Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ještě k článkům v Lidových novinách

15. 5. 2012

Sloup smíru a naděje

Příspěvek do rubriky Názory, Úhel pohledu, k článku „Sloup vlastní poroby“ od Zdeňka Zacpala, uveřejněný v LN dne 7. 5. 2012.

O problematiku strženého Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí se zajímám již 25 roků. Moje motivace spočívá v napravení nerozvážného činu našich předků, odčinění pohany Panny Marie, jejímž jsem ctitelem, a přispění k vzájemnému pochopení, toleranci, odpuštění a smíru. Jde tedy především o nápravu minulých chyb. A v neposlední řadě navrácení cenné kulturní a umělecké památky do centra Prahy.

Už při zakládání Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze v dubnu 1990 jsme si určili za cíl, že budeme trpělivě pracovat a vysvětlovat svůj záměr veřejnosti a nic nebudeme prosazovat silou nebo nějakým „bojováním“. Proto také provázejí naši snahu duchovní aktivity, spoluúčast na organizování mariánských poutí, pořádání výstav a besed, účast na ekumenických setkáních a v neposlední řadě i vydavatelská činnost. Vstoupili jsme s mnoha tisíci věřících a uměnímilovných občanů doma i v cizině a ve spolupráci s odborníky na restaurování, architekturu, sochařství, historii, dějiny umění, do „krásného příběhu“ (jak to výstižně nazval akademický sochař Petr Váňa). V tomto příběhu není místa pro posilování něčí moci, stimulaci konfliktů či usilování o vyřizování účtů, jak nám to zcela v rozporu s realitou a neobjektivně přisuzuje v úvodu svého článku pan překladatel Zacpal.

Za těch posledních více jak dvacet let od pádu komunistického režimu jsme udělali významný pokrok nejen v pochopení příčin onoho nešťastného činu 3. 11. 1918, ale také pochopení smyslu našich národních a náboženských dějin, které s tímto činem úzce souvisejí, směrem k vzájemnému pochopení, odpuštění, smíru a budoucímu směřování.

Snad již nejsme v zajetí tzv. „Jiráskovského“ chápání dějin našeho národa a nevnímáme dobu po třicetileté válce jako období „temna“ jak byl častý názor v polovině minulého století a jak nás to učili v komunistických školách. Můžeme říci, že celé národní obrození, záchrana českého jazyka by se nekonala, kdyby se klíčové události našich dějin vyvinuly jinak, než se ve skutečnosti odehrály. Pro ilustraci současného chápání tohoto období záměrně uvádím názor evangelického teologa z UK, Petera Morée: „Zajímavé je, že se ještě objevuje názor, že po Bílé hoře evangelíci zástupně trpěli za celý český národ. Tedy že evangelíci přes svou nepočetnost tvoří elitu. V tomto výkladu se pak zdůrazňuje, že osud českého národa se rovná osudu evangelíků. Toto paradigma je přítomno dodnes v některých menšinových kruzích…“

Podobný pohled má i Franz Chocholatý Gröger: Způsob rekatolizace použitý Ferdinandem II. byl patřičně zneužíván protikatolickými kruhy v epoše osvícenství a liberalismu a přispěl k vytvoření falešných představ v českém povědomí, hovořících o době „temna”. České země po třicetileté válce v průběhu 17. a 18. stol. zažily kulturní a civilizační rozmach dosud nevídaný. S vítězem vstoupil do dobytého českého království „barok” svým estetickým bohatstvím… V Evropě 16. a 17. stol. neexistovaly jenom násilné rekatolizace, ale byly zde také násilné protestantizace. Jedna z nich v zárodečném stadiu probíhala v Čechách po vypuknutí stavovského povstání r. 1618. Zpustošení svatovítské katedrály, útoky proti katolickému duchovenstvu a mučednická smrt sv. Jana Sarkandra jsou dostatečným důkazem, že v případě vítězství stavovských vojsk na Bílé hoře by vítězní protestanti postupovali proti katolíkům přinejmenším zcela stejně jako Ferdinand II. vůči nim“.

V současné době všechny křesťanské církve spolupracují a úspěšné je i navázání kontaktů a spolupráce s židovstvím. To všechno jsme probrali např. při návštěvě u našich evangelických bratří na pozvání synodního seniora Smetany. Samozřejmě jsme pozorně vyslechli názory přítomných evangelických historiků, kteří připomněli křivdy, kterými musely generace protestantů během protireformace projít. Závěr pro dnešek byl ale jediný. Na to, co se v minulosti odehrálo, není možné zapomínat. Ale dnes jsme již z bývalého oboustranného nepochopení a vzájemné nedůvěry vykročili k vzájemnému pochopení a spolupráci. A to je možné jen formou odpuštění a smíru. Pokud bychom tohoto nebyli schopni, budeme se pohybovat v začarovaném kruhu, budeme se stále obviňovat a nebudeme schopni spolužití, natož spolupráce. Proto nám nevadí přítomnost sochy Mistra Jana Husa v bezprostřední blízkosti sloupu. Jeho pomník, postavený zde v roce 1915 byl k monumentální vertikále Mariánského sloupu záměrně sochařem Šalounem komponován jako výrazná horizontála. Současná nepřítomnost protiváhy Mariánského sloupu výrazně narušuje kompoziční umístění Husova pomníku. Obnova Mariánského sloupu nenaruší ani výtvarnou kompozici Staroměstského náměstí ani duchovní vztahy těchto děl, ale naopak dodá náměstí její chybějící prvek, střed, vertikálu. Jsem rád, že to odpovídá i výsledkům několikaleté práce odborné komise, jmenované primátorem Prahy, v čele s naším předním kunsthistorikem doc. Jiřím Kotalíkem.

Bude také napraveno cítění věřících lidí, ctitelů Panny Marie. Že nejde jen o katolíky cituji evangelického faráře Karla Šimra v článku Panna Maria „evangelická“, uveřejněném v KT č. 18/2012, kde píše: „Stala se Matkou Boží. Tím jí bylo dáno tolik a tak velkých dober, že je nemůže nikdo pochopit. Z nich vyplývá všechna úcta, všechna blaženost a skutečnost, že je v celém lidském rodě jedinečnou osobou nade všemi…“.

Proto Zacpalovo srovnání obnovy Mariánského sloupu k obnově Stalinova pomníku je zcela nemístné. Dotýká se mariánské úcty tisíců věřících lidí. Pokud nejsme schopni se poučit z historie, pokud se uchylujeme k vzájemnému napadání tak nepřinášíme nic pozitivního a maříme zlepšení v našich vztazích. Takový postoj nikam nevede. To autor článku bohužel nepochopil. Myslím si, že jde o svérázný pokus o již dávno překonanou interpretaci našich národních dějin. Snad také o záměrnou provokaci, kterou se chce pokusit narušit dlouhodobé dílo smíření.

Karel Kavička

1. místopředseda Společnosti