Historický obraz

Ve starověkém Řecku symbolicky zajišťovala ochranu města dřevěná soška bohyně Pallas Athény, přenesená podle báje z Tróje. Později se výraz palladium začal používat pro obrazy či reliéfy, které měly ochrannou funkci. Kovový reliéf Panny Marie s Ježíškem, jenž měl podle pověsti putovat od sv. Metoděje přes sv. Ludmilu až ke sv. Václavu, byl uctíván jako předmět zvláštní ochranné moci a začalo se o něm mluvit jako o Palladiu země české. Stal se předlohou pro řadu gotických obrazů, mezi něž patří i Svatovítská Madona. Její věrnou kopii, malovanou temperou na třech deskách z alpské borovice potažených konopným plátnem, vlastnil i brusič drahých kamenů Dionysio Miseroni. Obraz byl vystaven na jeho domě na rohu Staroměstského náměstí a Železné ulice a během švédského obléhání roku 1648 se před ním Pražané modlili za záchranu města. Purkmistr Mikuláš František Turek ze Strumfeldu a Rosenthalu jej tehdy nosil po hradbách a na Karlův most, aby povzbuzoval obránce. Po uzavření míru připisovali Pražané své vítězství přímluvám Panny Marie.

Sloup byl postaven v letech 1650–1652 za podpory císaře Ferdinanda III., který jej chápal jako votivní dar za „obhájení a osvobození města“. Sochařskou výzdobu vedl Jan Jiří Bendl, první velký český barokní sochař. Jeho sochařská tvorba patří k nejstarším barokním dílům v českých zemích. Zároveň se tento sloup stal prvním mariánským sloupem v Čechách. Byl vystavěn na místě, kde v roce 1632 saští vojáci po obsazení Prahy hrubě zneuctili Palladium, které ukradli ve Staré Boleslavi.

Jak rychle a s jakou vážností byla stavba zahájena, dokládá zápis z 22. dubna 1650 v pamětní knize Starého Města pražského. Dokument zaznamenává rozhodnutí městské rady, která pověřila Dionýsa Misseroniho, významného správce královských sbírek, dohledem nad stavbou. Základní kámen byl položen už 26. dubna 1650. Zápis výslovně uvádí, že sloup je stavěn jako dík za záchranu města – tedy nejen jako umělecké dílo, ale jako výraz kolektivní paměti a duchovní vděčnosti. Obraz spjatý s přímluvami za záchranu životů bránících se Pražanů byl umístěn do posvátného prostoru uprostřed sloupu. V tom se pražský mariánský sloup výrazně odlišuje od starších mariánských sloupů severně od Alp – mnichovského na náměstí Marienplatz (1638) a vídeňského na náměstí Am Hof (1647), což jej mezi mariánskými sloupy staví do zcela výjimečné kategorie.

Během pruského obléhání Prahy v roce 1757 zasáhla anděla pokořujícího ďábla dělová koule, která tuto sochu rozbila. Místo zaplnila v 19. století její novodobá náhrada, na kterou však během výměny korintské hlavice kvůli jejímu zvětrání spadl trám z dřevěného lešení a vážně ji poškodil. Sloup stál na Staroměstském náměstí 268 let, až do 3. listopadu 1918, kdy byl stržen davem. Ten se poté vydal na Karlův most s úmyslem povalit do Vltavy i tamní sochy, v čemž mu však zabránila ozbrojená hlídka. Atmosféra prvních dnů vyhlášené republiky byla plná euforie, ale i protikatolických nálad. Už krátce po stržení sloupu vznikly první snahy o jeho obnovu, vedené zejména katolickými spolky. Tyto iniciativy však selhaly, protože politická reprezentace první republiky byla silně naladěná proti církvi a veřejná debata byla zatížena historickými mýty. Ty se později staly základem komunistické proticírkevní propagandy, která je dále zesílila.

Obnova sloupu ve 21. století by byla mimořádně náročná i bez těchto historických zátěží. Vyžadovala kombinaci pečlivého shromažďování dobových dokumentů a archivních fotografií, archeologického průzkumu, měření a moderních statických výpočtů. Projektanti a restaurátoři využili dochované fragmenty uložené v Lapidáriu Národního muzea, staré kresby, popisy i dobové fotografie. Každý detail musel být rekonstruován s maximální věrností, od proporcí až po povrchovou strukturu. Moderní technologie umožnily najít vhodnou náhradu za původní pískovec ze zaniklých lomů, zatímco tradiční kamenické a sochařské řemeslo zajistilo, že výsledná podoba věrně odpovídá baroknímu originálu.

Mariánský sloup tak dnes stojí nejen jako připomínka barokní zbožnosti, ale také jako svědectví o jeho hlubokém zakořenění v dějinách Prahy. Jeho příběh spojuje středověkou mariánskou úctu, barokní umění, dramatické události let 1632, 1648, 1757 i 1918 a snahu o obnovu národní paměti, kterou už neomezuje komunistická cenzura. Mariánský sloup dnes znovu stojí jako symbol hodnotové kontinuity založené na řeckém myšlení, římském právu a křesťanské etice, již nedokázaly zpřetrhat ani hrůzy, jež poznamenaly celé 20. století.