Kámen z Indie

Obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí nebyla jen otázkou řemesla a historické věrnosti. Byla to také cesta hledání kamene, který by dokázal nahradit původní monumentální pískovcový dřík. V Čechách už totiž není otevřený žádný pískovcový lom, kde by bylo možné vytěžit tak velký jednolitý blok, jaký sloup vyžadoval. Tato skutečnost stála na počátku dlouhého a dobrodružného hledání vhodného materiálu po celém světě.

První úvaha směřovala do Afriky. Tamní pískovce se zdály být slibné, ale po podrobném prozkoumání vzorků se ukázalo, že jejich struktura ani složení neodpovídají českému božanovskému pískovci, z něhož byl původní sloup vytvořen. Následovalo hledání v Austrálii, kde se těží kámen podobné barevnosti i hrubosti. Dokonce se podařilo najít místo, kde by bylo možné vylomit blok neobvykle velkých rozměrů. Naděje však zhasla po mrazových testech: australský pískovec by v českém klimatu nevydržel. A tak začalo třetí kolo hledání.

Shodou okolností a díky řetězci kontaktů se podařilo objevit lom v Indii, v oblasti Džajpuru. Právě tam byl nakonec vylomen šestimetrový blok pískovce, který splňoval všechny požadavky – pevnost, strukturu, barevnost i mrazuvzdornost. Tím začala jeho dlouhá cesta do Prahy. Blok byl naložen na loď, přepraven přes oceán a evropské přístavy, a část své pouti dokonce absolvoval na divadelní lodi Tajemství. Na jeho palubě kamenosochaři pokračovali v práci, jako by šlo o plovoucí dílnu.

Obnova však nebyla jen technickou záležitostí. Zapojila se do ní česká města i krajané z USA a Kanady, kteří darovali 24 základových kamenů. Italské město Vitorchiano, známé svými pískovcovými lomy, věnovalo kámen pro sokl. Čtyři rytířské řády (maltézských rytířů, německých rytířů, křižovníků s červenou hvězdou a svatého Lazara) poskytly kameny pro čtyři podstavce andělů okolo paty sloupu. Tento prvek dodal obnově silný komunitní rozměr: sloup se stal dílem nejen odborníků, ale i lidí, kteří chtěli svou účastí přispět k návratu památky.

Zatímco se vedly debaty o povoleních a politických rozhodnutích, jednotlivé části sloupu už vznikaly. Aby byly připraveny na okamžik, kdy bude možné stavbu zahájit, byly uskladněny na utajeném místě v kasematech pevnosti v Jaroměři–Josefově. Dřík sloupu byl mezitím vztyčen na Petříně a socha Panny Marie čekala na svůj čas vedle Týnského chrámu. Obnova tak probíhala trpělivě a s vědomím, že jednou přijde chvíle, kdy se všechny části spojí v jeden celek.

Když byl sloup nakonec v roce 2020 obnoven, nebyl to jen návrat barokní dominanty. Byl to také příběh o hledání kamene na třech kontinentech, o práci kameníků na lodi, o darech měst a obcí, o trpělivosti a vytrvalosti. Mariánský sloup dnes stojí nejen jako historická rekonstrukce, ale i jako svědectví o tom, že velké věci vznikají tehdy, když se spojí odborné znalosti, víra, odhodlání a lidská spolupráce.

A v tomto širším příběhu víry, která přesahuje jednotlivé lidské osudy, má své místo i další osudový příběh dvou lidí, kteří spolu nikdy nemluvili, a přesto společně vtiskli Evropě jeden z jejích symbolů. Když byla po válce vypsána soutěž na podobu evropské vlajky, zúčastnil se jí francouzský úředník Arsène Heitz s návrhem, který nevycházel z politických úvah, ale z jeho hluboké mariánské úcty. Paul M. G. Lévy, jenž během druhé světové války přežil pronásledování i hrůzy holocaustu, na tento návrh navázal, nechal jej graficky dopracovat do podoby kruhu dvanácti hvězd a prosadil jej v Radě Evropy.

Motiv dvanácti hvězd, tradičně chápaný jako znamení plnosti Božího lidu, se tak přenesl na vlajku, která byla shodou okolností přijata právě na svátek Neposkvrněného početí Panny Marie. Evropské instituce tehdy tento motiv vykládaly výhradně jako výraz harmonie a jednoty, protože o Heitzově mariánské inspiraci neměly žádné informace. Heitz sám své skutečné motivy veřejně popsal až o mnoho let později, kdy se už vlajka stala obecně přijímaným symbolem evropské identity.