Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dva červencové svátky, dvě letošní kulatá výročí

12. 6. 2015

        Letos uplyne 600 let od odsouzení Mistra Jana Husa kostnickým koncilem a 1200 let od narození sv. Metoděje. Rok jeho narození neznáme záznam, kdežto o jeho mladším bratru Konstantinovi to víme přesně: žil v letech 827 až 869. Svatý Metoděj zemřel v roce 885 a soudí se, že byl o 12 let starší. Žil tedy 70 let a z nich 22 věnoval našim předkům. Se svým bratrem Konstantinem-Cyrilem poslechli byzantského císaře a šli hlásat víru v Krista k Chazarům na dnešním Krymu.

 Na Moravě se v té době už vědělo, že Ježíš Kristus je Boží Syn, víc než jen nějaký prorok. Naše předky to učili kněží z Bavor a Vlach, jak se tenkrát říkalo zemím na západ a jih od nás. Kázali slovansky, i když s cizím přízvukem, ale obřady sloužili latinsky. A své nadřízené měli v cizině. Tehdejší náš vládce Rostislav to chtěl změnit k lepšímu. Chtěl hlasatele, kteří by lépe rozuměli lidu a kteří by měli lepší vztahy s místní samosprávou. Proto se obrátil na císaře v Konstantinopoli - lidově Cařihradu - dříve Byzanci, dnes Istanbulu. A on k nám poslal ty dva bratry osvědčené už při misii u Chazarů.

 Byli nadšení pro Boží věc a měli zájem o lid. Proto vytvořili slovanské písmo, přeložili knihy Písma svatého neboli Bible. Jejich působení je stručně zhodnoceno v kostelní písni: Získali láskou Kristu národ celý. Ačkoli později převládla latina a církevní představitelé se zodpovídali nadřízeným na západ a jih od nás - arcibiskupu v Mohuči a papeži v Římě - lidé na svaté bratry nezapomněli. Vzpomínka na slavná léta, kdy jsme měli svůj bohoslužebný jazyk, pomohla našemu národu, že přežil. Také díky cyrilometodějské úctě se podařilo národní obrození. A velehradské poutě (podobně jako ty křtinské) oživovaly víru i v nedávné nelehké minulosti a jsou povzbuzením stále. A návštěva těchto míst povznese dodnes každého upřímného člověka.

 Je zajímavé, jak se svátek našich věrozvěstů dostal na 5. července. Dříve se slavil 9. března a východní Slované jej slaví 24. května, kdy oba bratři podle tradice měli v roce 863vstoupit na Velkou Moravu. Naši pastýři hledali k 1000. výročí tohoto příchodu vhodný den v období, kdy i v nejvyšších polohách Moravy už skončila sena a na jihu ještě nezačaly žně. Přáli si, aby na Velehrad mohlo putovat co nejvíce lidí. V prvním červencovém týdnu byl tenkrát v katolickém kalendáři volný jen 5. červenec, proto na něj dali svátek sv. Cyrila a Metoděje.

Vraťme se ale do doby před 600 lety. Karel IV. studoval a své knihy psal latinsky. Přesto je plným právem nazýván otcem vlasti, naší české vlasti. Na jejím prospěchu mu záleželo a pracoval na tom celý život: Arcibiskupství přenesl z Mohuče do Prahy. Celou zem očistil od lapků a hrady loupeživých rytířů vypálil, aby lidé žili v bezpečí. Založil první univerzitu na sever od Alp, aby lidé mohli získat vzdělání doma. Stavěl kostely a sháněl do nich ostatky svatých, aby to bylo co nejzajímavější. Zakládal města a spojoval je mosty, aby lidé mohli snadněji cestovat, pracovat i prodávat. A hlavně tím nastavil laťku hodně vysoko.

Proto za jeho nástupce Václava IV. došlo ke krizi. Její příznaky viděli někteří vzdělanci už dříve. Celý ten rozmach totiž stál mnoho peněz a vznikl dojem, že peníze jsou to hlavní. A že se za ně dá všechno pořídit. Vidíme to i na příkladu odpustků. Ty původně znamenaly, že hříšník má po upřímné lítosti a poctivě vykonané svaté zpovědi udělat ještě nějaký kající nebo dobrý skutek: postit se, jít na pouť anebo jít zadarmo na „brigádu“ na stavbu kostela anebo jako dobrovolník do nějakého lazaretu. Postupně to všechno bylo nahrazováno peněžními dary a tak vznikl svůdný dojem, že se i odpuštění dá koupit. A mnozí na tuto poptávku odpovídali až divokou nabídkou, takže byly vyhlašovány odpustky i na pomoc válčícím králům, příbuzným papeže. Vadilo to všem. Jedny to vedlo k zvnitřnění života a třeba k větě, kterou po léta měly hospodyňky vyšitou krásnými stehy na těch plátnech v kuchyni: „Marně v světě štěstí hledá, kdo ho doma nemá.“ Celé se to nazývalo „moderní zbožnost“ a jména jako Matěj z Janova a Tomáš ze Štítného jsou nám celkem známa. V dobrém, protože se snažili o ten směr vnitřní a způsob nenásilný.

Je však i druhá možnost, směrem opačným - viditelné spory a ostré hádky. Mistr Jan Hus vystoupil v době, kdy už trvaly spory mezi králem Václavem a pražským arcibiskupem. Doplatil na to i pobočník dřívějšího arcibiskupa Jana z Jenštejna, generální vikář Jan z Nepomuka (někdy také z Pomuka). V roce 1393 byl pro odmítnutí králových proticírkevních plánů při mučení zabit a jeho mrtvé tělo bylo shozeno do Vltavy. Sám Jan z Jenštejna zemřel ve vyhnanství. Protože by se univerzita asi přiklonila k arcibiskupovi, král změnil hlasovací řád a cizí profesoři i žáci odešli. My tomu říkáme dekret kutnohorský, ale byl to první úpadek první univerzity za Alpami. Tím pádem zde vznikly další, které tu nejstarší překonaly. Byly také skryté spory mezi bohatými Pražany, kteří se často přistěhovali z ciziny a češtinu moc dobře neznali a českými místními starousedlíky. Jan Hus byl populární kazatel, protože mluvil česky a stavěl se na stranu lidí na okraji společnosti.

Ve sporu s arcibiskupem však stál na straně krále, což pro církevní osobu nebylo šťastné řešení. A hlavně šel naprosto samostatnou cestou. Nestaral se o to, jak to vidí nadřízení, ani jak to učí kolegové, ale podle hesla „Padni komu padni“ kázal tak, jak to viděl sám. To mu přineslo mnoho trápení. Nelze jednoduše říci, že si za to mohl sám, protože svědomí je to hlavní, podle čeho budeme jednou souzeni. Přesto však pořád platí slovo Písma, že víra je společenství, že individualismus v ní nemá místo.

To prosazovaní sebe ze strany tehdejších králů, především francouzského, vedlo už předtím k tomu, že nakonec byli tři papeži místo jednoho. Každý z nich však tvrdil, že je zvolen právoplatně, což nebylo možné. Tento velký problém chtěl vyřešit císař Zikmund, starší bratr našeho krále Václava a případný dědic Zemí koruny české. Proto svolal koncil do Kostnice. Tam se dostal i pražský Mistr Jan Hus. Začalo to debatami s ostatními mistry, při kterých byl přehlasován. Byl usvědčen, že se při kázání dopustil věroučných omylů, i když se dodnes můžeme ptát, jestli někteří svědkové nebyli podplacení, aby potvrdili, co se více hodilo.

 Celou věc ještě zhoršovalo, že Češi, kteří přijeli na koncil a vše viděli přímo, to Husovi spíše rozmlouvali a nabádali k mírnosti, zatímco Češi doma mu vzkazovali, ať jim to tam pěkně ukáže. Císař Zikmund viděl hlavní cíl v odstranění trojpapežství a navíc mu bylo členy koncilu řečeno, že jim musí nechat svobodu hlasování ve všem. Z těchto pro něho vyšších důvodů ustoupil od Jana Husa. Ten však nebyl úplně osamocen, protože někteří jeho kolegové mu šli na ruku a stále hledali smírné řešení. On však měl dojem, že by zradil sám sebe a zklamal své stoupence v Čechách. Proto trval na svém, situace se vyhrotila a právě před 600 lety skončil tak smutně.

Smutné byly i následky, které sice nemůžeme Janu Husovi přímo přičítat, ale oprávněně jim říkáme husitské války. Ty způsobily kulturní i hospodářský pokles našich zemí, dějiny každé památky, včetně křtinské, nás o tom poučují. Když byli husitští radikálové u Lipan poraženi, česká země si upřímně oddechla. V sousedních zemích jsou živá poutní místa, kde dodnes děkují Panně Marii, že tenkrát jejich předky její přímluva uchránila před pohromou takzvaných „spanilých jízd“. Dokonce se tvrdí, že před začátkem těchto válek byly české země a polské země početně stejně silné, takže byla naděje, že ve této oblasti Evropy budou oba národy mít své důležité místo a vliv.

Upálení Mistra Jana je tragédie pro něj, ale i pro náš národ i církev. Nepomůže nám tvrdit, že podle tehdejších zákonů koncil neodsoudil Jana Husa k smrti, že jen vyhlásil škodlivost jeho učení a tím pádem světský soud jaksi automaticky rozhodl, že pro ochranu společnosti musí takový člověk zemřít. Proto musíme souhlasit s názorem jedné věřící ženy (Olga Valeská), která ve 20. století napsala, že jiskry z kostnické hranice pálí každého poctivého katolíka dodnes.

Papež svatý Jan Pavel II. měl (jako mnozí Poláci) k Janu Husovi příznivý postoj. Proto se před koncem 2. tisíciletí snažil celou věc v klidu posoudit a urovnat. Mnozí tenkrát čekali Husovu rehabilitaci. K ní nedošlo a ani asi nedojde, protože mistr Jan hlásal názory svého anglického kolegy Jana Viklefa, které byly už dříve jasně označeny jako nepřijatelné pro společenství věřících, tedy bludařské. On to věděl, vždyť sám už dříve prohlásil: „Viklef, Viklef, nejednomu hlavu zvikleš.“ Pak se však tímto učením nechal až příliš ovlivnit. Byla však uznána Husova upřímná snaha o reformu církve. Konec konců Jan umíral jako katolický kněz a přesně podle příkladu svého ukřižovaného Pána odpustil svým nepřátelům a modlil se za ně.

Bolest způsobená kostnickou tragédií však trvá a způsobila v našem národě velké rozdělení a mnoho trápení. Víme, že je nutné stále své pohledy spojovat a proto i pořád odpouštět a prosit o Boží milosrdenství. Vážím si obou umučených Janů, i Nepomuckého, do jehož kostela postaveného Santinim na Zelené Hoře jsme od nás pravidelně putovali, i Husa, který upřímně chtěl věci obnovovat ve světle Písma a podle pravdy. To bych si přál taky.

 Kéž by k tomu přispěl i tento článek o mém jmenovci a kolegovi psaný z pohledu katolického kněze. A pokud se vám zdá, že je to trochu jinak, než nás to dříve učili ve škole, prosím, odpusťte mi, že to píšu tak upřímně, jak to vidím.

Jan Peňáz, farář