zdobí obrovitá kupole mariánského kostela, slavné Frauenkirche. Plošné bombardování tenhle barokní skvost v roce 1945 srovnalo se zemí a jeho žalostné trosky měly pak po několik dekád za úkol připomínat kolemjdoucím hrůzy poslední světové války. Když ale pominula i válka studená, rozhodli se znovusjednocení Němci kostel obnovit. A jak jinak - ze symbolických důvodů. Tentokrát má věrná kopie původního chrámu připomínat znovunalezené smíření někdejších zapřisáhlých nepřátel.
Je pozoruhodné, že tenhle nápad - jakkoli nákladný (replika stála v přepočtu více než 4,5 miliardy korun) – nevyvolal prakticky žádné protesty. Snad i proto, že Němci takhle po válce znovu postavili řady rozbombardovaných památek.
Postupim – Královský palác (zbořen v roce 1960)
Někdejší klenot friedrichovského rokoka od Georgie Wenzeslause von Knobelsdorff, se znovu staví pro potřeby braniborského zemského sněmu. Repliku si sami občané odhlasovali v referendu a její stavbu tak z velké části platí stát. Přesto neváhají přispívat ani soukromníci. Například jeden z nejbohatších Němců Hasso Plattner věnoval 20 milionů eur, aby zámek dostal nejen historické fasády, zahrnující fragmenty původních průčelí, ale aby měl i měděnou střechu místo plánované cínové…
Berlín – Královský palác (zbořen v roce 1950)
Pokud by došlo na znovuvybudování královského paláce v německé metropoli, měla by replika někdejšího rozlehlého sídla braniborských kurfiřtů (a později pruských králů) sloužit hned několika muzeím a dalším obdobným kulturním institucím.
Veřejné využití paláce však – na rozdíl od Postupimi – nebylo od počátku samozřejmé. Podle plánů z roku 2001 měl být palác obnoven z čistě soukromých zdrojů a následně využíván komerčně. Až o rok později Bundestag dvoutřetinovou většinou rozhodl, že bude lepší obnovit jej v historizujícím duchu a převážně za státní peníze. Když ovšem vyšlo najevo, že něco takového bude spolkovou kasu stát přinejmenším přes půl miliardy eur (tedy více než 13 miliard korun), vzplanuly i v jinak spíše velkorysých Němcích vášně.
Zastáncům soudobé architektury vadilo, že neinvenční stavba kopie bere jedinečnou příležitost dobrým architektům; milovníky starých staveb zase iritoval fakt, že takové rozhodnutí jde proti zásadám památkové péče, protože výsledkem bude jen atrapa původní architektury. A oba tábory pak společně namítaly, že důvody proti jsou i čistě ideové: berlínský královský palác totiž prý byl symbolem monarchie, a má proto v zásadě nedemokratický charakter…Symbolický rozměr někdejšího královského paláce v Berlíně by vadit nemusel. Zvlášť vezmeme-li v úvahu fakt, za jakých okolností byl destruován. Stavba sice byla na konci druhé světové války poškozena, nikoli však zničena. K jejímu odpálení došlo až několik let po válce, zřejmě na příkaz pozdějšího dlouholetého tajemníka východoněmeckých komunistů Waltera Ulbrichta. Šlo tedy více méně o akt vandalismu a úvahy o obnově památky v původní podobě tak nejsou úplně nepochopitelné. Je tedy možné se domnívat, že odpor vůči takovým plánům pramení hlouběji. To, co je pohání, by se dalo nazvat lineárním vnímáním času.
Lineární vnímání času
Kdo takto nahlíží na svět, je přesvědčen, že událost, k níž už jednou došlo, je nevratná a jakýkoli pokus o návrat je proto předem diskvalifikován jako nemístný historismus. Takové pojetí je ale sporné. Dějiny jsou totiž ve skutečnosti plné návratů, i když jde pokaždé přirozeně o návrat na jiné úrovni. Zničenou stavbu je tedy možné obnovit, pokud jsou dochovány plány nebo jiné zdroje, které umožní její rekonstrukci. V této souvislosti stojí za připomínku, že původní námitky proti historizujícím rekonstrukcím byly formulovány ještě v 19. století, a to v reakci na romantické úpravy středověkých hradů. Tehdy ovšem nikdo nemohl tušit, že před polovinou 20. století bude řada středoevropských a východoevropských měst postižena kobercovými nálety.
A přemýšlet je třeba i v prostorovém kontextu: ve městě neplatí karteziánské vnímání prostoru jako neutrálního a homogenního média. Město má svou vlastní prostorovou hierarchii, tak komplikovanou, že se dá jen obtížně popsat. Podtitul jedné z řady monografií věnovaných berlínskému zámku a jeho případné obnově zněl Prázdný střed Berlína. Připomíná, že královský zámek dominoval celé řadě průhledů přilehlými ulicemi a jako takový figuroval i na řadě uměleckých děl (podobně jako třeba zmiňovaná drážďanská Frauenkirche). Pokud tedy jako chráněný útvar chápeme nejen jednotlivé stavby, ale i celek města (či alespoň jeho části), pak je logické rekonstruovat významnou dominantu i po jejím úplném zničení.
Situace u nás
Zkusme se teď podívat prizmatem německé zkušenosti na situaci u nás. Zde se replikování jako metoda památkové péče nikdy příliš nevžilo. Snad je to tím, že máme zachovaných památek dost, protože válečné škody na našem území byly v zásadě minimální. Snad to souvisí i s příslovečnou českou opatrností. A konečně snad mohou být příčinou i nepříliš šťastné případy historických rekonstrukcí, které máme dodnes na očích. (Hrad Karlštejn, brněnský Špilberk).
V některých případech je však možné uvažovat o rekonstrukci jako naprosto adekvátním postupu. Již desítky let se například konají soutěže na dostavbu pražské Staroměstské radnice. Přitom by nebylo nic jednoduššího a logičtějšího než prostě obnovit její zničené východní a severní křídlo v té podobě, v jaké se dochovala do roku 1945. Pokud se něčemu lze divit, pak pouze tomu, proč se tak nestalo bezprostředně po válce. Oproti jiným zemím byl totiž - jak už jsme zmínili – rozsah škod v Česku (a zejména v Praze) minimální, a náklady na stavbu by tedy nemohly být neúnosné…Že jde o netvůrčí historismus? Že má architektura vyjadřovat ducha doby ve které vzniká? Na to lze namítnout, že taková představa je spíš romantickým přáním než racionální námitkou. Nikdo nikdy totiž nedokázal definovat, co to je. A nikdo nikdy také nevěděl, jak výraz své doby konkretizovat. Co je výrazem naší doby? Rozevlátá skleněná bublina, nebo strohý železobetonový skelet? Má být průčelí nové radnice obloženo nerezavějící ocelí, nebo smrkovým dřevem? Obnova Staroměstské radnice v předválečné kubatuře a s původními fasádami by byla poměrně snadným řešením, jak zaplnit tento prázdný střed Prahy…
Ještě snadnější než obnovit předválečnou radnici je vrátit na Staroměstské náměstí mariánský sloup. Jeho obnova by ale měla být součástí celkové regenerace místa, jehož současná podoba je planetární ostudou. Nejvýznamnější veřejný prostor naší metropole dnes zaplňují kramáři a pódia s produkcí povětšinou natolik trapnou, že to nemá v civilizovaném světě obdoby.
Myšlenka rekonstrukce mariánského sloupu v Praze budí v jisté části společnosti takovou vlnu nevole, že stojí za to připomenout obdobnou událost, k níž došlo v Kyjově. Tam byl hned v roce 1990 obnoven bez protestů mariánský sloup. Šlo přitom o objekt, který ve 20. letech 17. století jako dík za věrnost císaři během stavovského povstání věnoval městu kardinál František Dietrichštejn. S hlediska strážců našich reformačních tradic tedy jde o eminetně „reakční“ památku. Přesto tehdy mlčeli. V současnosti zase usiluje o obnovení mariánského sloupu římskokatolická farnost v západočeském Tachově. Má přitom předběžnou podporu místní radnice, která chce, aby se obnova sloupu stala součástí celkové revitalizace náměstí.
Nabízí se samozřejmě otázka: pokud to šlo v Kyjově a nejspíš to půjde v Tachově, proč by to nemělo jít v Praze? Nevypadá to, že by ve dvou jmenovaných městech ovládla radnici záludná ultrakonzervativní klika radikálů, kteří – skryti za mariánským sloupem – chtějí poplivat naši reformační minulost. Spíše se zdá, že v menších sídlech se snáz dostane ke slovu zdravý rozum, zatímco v Praze do hry vstupuje iracionální politikaření a rozdmýchávání vášní.
Pro cizince musí být nesrozumitelná nejen naše absurdní benevolence vůči komerčnímu kýči, ale také naše obsedantní posedlost historií. Česká mentalita zastydla mezi upálením mistra Jana a bitvou na Bílé Hoře (1415 a 1620) a v tomto dvoustoletí jako by navěky měla kroužit. Je třeba připomenout, že prakticky každá větší stavba minulosti je spojena s něčím, co nám dnes nemusí připadat politicky korektní. Stavbu drážďanské Frauenkirche (česky kostela Panny Marie) inspiroval Valentin Löscher, jenž patřil k pilířům ortodoxního luteránství. Ve své době vedl ostré polemiky nejen s katolíky, ale také s kalvinisty a pietisty. Přesto se nenašel německý katolík nebo evangelík, který by proti nedávné obnově kostela protestoval pod záminkou, že jde o symbol nesnášenlivého luteranismu…
Asi je na čase vyskočit za horizont vymezený našimi frustracemi. Na jedné straně se necháváme hnát lineárním časem stále dopředu a odmítáme vše, co by se dalo označit slovem historismus. Na druhé straně jsme uzavřeni v cyklickém návratu k událostem dávno minulých dob. Po celé minulé století se ideologové zcela protichůdných režimů hlásili k husitství, které ve skutečnosti vůbec nechápali a ani pochopit nechtěli. Naše myšlení tím zakleli do opakování neudržitelných myšlenkových schémat a předsudků. Možná by byl „reakční“ návrat k už jednou postavenému dobrou investicí do budoucna.
 
Převzato z Přílohy sobotního vydání LN, Orientace ze dne 25. 8. 2012
Se svolením autora pro velký rozsah článku redakčně kráceno, mezititulky Karel Kavička.
Doporučujeme všem zájemcům o obnovu Mariánského sloupu i našim příznivcům, aby se s textem celého článku v LN seznámili.