Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kostely kolem Prahy 2. část

26. 3. 2015

5)        Praha 4 – Spořilov, Roztylské nám.

 

Kostel sv. Anežky České a sv. patronů českých  

Ve dvacátých letech 20. stol na dalekém jižním okraji Prahy vznikla uprostřed polí nová lokalita jménem Spořilov. Bylo to městečko asi 1200 malých řadových domků a vilek se zahrádkami. Záměr vybudovat toto nové sídliště vznikl z myšlenky úsporného bydlení. Stavělo se v letech 1925 – 29 podle projektu arch. J. Barka a prof. J. Bertla. Centrem celé lokality je velké mírně svažité náměstí s parkovou úpravou, kde bylo zamýšleno postavit kostel. Od šedesátých let 20. stol. jsou v okolí stavěna další sídliště a nový okraj města je od Spořilova nyní již velmi vzdálen. Při výstavbě Spořilova sloužila dělníkům k stravování kantina, dřevěná dočasná stavba. Po skončení stavby ji Dr. Nosek koupil. Byla jednoduše změněna na kapli sv. Kláry až pro 300 lidí. Bohoslužby zde míval P. Jan Ev. Urban, zpovědník Dr. Noska. Bohoslužby byly hojně navštěvovány. Pomocnou službu u kaple a charitativní práci zde konaly františkánské terciářky.  Stavba byla vně i uvnitř velmi skromná. Byla tak chudá, že se jí pro to i posmíval známý protináboženský levicový list. V odpovědi na tento článek je psáno, že „je divné, když se zástupce chudých tříd posmívá chudé skromné svatyni“. Totiž právě chudoba a skromnost nově vznikajících svatyní na periferii Prahy byla velmi dobře a vděčně přijímána. Roku 1930 zakoupil Dr. Nosek parcelu uprostřed Spořilova na Roztylském náměstí. Chtěl využít 650. výročí smrti bl. Anežky Přemyslovny (r. 1932) na vybudování kostela na Spořilově k její poctě. Celostátní sbírka na tento účel, konzultovaná s některými biskupy, nebyla povolena pražským arcibiskupem Kašparem a Dílo bl. Anežky bylo ze strachu z finančního fiaska zakázáno. Dr. Nosek se podřídil, ale budování kostelů pokračovalo dál. Přes ohromné finanční potíže byl kostel bl. Anežky v roce úmrtí Dr. Noska dokončen. 28. října 1934 posvětil základní kámen arcibiskup kard. Kašpar, na jaře 1935 byla zahájena stavba. Byl postaven podle plánů architektů Karla Polívky a Vlastimila Brožka. Dr. Nosek zemřel 17. 4.1935 a kostel byl svěcen 28.10. 1935. Kostel nyní již svaté Anežky zůstává živým duchovním centrem. Je také velmi dobře zasazen do prostoru náměstí a jeho architektonické proporce jsou krásné. Krásný je i interiér, výborný ve svých vztazích a s velmi dobrou akustikou. V podzemí byl již tehdy vybudován sál. Ve stěně pod věčným světlem prý byla schránka snad na malé části mariánského sloupu.

V kostele byla provedena pokoncilová úprava interiéru podle návrhu arch. Mariana Farky. Součástí výzdoby ale stále zůstává socha sv. Anežky z bílého mramoru od Karly Vobišové. (Tato výborná sochařka, žákyně mimo jiné také francouzského sochaře Bourdela, byla v třicátých letech autorkou vítězného návrhu náhrobku sv. Vojtěcha v katedrále sv. Víta, který bohužel již nebyl realizován.) Socha sv. Anežky je umístěna v presbytáři. Dále jsou zde dva původní dřevěné oltáře – Panny Marie Immaculaty a Srdce Ježíšova od sochaře Vítka. (V pozůstalosti tohoto sochaře nalezla jeho dcera paní Helena Říhová měděný tepaný originál křídla jednoho z andělů z mariánského sloupu. Tím se počet zachovalých křídel andělů rozšířil na pět z osmi. Znamená to také, že tento sochař měl blízký vztah k mariánskému sloupu.) Duchovní správu zde vykonávají františkáni.

 

 

6)        Praha 4 – Lhotka, ul. Ve Lhotce

 

Kostel Panny Marie Královny míru

Asi nejznámějším kostelem postaveným částečně ze sbírek na obnovu mariánského sloupu a nejvíce připomínajícím stržení sloupu a snahu o odčinění urážky Matky Boží je právě kostel na Lhotce. Snad proto, že v čele kostela v presbytáři je socha Panny Marie, replika sochy z mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Socha stojí na výdusku korintské hlavice a dříku sloupu. V kostele je také chována jedna hvězda z původní glorioly ze Staroměstského náměstí a úlomek kamene ze sochy anděla ze sloupu. Také je zde sádrový odlitek originálu hlavy Panny Marie ze sochy, která dopadla na dlažbu náměstí a odlomila se ještě s kusem kamene z těla sochy. Na začátku třicátých let 20. stol. byla Lhotka malou vesničkou za Prahou, ale již byla součástí hlavního města. Bylo to perspektivní místo pro novou výstavbu, ale i rekreační oblast.  Lidé jezdili „na chatu“ na Lhotku. Nyní je Lhotka obklopena sídlišti, která pokračují ještě velmi daleko. Uprostřed zástavby stojí menší nenápadný kostel s věží. Jeho popularita i návštěvnost je velká a duchovní úroveň i aktivita celé farnosti vysoká. Cesta k jeho postavení byla opravdu složitá a vše se podařilo jen díky velkému úsilí lidí, kteří pro věc žili a pracovali.

Myšlenka postavit na Lhotce kostel vznikla v r. 1932. Již tenkrát byl pro něj vyhlédnut pozemek, na kterém nyní stojí. Roku 1933 bylo získáno povolení sloužit mše ve školní třídě. Velká škola zde nebyla, jen přízemní školní pavilony. Stalo se to 10. prosince 1933. Už za necelé dva měsíce však přišel zákaz. Proto byl rychle ustaven „Spolek pro udržování římsko-katolických bohoslužeb a výstavbu kaple pro Prahu XI – Lhotku“. V březnu 1934 se konala valná hromada a na ní zvolen i výbor spolku. Dočasná kaple byla zřízena v domě arch. Bernáta, který dosud stojí přímo naproti vchodu do nynějšího kostela. První rok byly prostory užívány bezplatně. Ještě před ustavením spolku podal přípravný výbor žádost státní regulační komisi o zakreslení kostela na vyhlédnutém pozemku. Za podklad žádosti byl vzat projekt kostela vypracovaný na příkaz kard. Kašpara firmou arch. Nekvasila z Karlína. Žádosti bylo vyhověno a tím umožněno spolku, aby 9. července 1934 podal žádost pražskému magistrátu o přidělení pozemku na stavbu kostela. Dne 29. prosince 1934 rozhodla pražská městská rada prodat stavební místo o rozloze 157 čtverečních sáhů po 20 Kč a také pronajmout okolní pozemek určený pro veřejný sad za 50 Kč ročního nájemného. 3. února valná hromada koupi schválila a současně schválila i nájemní smlouvu na nájem dočasné kaple u Bernátů za roční nájem 3 900,- Kč od ledna 1935. 12. dubna 1935 navštívil Lhotku kard. Kašpar, aby si osobně prohlédl kapli i pozemek pro kostel. Jsou zachovány fotografie z návštěvy i oltář v kapli. Při návštěvě dal souhlas, aby budoucí kostel byl zasvěcen Panně Marii Královně míru a 4. listopadu rozhodl, aby na hlavním oltáři byla replika sochy Panny Marie ze strženého mariánského sloupu na Staroměstském nám., kde se pražští katolíci v době třicetileté války modlili k Panně Marii Královně míru. Proto bylo navázáno jednání s Lidovou akademií v Praze při lidové straně, při které působil i Odbor pro rekonstrukci mariánského sloupu.  Předsedou Lidové akademie, při které odbor působil, byl Msgre. Bohumil Stašek. Byl proto zvolen čestným předsedou kostelního spolku na Lhotce. Do výboru spolku byla také zvolena předsedkyně rady katolických žen Anna Šmaková.

Dne 26. dubna 1936 bylo sochaři Břetislavu Bendovi zadáno zhotovení kopie zničené sochy Panny Marie ze strženého sloupu. Model sochy měl vymodelovat podle zachovalých trosek uložených v lapidariu NM na Výstavišti v Holešovicích a podle zachovalých fotografií. Soše tehdy chyběla hlava, ta byla zakoupena Národním muzeem od neznámého prodejce až v r. 1957 (možní prodejci jsou nejméně tři). Tehdy byla ale zachovalá levá část těla Panny Marie se sepjatýma rukama, později ztracená. Nyní patří k soše i originál hlavy, tehdy byla modelována asi podle fotografií a podle odlitku sochaře Rottera. Ten dodal sádrový, modelačně doplněný odlitek hlavy Panny Marie už na výstavu, která se konala o Vánocích r. 1924 – 25. Tvrdil, že jej sejmul už r. 1904, kdy byl na mariánském sloupu měněn originál korintské hlavice za kopii a socha musela být proto sejmuta. Na odlitku hlavy jsou ale naprosto jasně odlity také lomové části např. krku, které zde v r. 1904 nemohly být. Je proto nejpravděpodobnější, že hlavu po stržení vlastnil sochař Leonard Rotter. Ten ale své vlastnictví tajil. Sochař Břetislav Benda vymodeloval podle výše uvedených podkladů třetinový model sochy vysoký 73 cm. Podle „souhlasného mínění znalců“ byl model zdařilý a 24. června jej schvaluje konzistoř jako návrh sochy určené pro hlavní oltář. 15. května 1936 bylo vloženo 30 000 složenek do pražského nákladu časopisu Neděle s prosbou o finanční příspěvek na stavbu kostela a zhotovení sochy. 6. září byl model sochy na místě budoucího kostela posvěcen kanovníkem Msgre Staškem a umístěn v dočasné kapli v domě u Bernátů. 18. září bylo arch. Rudolfu Svobodovi z Prahy zadáno vyhotovení definitivních plánů na kostel. Plány byly schváleny jak magistrátními, tak i církevními úřady. Dne 1. dubna 1937 ještě jednou navštívil Lhotku kard. Kašpar. Zúčastnil se výborové schůze spolku a definitivně schválil plány nového kostela. 1. května 1937 pozval výbor lhoteckého kostelního spolku pražské katolíky do Smetanovy síně, aby je ústy svého čestného předsedy poprosil o pomoc a podporu. Současně byly do celého nákladu Neděle a Katolické ženy vloženy další složenky. Úspěch májové akademie a složenkové akce předstihl všechna očekávání jak po stránce mravní, tak hmotné.

Dne 31. května 1937 byl posvěcen pozemek a další den zahájen výkop základů. 13. června byly základy vysvěceny. 6. listopadu byl kostel úředně kolaudován a ten den byl posvěcen i nový zvon – sanktusový „sv. František“ věnovaný rodinou Ing. Jindřicha Kalčíka k uctění památky jejich předčasně zemřelého syna Františka. Další den, první neděli po devatenáctém výročí stržení mariánského sloupu, byl nový kostel slavnostně vysvěcen kard. Kašparem. Kostel je uvnitř 31 m dlouhý, 10 m široký a 10 m vysoký. Stavěla jej firma „Všestav“. Během stavby byl třetinový model sochy Panny Marie dodán řezbáři Bohuslavu Bekovi do Kutné Hory, aby sochu vyřezal ve dřevě ve velikosti 219 cm, včetně 10 cm vysoké plinty. Práce začala 1. října 1937 a dokončena byla za čtyři týdny. Úkol v tomto velmi krátkém termínu pomohl splnit řezbáři Bekovi mladý sochař Mikšíček. Termín dokončení a osazení sochy byl asi splněn na poslední chvíli. Socha byla umístěna za hlavním oltářem v čele kostela. Vyřezání sochy stálo 3 500,- Kč a pozlacení 1 000,- Kč. Protože spolek byl asi finančně úplně vysílený, bylo domluveno splácet cenu v měsíčních stokorunových splátkách.

Vytvoření této sochy je zcela jiný postup, než byl použit nyní při kopii sochy Panny Marie do kamene pro sloup na Staroměstském náměstí. Vymodelovat zmenšený třetinový model podle originálu a potom jej zase zvětšovat do původní velikosti sochy a do jiného materiálu není zhotovení přesné kopie, ale jakýsi přepis sochy podle originálu. Tento způsob ale nijak nesnižuje význam sochy. Nynější kopie sochy Panny Marie byla zhotovena tak, že originál sochy byl odformován a odlit do sádry. Z původní sochy je zachováno více než tři čtvrtiny. Chybějící část, tj. levá část trupu se sepjatýma rukama, byla modelačně rekonstruována na sádrovém odlitku originálu podle zachovalé fotografie této chybějící části, podle dalších dokumentačních fotografií celé sochy a podle dalších dvou téměř stejných soch Panny Marie – Immaculaty od J.J. Bendla, hlavně sochy z Loun. Rozměry sochy byly 1 : 1 přenášeny do kamene speciálním tečkovacím strojkem, který umožňuje přesný přepis všech potřebných rozměrů..

Zajímavý je také osud třetinového modelu sochy umístěný původně v dočasné kapli, podle nějž byla zvětšena lhotecká socha. Model byl asi odvezen do Arcibiskupského paláce. Na fotografiích je doloženo, že socha stávala na komodě v pracovně kard. Františka Tomáška. Sám jsem ji v Arcibiskupském paláci dokumentoval. I kard. Dominik Duka má nyní tuto sochu ve své pracovně. Je předpoklad, že ji míval v pracovně nejdříve kard. Kašpar, který inicioval její vznik a možná i kard. Beran. Třetinová socha byla a je pozlacená. Existuje však ještě jedna její varianta. Ta je ještě poloviční než popisovaný model. Byla vyrobena a rozmnožena Chrámovým družstvem Pelhřimov jako pozornost dárcům. Vím o dvou jejích exemplářích. Jeden vlastní jistý lhotecký farník, druhý je na jedné moravské faře. Střepy další z nich jsou zahrabány v jedné zahradě u Nové Paky. Majitelům se rozbila a neuměli ji slepit, proto ji důstojně zahrabali do země na zahradě, aby ani střepiny nebyly znesvěceny. I to je důstojný projev úcty k Panně Marii.

Kostelu Panny Marie Královny míru vévodí v čele, jak již bylo napsáno, sloup se sochou Panny Marie. Socha i sloup jsou zde dodnes. Po dostavění tvořily výzdobu oltáře po stranách centrálního sloupu umístěné glazované desky s reliéfními postavami andělů. Desky pocházely z oltáře na Václavském náměstí při Katolickém sjezdu v r. 1935. Tvůrci tohoto oltáře a druhého oltáře na Strahovském stadionu, kde byla také tehdy mše sv., obou velmi krásných a moderních, byli architekti J. Cuhra a J. Chomutovský.

Postavením kostela dílo spolku nekončilo. Musely být pořízeny kostelní lavice, zpovědnice, dva oltáře a další vybavení chrámu. 6. listopadu posvětil Msgre B. Stašek tři nové zvony – Pannu Marii, sv. Josefa a sv. Terezičku. Krásné Melzerovy varhany, které darovala jedna místní rodina, posvětil Msgre Stašek o 14 dní později. Při tomto jen zběžném sepsání faktů jsem nikde nenalezl úměrnost darů na stavbu. Nevím, jaká částka pocházela ze sbírky na obnovu mariánského sloupu. Jisté je, že valná část byla z darů věřících. Také mimořádnými peněžními dary přispěli kard. Kašpar, ministerstvo veřejných prací, ministerstvo sociální péče a čestný předseda spolku Msgre B. Stašek. Desky z oltáře na Václavském náměstí daroval výkonný předseda Katolického sjezdu Dr. J.J. Rückl. Kostel stál, byl vybaven a vznikly potíže s duchovní správou. Kněz, který docházel sloužit mše sv. do kaple a do nového kostela, pro stáří  dále nechodil. Mezi 7. listopadem 1937 a 15. zářím 1939 na Lhotku docházela celá řada kněží, kteří se mohli uvolnit ze svých povinností. Byli to profesoři bohoslovecké fakulty, kněží ve výkonu vojenské služby, členové pražských řádů i kněží světští. V sobotu často ještě nebylo známo, kdo bude mít nedělní mši sv.  Stále probíhala jednání, kdo se ujme duchovní správy na Lhotce. Konečně bylo na doporučení sl. Vajsové jednáno s kongregací Božského Spasitele – salvatoriány. Jednání dopadlo dobře a v září 1939 přijel na Lhotku první salvatorián P. Jan Janků, aby jménem kongregace převzal duchovní správu kostela.  Velký problém byl vyřešen, ale nový nastal. U kostela nebyla fara. Proto v r. 1939 – 40 nechal spolek u kostela přistavět obytnou budovu pro účely kongregace. Byla postavena opět díky podpoře a pochopení kard. Kašpara a kancléře Dr. Kulače, předsedy Díla šíření víry. Stavbu projektoval Ing. Douša a arch. Zlámalík, stavitelé z Prahy. V přízemí byla sakristie a sál s jevištěm, kde byla dětská besídka a hrálo se zde ochotnické a loutkové divadlo. V patře budovy byly obytné místnosti. Budova byla přistavěna k pravé – jižní straně kostela. V roce 1941 byla v presbytáři kostela instalována barevná okna – vitráže, v následujícím roce další dvě. Statut farního kostela dostala Lhotka až v r. 1942. Po těžké době německé okupace se lhotecká farnost začala opět rozvíjet. V létě r. 1967 přišel ze Zbiroha nový kněz – P. Vladimír Rudolf. S ním nastal nový ruch. P. Rudolf začal okamžitě se stavebními pracemi na opravě farní budovy. Z přízemního sálu byla zřízena krásná moderní kaple sv. Václava, z jeviště sakristie. Měl jsem tu čest a opravdové štěstí zde na stavbě strávit celé první vysokoškolské prázdniny. Byl jsem kvalifikovaný stavební dělník, protože před AVU, kde jsem studoval sochařství, pracoval jsem mimo jiné rok jako přidavač zedníků při opravě kláštera u kostela sv. Jiří na Pražském hradě. Tři měsíce práce na Lhotce v téměř stálé přítomnosti P. Rudolfa byl zážitek, který mě v dobrém poznamenal na celý život. Poznal jsem tehdy také starou paní Bernátovou a jejího syna, v jejichž domě byla provizorní kaple. Téměř všechnu práci dělala mládež, většinou studenti. Jen úzce specializované práce dělali řemeslníci. P. Rudolf pracoval s námi. Opravdu pracoval, ne jen jako. Když jsme ve dvou nosili z nákladního auty pytle cementu, nechtěla dlouhou dobu jedna starší paní, která přišla za panem farářem, uvěřit, že ten zaprášený dělník s pytlem cementu na rameni je nový pan farář. Kaple byla vysvěcena na svátek sv. Václava tehdejším biskupem Fr. Tomáškem. P. Rudolf pracoval velice intenzivně duchovně, ale také stále s velkou energií i stavebně a umělecky na modernizaci kostela. Postupně byl vybudován nový oltář podle návrhu Ing. arch. Dvořáka. Od r. 1973 byla v kostele postupně instalována moderně a netradičně pojatá křížová cesta od ak. sochaře Karla Stádníka, který byl také jáhnem. Na začátku devadesátých let byla z levé severní strany přistavěna kaple Božského Srdce Páně, protože kostel již nestačil. Z kaple sv. Václava byla zřízena společenská místnost. Nyní se bude kostel znovu rozšiřovat.

Na Lhotce je již po P. Rudolfovi druhý další kněz, každý výborný. Farnost žije úžasným duchovním, ale i společenským životem. Zájem o obnovu mariánského sloupu je zde stále velmi živý. Před lety, ještě za života P. Rudolfa, jsem zde uspořádal výstavu o mariánském sloupu a postupně zde měl čtyři přednášky o jeho obnově, které byly vždy přijaty s velkým zájmem a vždy s okamžitým finančním příspěvkem.

Všechno dobré, co zde stálo a bylo vytvořeno od vzniku tohoto kostela, má své stálé a dobré pokračování. Osobní vztah i největší množství materiálu mě přiměly k napsání nejdelšího textu ze všech kostelů.

 

 

7)        Praha 4 – Chodov, ul. Na Sádce

 

Kostel sv. Františka z Assisi

V roce 1922 se vesnice Chodov na jižním okraji Prahy stala součástí města. Tehdy se již Chodov a jeho okolí značně rozrůstalo novou zástavbou a vyvstala otázka vybudování vlastního kostela, který zde nebyl. Byl vypracován projekt velkého kostela na tehdejším Husově náměstí. Ale než bude postaven nový kostel, měl vzniknout malý kostel provizorní, který by sloužil do doby jeho postavení. Byla zakoupena dřevěná stavba, původně stodola, kde řadu let byla jatka. Ta byla adaptována na kostel, který svému účelu slouží dodnes, protože zamýšlený velký kostel již postaven nebyl. Na adaptaci stavby na kostel se společně podílela obec i církev. 4. října 1938 jej vysvětil kard. K. Kašpar, který také na jeho stavbu přispěl darem 50 000,- Kč. Kostel měl původně velmi prostý interiér. Až později byla nad oltářem namalována velmi dobrá freska sv. Františka a moderní okenní vitráže. Je smutné, že i v tomto chudém kostele byl roku 1941 zrekvírován zvon pro válečné účely. Nové dva zvony byly krátce po válce ulity v České u Brna. Kritická doba nastala v šedesátých letech, kdy hrozilo zbourání kostela v souvislosti s výstavbou Jižního města. Ale velký vztah věřících ke kostelu, modlitby, podpisová akce i podpora se strany národního výboru kostel zachránily. V devadesátých letech byla mše sv. sloužena také ve velkém nafukovacím vojenském stanu postaveném nedaleko od kostela. Stan sv. Pavla sloužil farnosti pět let. Nyní je v blízkosti nový kostel zasvěcený sv. Matce Tereze. Interiér kostela opět doslova okouzlí svou prostotou a jednoduchostí. O to více je zde znát krásná duchovní atmosféra.

 

8)        Praha 3 – Žižkov, Na Balkáně

 

Kaple sv. Vojtěcha

Vznik tohoto kostela se vymyká všem ostatním popisovaným kostelům. Nejdříve spolek Dílo blahoslavené Anežky Přemyslovny zakoupil pozemek na rozhraní Žižkova a Nových Vysočan poblíž dnešní kaple. Ale pro nedostatek dalších prostředků byl pozemek opět prodán. V r. 1939 byl v Nových Vysočanech založen spolek pro postavení nového kostela. Byla sebrána určitá finanční částka, která ale na stavbu nestačila. Spolek se proto obrátil na obdobný spolek v blízkých Malešicích s návrhem, aby nový kostel postavili společně v místě, které by oběma lokalitám vyhovovalo. Plán se ale už neuskutečnil. Dnešní kostel vznikl nápaditostí a obětavostí, které tyto práce vždycky provázely. Kostel je totiž přestavěný z tělocvičny spolku Orel, katolické obdoby Sokola. Orlovna byla postavena svépomocí členů zdejší organizace a jako první ve veliké Praze otevřena 8. září 1935. Cvičilo se zde něco přes čtyři roky. Za protektorátu byl Orel zakázán a rozpuštěn. Orlovna by propadla konfiskaci. Proto se spolek pro postavení kostela dohodl s Orlem. Spolek uhradil zbývající dluhy Orla a místní věřící upravili orlovnu na kapli zasvěcenou sv. Vojtěchu. Po válce se uvažovalo o postavení nového kostela nedaleko od kaple, vše ale zmařil komunistický režim. Kaple, zamýšlená jako dočasná stavba, slouží dodnes a je zde velmi živá farnost. Stavba je opět velmi skromná, na které je vidět, že byla postavena ze všeho, co bylo možné levně koupit, ale vše převyšuje krásná duchovní atmosféra. Kaple stojí na okraji vilkové čtvrti, je obklopena malými typicky městskými zahrádkami s chatičkami a nízkými ovocnými stromy. Vlastní pozemek okolo kaple je upraven podobně. Vše působí velmi přívětivě, domácky. I na zařízení interiéru je vidět, že byl sestaven z toho, co bylo možné získat – staré lavice a židle, svatostánek asi rokokový, různé sochy, starší křížová cesta. Hezký malý moderní oltář. Vše působí velmi útulně a vůbec to nesnižuje důstojnost prostoru. Je zde stále patrné, že vše vzniklo a trvá jako dílo místních věřících. Podle informací zde existuje kronika, ze které by asi bylo možno čerpat další informace. Jsou zde i plány kostela, který měl být vybudován.