Jdi na obsah Jdi na menu
 


390. výročí bitvy na Bílé hoře

9. 11. 2010

Dnešní pohled na tuto bitvu se diametrálně liší od povědomí, které jí bylo v nedávné minulosti (za komunistické totality i v období první republiky) přikládáno. Současný názor je méně zkreslený a bližší historické skutečnosti. Přetiskujeme rozhovor, vysílaný k tomuto výročí Českým rozhlasem 6.

Moderátor (Petr Hartman):

Před 390 lety, 8. listopadu 1620 se na Bílé hoře odehrála bitva, která vstoupila do českých dějin jako jedna z˙největších národních katastrof. Právě ona totiž bývá označována za počátek 300letého období temna. Pod tímto pojmem je myšlen "habsburský útlak", násilná rekatolizace a germanizace českých zemí.

Redaktor (Jiří Ješ):

Před několika lety jsem takhle 8. listopadu přinesl komentář k výročí bitvy na Bílé hoře. Vedoucí redaktor to tenkrát přijal s ironií a dodnes mi připomíná, s jak "aktuálními" náměty někdy do této žhavě politické relace přicházím. Nepochybně se s něčím podobným setkám i dnes, kdy máme dokonce jakési polokulaté - tedy 390. - výročí oné chmurné události našich dějin, po níž jsme pak prý 300 let úpěli, jak se to vytrvale připomínalo zejména v dobách první republiky. Vzhledem k tomu, že jsme i letos 28. září a 28. října dost uvažovali o české státnosti, mám za to, že právě v této souvislosti je možná důležitější připomínat Bílou horu více z tohoto politického než z náboženského hlediska. Přestože i náboženský prvek byl pro onu bitvu zajisté velmi významný, věnujme se v této úvaze hlavně prvku historicko-politickému. Jakkoliv český stát v tomto důležitém středoevropském prostoru existoval v nějaké formě od nepaměti, pevný tvar mu zajistil teprve Jiří Poděbradský v 15. století a v této podobě tento státní útvar trval téměř 200 let beze změny. Byl to stát stavovský, to jest král se tam o nejvyšší moc dělil se stavy, které té moci měly dokonce většinu. Jejich sněm měl v pravomoci důležité státní orgány včetně takzvané české dvorské kanceláře. Byly to instituce i národnostně téměř úplně české, neboť husitské války vyčistily zejména území Čech a do značné míry i Moravy od Němců a čeština byla výhradním úředním jazykem. Tento stav přetrval i přes přechodnou éru vlády Jagellonců a začal se měnit teprve volbou Ferdinanda Habsburského roku 1526 za českého krále. Je nutné zdůraznit, že šlo skutečně o svobodnou volbu českých stavů a nikoliv o nějaké habsburské uzurpování moci nad českým územím. Důvody této volby byly sice velmi složité, ale při podrobném studiu všech tehdejších okolností celkem pochopitelné. Později se však ukázaly nevýhody: centralismus dynastie směřující proti českému státu a zavádění dogmatického katolicismu do země převážně protestantské. Zde musíme brát v úvahu zajisté nepříliš přesné, ale přece jen relevantní dobové statistické údaje. Nemělo by nás udivit, že český stát měl ve srovnání s dneškem sotva pětinu obyvatel - tedy asi dva miliony osob. Z toho se ke katolíkům hlásilo pouhých deset procent, zbytek vyznával protestantismus. Tento nepoměr jen urychloval habsburskou rekatolizaci, což až po sto letech od jejich nástupu začalo pobuřovat české stavy a vedlo roku 1618 k jejich povstání spojenému se známou defenestrací královských místodržících na Pražském hradě. Trvalo pak ještě více než dva roky, než tento boj českých stavů proti habsburské moci vyvrcholil bitvou na Bílé hoře, v níž zájmy dynastie zvítězily na plných 300 let nad zájmy českého státu. Bílou horou však nezanikla česká dvorská kancelář, i když byla přesídlena z Prahy do Vídně. I když význam centrálních úřadů v Čechách nesmírně stoupal, dělo se pak stále prostřednictvím této kanceláře. I v následujícím 18. století Marie Terezie trvala na suverenitě českého státu, ale pod tlakem Pruska byl český národ proti útokům četných nepřátel ve svém pobělohorském úpadku neschopen svůj stát řádně bránit. Nezanikl sice úplně, ale jen s bídou procházel různými historickými peripetiemi včetně napoleonských válek ve století devatenáctém. Některá ustanovení a podmínky jeho existence pak stvrdil i vídeňský kongres roku 1815, od něhož dalších sto let až do první světové války k větším změnám území českého státu už nedošlo. Nejnovější encyklopedie českých dějin tedy uzavírá svou kapitolu o Bílé hoře konstatováním, že - střízlivě vzato - samy události té doby neznamenaly ani konec českého stavovského sněmu ani zánik svébytného postavení zemí Koruny české v rámci dunajské monarchie. Skutečné ohrožení přinesly hlavně reformy osvícenského absolutismu v 18. století. Kultura a společnost, jež vzešly v Čechách z převratů třicetileté války nebyly ani lepší ani horší než byly už před Bílou horou, byly jen jiné. Důvodem porážky české rebélie v 17. století nebyla ani tak politická genialita dvoru rakouského jako spíše improvizovanost a amatérismus politiky českých stavovských předáků. Tímto konstatováním by mohlo být i dnešní zamyšlení nad oněmi dávnými událostmi vysoce aktuální. Což nedostatečná promyšlenost a improvizovanost není hlavním rysem i politiky současného českého státu?

Zajímavou ilustrací k době „Temna“ je i rozhovor, který poskytl ředitel SOkA Zlín-Klečůvka Dr. David Valůšek Valašskému deníku: Šlo například o vyhlašování falešného tolerančního patentu v roce 1777. Jedním z výsledků třicetileté války bylo povolení jen římskokatolického náboženství v habsburské monarchii. V některých oblastech si evangelíci přesto své odlišné vyznání uchovávali. Z toho důvodu přichází na východní Moravu světští misionáři, aby upevňovali katolickou víru. Ti začali vyhlašovat falešný toleranční patent, který měl údajně povolovat evangelíkům jejich vyznání. Chtěli tak zjistit, kolik protestantů je mezi poddanými.  Mělo to delší průběh, ale nakonec se k evangelické víře přihlásily mnohdy celé vesnice. I přes zákaz evangelického náboženství tato situace kupodivu represemi neskončila. Císařská komise vyslaná na východní Moravu doporučila panovnici, aby situaci řešila osvětou. Zvýšením počtu kostelů, farářů a katolických škol. Analyzoval jsem výslechy zadržených tajných evangelíků. Z nich se dovídáme, že situace vůbec nebyla černobílá. Například jeden protestant při výslechu říká, že je dobrý zpěvák a vždy, když se šlo na katolickou pouť do Štípy, chodil v čele průvodu jako předzpěvák.