Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kostely kolem Prahy - Úvod

11. 3. 2015

Kostely na okrajích Prahy, postavené v meziválečném období 20. stol. úplně nebo

s příspěvkem ze sbírek na obnovu mariánského sloupu

 

Informace o těchto kostelích jsem shromažďoval spíše náhodně, jak jsem na ně případně narazil při dvacetipětileté práci pro obnovu mariánského sloupu. Nikde hlouběji jsem nepátral, protože jsem na to neměl čas a také nejsem badatel nebo historik. Proto jsou shromážděné informace velmi nevyvážené. Jsou také spojeny s osobními vzpomínkami, které jsou ale, myslím, pro dokreslení důležité. K jejich sepsání mě vlastně inspiroval v r. 2014 Dr. Karel Kavička, místopředseda a mluvčí Společnosti, který mě žádal, abych sestavil seznam těchto kostelů. Potom jsem psal dále, protože toto téma mě vždy velmi zajímalo a nyní jsem na ně měl konečně trochu času.  Nejlépe se mi psalo o kostelích, které jsem důvěrně znal. Vyrostl jsem a ministroval ve farnosti sv. Václava ve Vršovicích. To je ohromný moderní kostel, při nedělních mších sv. býval vždy plný. Při májových pobožnostech byl opravdu nabitý. V mém dětství v padesátých letech zde bylo na 60 ministrantů vedených v duchu „Legio angeliky“, tj. duchovní organizace ministrantů založené nezapomenutelným P. Metodem Klementem. (Píši o něm při kostele ve Strašnicích, kam jsme v šedesátých letech pravidelně jezdili.) Během života jsem poznal všechny uvedené kostely, ale ne natolik, abych o nich mohl více psát. Jen kostel Panny Marie Královny míru na Lhotce, o kterém je nejvíce informací a ke kterému mám stále blízký vztah. Když jsem postupně shromažďoval tyto skromné informace, vždy jsem si přál, aby se našel člověk, který by se jejich historií opravdu seriosně zabýval, třeba jako tématem nějaké vysokoškolské práce. Zatím se nikdo nenašel. Snad moje výpisky a vzpomínky by mohly být pro takovou práci podnětem. Bylo by zajímavé zjistit míru podílu financování těchto kostelů z prvorepublikových sbírek na obnovu mariánského sloupu a jak k těmto penězům byly dary a sbírkami získány další. Dál zpracovat angažovanost a obětavost katolíků v tomto období, aby mohly být nové kostely stavěny. Zabývat se životopisy hlavních pracovníků, nejvíc osobou Dr. F. Noska. Dále ikonografií, zasvěcením těchto kostelů, architektonickou úrovní, autory architektury i úrovní a autory umělecké výzdoby. Také by bylo zajímavé sledovat vývoj např. liturgických a uměleckých proměn interiérů i život farností během existence kostelů. Základem bádání by měly být farní archivy, diecézní archiv, archiv Pražského arcibiskupství a další. 

Dne 3. listopadu 1918 byl stržen mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí postavený na paměť hrdinné obrany Prahy před Švédy v r. 1648. Pražané se tehdy při obléhání modlili u gotického obrazu Panny Marie Rynecké. Sloup byl jakýmsi ostatkářem tohoto obrazu, který byl umístěn v jeho spodní části. Již 19. listopadu 1918 byla v novinách „Čech“ uveřejněna myšlenka na jeho znovupostavení. Další iniciativní výzvy a akce pokračovaly a byly pořádány spontánní sbírky. Vše probíhalo bez jednotného vedení. 28. srpna se konala ustavující valná hromada Lidové akademie, která měla působit při Lidové straně. Byla to instituce, která přibližovala lidovým vrstvám věřících kulturní hodnoty. Předsedou Lidové akademie byl zvolen kanovník Msgre. Bohumil Stašek. Na schůzi bylo také zdůrazněno nevzdat snahu o znovupostavení strženého mariánského sloupu. Družině literární a umělecké v Olomouci byl dán úkol soustřeďovat sbírky, které již spontánně proběhly.

V říjnu 1922 se konal v Klementinu podzimní veletrh katolických živnostníků a obchodníků. V jeho rámci byla zde uspořádána výstava rytin a obrazů týkajících se mariánského sloupu. Výstavu připravil Antonín Šorm a Ing. Zvoníček. Při zahájení výstavy měl Dr. Fr. Nosek významný projev pro myšlenku obnovy mariánského sloupu. Roku 1923 vyšla malá knížka od Fr. Sauera pod názvem „Naše luza jezuité a diplomaté. – Historický doklad svržení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí“. V brožuře se Sauer přiznává veřejně ke svému činu a popisuje průběh stržení. Čin byl roku 1923 již promlčen a Sauer se mohl veřejně pochlubit. Knížka vyvolala velké pohoršení. 19. listopadu byla do Plodinové burzy v Praze svolána protestní schůze, jíž se zúčastnilo na 5 000 lidí. Schůze byla velmi bouřlivá. Hlavně mladí účastníci ostře protestovali proti stržení sloupu. Dr. F. Nosek musel mladé horké hlavy velmi  uklidňovat. Navrhl založit organizaci, která by se o obnovu sloupu starala. Proto při Lidové akademii byl založen Odbor pro rekonstrukci mariánského sloupu. Jeho předsedou se stal biskup Antonín Podlaha, jednatelkou malířka Zdenka Braunerová (ta na druhý den po stržení položila na trosky mariánského sloupu trnovou korunu s vizitkou, na které bylo napsáno: „Plným jménem protestuji. Zdenka Braunerova“). Dr. Nosek z politických důvodů předsednictví odmítl, protože byl v té době ministrem. Odbor začal vyvíjet cílevědomou činnost. Sbírky byly převedeny do správy Odboru a byly dále již jednotně organizovány. Lidé věnovali větší i malé obnosy, často je bylo možno nazvat „vdoviným haléřem“. Jsou zaznamenány příběhy opravdu dojemné. Chudé ženy dávaly také své vlasy spletené do copů. Sbírku mezi sebou uspořádali i poutníci do Svaté země přímo v Nazaretě. Později se sbírka rozrostla i o poklad 120 zlatých předmětů. Celý kapitál byl soustředěn v Moravsko-slovenské bance v Praze na Příkopech. Úředníci banky sami věnovali obnos, za který Lidová akademie zakoupila film se strženým sloupem natočený pražskými Němci, kteří jej chtěli použít k protičeské propagandě. Již roku 1923 bylo na kontě 100 000 Kč. Nejvíce peněz bylo ale vybráno mezi krajany v Americe. Sbírky zde organizoval šéfredaktor „Hlasu“ dr. Hynek Dostál v St. Louis. Sbírka byla odvedena v letech 1924 – 25 k rukám arcibiskupa Karla Kordače a patrně byla později také použita na stavby kostelů na okrajích Prahy. Lidová akademie včetně Odboru pro rekonstrukci mariánského sloupu byla zrušena komunistickým režimem po r. 1948. V archivu lidové strany jsou o Lidové akademii jen dokumenty o její likvidaci. Je to zápis z valné hromady z dne 19. 5.1950, kdy byla odhlasována likvidace spolku a žádost ze dne 13. 11. 1050, aby zbylý majetek po likvidaci byl převeden do majetku ČSL. Rozsáhlý archiv této zasloužilé kulturní instituce se ztratil neznámo kam a s ním i jedinečná sbírka všech dokumentů o mariánském sloupu. Hledal jsem ho zatím marně. Překonal jsem se a hledal jej před lety i v archivu ÚV KSČ a v archivu bývalého muzea Klementa Gottwalda. Z archivu tohoto muzea jsem získal jednu fotografii mariánského sloupu po stržení.

4. listopadu 1924 navštívili Dr. Nosek, A. Šorm a sochař Čeněk Vosmík Výstaviště v Holešovicích, kde byly uloženy rozbité kusy mariánského sloupu. Byli otřeseni jejich nedůstojným uložením. Podle výroku přítomných ležely „jako na smetišti“ v kůlně, do které teklo. Dne 8. listopadu se konala schůze Odboru, kde zazněla zpráva o reálném stavu zachovalých částí mariánského sloupu. Nikdo z členů Odboru nebyl restaurátor a obor restaurování kamene neexistoval ani prakticky, natož po stránce teoretické. Obor se plně rozvinul až v druhé polovině 20. stol. Na schůzi tedy bylo konstatováno, že díly sochy Panny Marie nelze slepit, i kdyby se podařilo sehnat všechny části. Kopie byla podle tehdejšího názoru pouhá napodobenina, která neměla žádnou hodnotu. Nyní, s vývojem doby a restaurátorského oboru, jsou vypracovány a zdůvodněny teoretické i praktické postupy při zhotovování kopií nebo rekonstrukcí památek a situace je zcela jiná. Existují také dokonalé materiály na slepení kamene, jeho zpevnění a konzervaci. S odstupem doby vidíme, že naši předchůdci byli úplně bezradní. Proto tehdy došli k názoru, že bude lépe zhotovit sloup nový současnými umělci, kterých byla v té době kvalitních celá řada. Ale i tomuto záměru bránila nepříznivá politická situace a stálý protináboženský boj. Dr. Nosek na schůzi upozornil, že je možné odčinit urážku Matky Boží i jiným způsobem. Třeba postavením kostela. Biskup A. Podlaha přednesl myšlenku, že lépe než stavět nový sloup by bylo postavit kolem Prahy tolik kostelů, kolik hvězd měla gloriola kolem hlavy Panny Marie. Členové Odboru se na schůzi také dohodli, že uspořádají o mariánském sloupu novou výstavu. Ta byla otevřena 8. prosince 1924 v zimním refektáři bývalého kláštera redemptoristů v Panské ulici a trvala do 6. ledna 1925. Bylo vystaveno velké množství fotografií, obrazů, dokumentů i zachovalých částí sloupu. Výstava nepřinesla žádný obrat. Bylo nutno čelit stále většímu protivenství (např. bylo navrženo umístit na místo sloupu desku se zcela nepravdivými informacemi). Na myšlenku postavit kostely na periferiích rychle se rozrůstající Prahy, kde chyběly, navázal Dr. Nosek s přáteli v r. 1926 založením spolku „Dílo blahoslavené Anežky Přemyslovny“. Pro tuto myšlenku získal i velmistra křižovníků Dr. Josefa Vlasáka, který spolek podporoval i finančně. Schůze spolku proto probíhaly u křižovníků. Velmistr Vlasák byl velkým příznivcem obnovy mariánského sloupu. Např. 12. srpna 1923 posvětil na místě sloupu prapor orelské jednoty s motivem sloupu, který dodnes existuje. Spolek měl za úkol vyhledávat a nakupovat na pražských předměstích vhodné pozemky pro výstavbu kostelů. Se záměrem nejprve stavět kostely a potom usilovat o obnovu sloupu souhlasil pražský arcibiskup Dr. František Kordač i jeho nástupce Dr. Karel Kašpar, který dílu vycházel všemožně vstříc. 1. května se schůze Díla bl. Anežky Přemyslovny v sále Plodinové burzy účastnil i zástupce pražské nunciatury Msgre Ritter. Jeho prostřednictvím byl sv. Otci zaslán telegram jako projev úcty a lásky. Druhého dne přišla odpověď – přání úspěchu a požehnání, které tlumočil kardinál Gaspari. Protože se práce Díla velmi rozbíhala, bylo třeba vytvořit pevné stanovy. Ty byly poslány na konzistoř a 23. května schváleny. Pastorace pražských předměstí a přilehlých vesnic postupně připojovaných k městu již probíhala. O ni se velmi zasloužil P. František Krus TJ od sv. Ignáce. Existuje o tom i brožura. Mše sv. byly slouženy ve všech možných prostorách, kapličkách nebo i pod širým nebem. P. Krus byl velmi moderní člověk -  měl např. i osobní auto, které dostal darem. Tím se hlavně v neděli přesunoval, aby vše stihl. Na periferiích působil i františkán P. Jan Ev. Urban, který se velmi přičiňoval, aby v nových kostelích byly od počátku alespoň nedělní bohoslužby. Byla to velmi těžká práce, ale setkávala se s radostí a pochopením. Stavby kostelů začaly nebo probíhaly v době hospodářské krize a tím byla dána práce dělníkům. Důvodem spěchu s výstavbou kostelů byla také obava, aby sebrané peníze v době hospodářské krize neztratily na hodnotě.