Socha Panny Marie

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze vznikl bezprostředně po skončení Třicetileté války jako výraz veřejné vděčnosti za záchranu města. Pražané v roce 1648 čelili poslednímu útoku švédských vojsk, která se pokusila dobýt Staré Město. Měšťané se tehdy modlili k Bohu prostřednictvím přímluv Panny Marie skrze votivní obraz jí zasvěcený, který byl vystaven na Staroměstském náměstí. Odtud pochází místní přídomkový název Panna Maria Rynecká (podle staročeského výrazu pro náměstí – rynek). Když válka skončila, město i císař Ferdinand III. chtěli tuto skutečnost vtisknout do kamene. Rozhodli se tedy poděkovat Panně Marii za ochranu Prahy tím, že jí na náměstí postaví sloup a votivní obraz umístí do jeho podstavce. V roce 1652 ho za přítomnosti císaře vysvětil kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu, pražský arcibiskup a velmistr řádu Křižovníků s červenou hvězdou. Císař založil i nadaci pod správou metropolitní kapituly na udržování pravidelných bohoslužeb. Procesí ke sloupu se konala každou sobotu, o mariánských svátcích a jejich vigiliích.

Vrcholová socha Immaculaty je typizované zobrazení Panny Marie, které odkazuje na učení o neposkvrněném početí (immaculata conceptio), jež bylo vyhlášeno za dogma až o dvě století později. Víra, že na Matku Boží nebyl přenesen prvotní dědičný hřích, je součástí církevní Tradice. První zaznamenaný zřetelně formulovaný doklad pochází ze 7. století od svatého Sofronia z Jeruzaléma: „Nikdo, kromě tebe, nebyl předem očistěn.“ (Hom. II; PG 87/3, 3248). Samotná mariánská úcta má svůj biblický základ v Lukášově evangeliu: „… od nynějška mě budou blahoslavit všechna pokolení…“ (Lk 1,48). Maria je znázorněna jako modlící se Matka, která šlape po drakovi a obrací se přitom k nebi. Dvanáct hvězd okolo její hlavy odkazuje na Janovo Zjevení: „Na nebi se objevilo velkolepé znamení: Žena! Slunce ji halí, měsíc má pod nohama a dvanáct hvězd věnčí její hlavu; …“ (Zj 12,1), jež je vykládána jako obraz Mariiny účasti na Kristově vítězství už od 2. století. Motiv pošlapání draka má svou paralelu v žalmu: „po šelmě a zmiji budeš kráčet, pošlapeš lvíče a draka.“ (Žl 91,13), který má svůj základ ve verši „Nepřátelství položím mezi tebe a ženu, mezi tvé a její potomstvo. Oni ti rozdrtí hlavu a ty je zasáhneš do paty.“ (Gn 3,15). V barokní době byl drak chápán nejen jako symbol zla, ale také jako obraz duchovní zaslepenosti, která byla po válce vnímána jako jedna z příčin společenského rozvratu Evropy. Hodnoty, které víra přináší, vítězí nad silami rozkladu, jež ničí lidskou společnost. Sloup tak nebyl jen památníkem, ale i veřejným vyznáním důvěry, že duchovní řád může zvítězit nad chaosem.

Sloup byl postaven na místě, které si Pražané spojovali s hlubokým ponížením. Právě zde totiž Sasové při vpádu do města v březnu 1632 přibili na židli pod pranýřem Palladium, nejuctívanější mariánský obraz českých zemí, což bylo vnímáno jako vědomé znesvěcení. Proto už roku 1647 strahovský opat navrhl na tomto místě vztyčit mariánský sloup jako znamení obnovy, očištění a ochrany Prahy, a po obraně města proti Švédům v roce 1648 získala tato myšlenka ještě silnější duchovní i symbolický význam. Mariánské sloupy přitom navazují na starobylou tradici sahající až k legendě o Panně Marii na sloupu v Zaragoze, kde se podle podání zjevila apoštolu Jakubovi a zanechala mu kamenný pilíř jako znamení své trvalé ochrany. Barokní Evropa tuto legendu chápala jako obraz Mariiny přítomnosti uprostřed křesťanských měst, a proto se sloup stal výrazem důvěry, že Panna Maria ochraňuje místo, které jí bylo zasvěceno.

Čtyři andělé na soklech kolem podstavce dále rozvíjejí motiv Immaculaty. Jejich ikonografie není převzata z mnichovského ani vídeňského sloupu, ale vytváří vlastní výtvarný program založený na apokalyptickém obrazu města ohroženého nájezdy:

anděl s klíčem, který drží ďábla v řetězech, zobrazuje scénu ze Zjevení „… jak z nebe sestupuje anděl, který má v ruce klíč od propasti a také obrovský řetěz. Přemohl Draka, toho dávného hada – to je Ďábla, Satana – a spoutal ho na tisíc let. Svrhl ho do propasti a uzamknul ji, zapečetil, aby on přestal svádět z cesty národy, dokud se nedovrší tisíc let. Poté musí být na krátký čas propuštěn.“ (Zj 20,1‑3).
anděl s plamenným mečem představuje strážce rajské zahrady: „Vyhostil člověka a postavil před zahradu Eden cherubíny a plamen blýskavého meče, aby střežil cestu ke stromu života.“ (Gn 3,24). Démon se lví hlavou a blánami připomíná slova apoštola Petra: „Váš protivník Ďábel obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil.“ (1 Petr 5,8). V tomto obraze je zlo zastaveno už u brány Edenu.
anděl držící tasený meč a šlapající na pokořeného draka odkazuje na nebeský boj archanděla Michaela: „Tehdy se strhla na nebi bitva: Michael a jeho andělé bojovali s Drakem. A Drak a jeho andělé se jim postavili, ale podlehli a byli z nebe vyhnáni. Byl tedy svržen ten obrovský Drak, dávný Had, Ďábel nebo Satan, jak mu říkají, svůdce celého světa byl svržen na zemi a jeho andělé byli svrženi spolu s ním.“ (Zj 12,7‑9). Zároveň může jeho postoj připomínat i biblickou scénu, v níž Hospodinův anděl s taseným mečem v úzké soutěsce zastoupil cestu Balaámovi (Num 22,26‑31) a její paralelu v boji na Karlově mostě.
anděl s křížem srážející ďábla k zemi vyjadřuje, že obrana města byla chápána jako součást širšího duchovního zápasu. Síla kříže je v Písmu spojena s Kristovým vítězstvím nad zlem: „Ale oni nad ním zvítězili Beránkovou krví a slovem svého svědectví, …“ (Zj 12,11). Jako ikonografický předobraz se nabízí pozdně gotický Poslední soud od Hanse Memlinga z Mariánské baziliky v Gdaňsku, na kterém archanděl Michael drží procesní kříž jako atribut soudní moci. Výjev zobrazuje také bojujícího anděla s křížem jako protiklad k démonům, kteří boují tyčovými zbraněmi.

Když byl sloup v atmosféře euforie po vyhlášení Československa stržen zfanatizovaným davem, nestal se tento čin jen symbolem přerodu politické moci, ale také předznamenal období nové republiky, ve které začala být církev stále více vytlačována z veřejného prostoru. Stržení sloupu nebylo jen odstraněním barokní památky, ale také gestem kulturního zlomu, které ukázalo, jak hluboké napětí panovalo mezi náboženským dědictvím předků a nově se formujícími proticírkevními proudy. Část jejich aktérů se v následujících letech přiklonila k socialistickému a posléze i komunistickému hnutí, které pak začalo pronásledovat lidi, kteří nebyli ochotni aktivně lhát o své víře.

Přesto mariánská úcta v Praze nezanikla. Gotický obraz Panny Marie Rynecké, který kdysi přečkal husitské obrazoborectví, se zachoval i po stržení sloupu. Četné fragmenty z něj i z jeho sochařské výzdoby jsou dnes uloženy v lapidáriu. Myšlenka jeho obnovy přežila celé 20. století. Když byl v roce 2020 znovu vztyčen jako vědomý symbol smíření (expiatorní), nešlo jen o rekonstrukci barokního díla, ale o navázání na duchovní dědictví, které přesahuje politické dějiny. A především ukazuje, že některé symboly, i když na čas zmizí, mají sílu se vrátit, protože patří k identitě města i lidí, kteří v něm žijí.