Co řekly nebo napsaly významné osobnosti o Mariánském sloupu. Na tomto místě budeme zveřejňovat stanoviska a názory významných osobností k Mariánskému sloupu v Praze.
Mons. Petr Esterka, pomocný biskup Brněnský a pro Čechy žijící v exilu (výtah z jeho projevu při pobožnosti na rozloučenou se sochou Panny Marie v Exilu v Lisle u Chicaga -USA- dne 23. 5. 1993):
Už naposledy se scházíme u této sochy Panny Marie v Exilu, kterou opat Ondrák nazval Paládiem svobody českého národa.
Prof. PhDr. Ivo Hlobil, CSc., katedra dějin umění, FF Univerzity Palackého v Olomouci, výtah z jeho recenze apriorně odmítavého názoru Víta Vlnase, uveřejněného v časopise Přítomnost č. 2, 1990:
V. Vlnas zastává názor, že idea obnovy tohoto významného barokního památníku nemůže být "autentickým výrazem naší doby" a že je třeba spíše uvažovat o vytvoření nějakého moderního obelisku s aktuálně katolickým námětem, např. "památník duchovních, kteří zahynuli za fašistické a komunistické diktatury".
Odmítavý názor Víta Vlnase na současnou ideu obnovy mariánského sloupu není vyvozován z předchozího obsáhlého historického exkurzu. Proč tomu tak je, není obtížné pochopit. Historické a ideologické důvody, které vůči této památce kdysi vzbuzovaly v českém národě nenávist, byly v posledních desetiletích značně oslabeny nebo vůbec pominuly; primitivnost invektiv vůči příležitostnému podnětu k obnovení sloupu,vysloveným Františkem Nepilem z počátku roku 1989 toho byla neklamným svědectvím. Příznačné v tomto směru je konstatování samotného Víta Vlnase. "O domovském právu, o morální autoritě katolické církve dnes nikdo soudný nepochybuje a stejně tak je stále zjevnější i dějinná úloha pobělohorského barokního katolicismu, který u nás v kritické době převzal a udržel kontinuitu západní křesťanské civilizace". Záporné hodnocení nejen uměleckého, ale i memoriálního sdělení staroměstského mariánského sloupu a obdobně dnešního úsilí o jeho obnovení je v naší době z historicko-ideologického hlediska zjevně vyloučené. Všechna umělecká díla byla autentickým výrazem své doby. Co by mohlo být autentickým dílem v případě obnovy mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, nelze dopředu jednoznačně rozpoznat; navíc obsah tohoto termínu je víceznačný.
Současná iniciativa směřující k obnově mariánského sloupu může být chápána z tohoto hlediska jako naléhavá výzva k žádoucímu rozpracování nejen této ideje, ale i jejích alternativ a protikladných názorů. Zvažovat je třeba eventuality autentické rekonstrukce, barokizující repliky, moderní návrhy a vůbec i důsledky odmítnutí památníku (jakéhokoliv památníku) na daném místě. Jistě se najdou zastánci a odpůrci všech těchto potencionálních aktivit , jakož i ochránci nedotknutelnosti dnešní podoby místa. Prosazení každého z těchto záměrů s výjimkou posledního se kladou do cesty značné překážky. Nezbytné je srozumitelné ozřejmení ideje, shromáždění značných finančních prostředků (nepředpokládá se státní dotace), otázkou je nalezení vhodného tvůrce díla a obhájení jeho návrhu na veřejnosti a nakonec zbývá nesnadný proces samotné realizace.
Lze říci, že pokud se zastáncům obnovy mariánského sloupu podaří toto vše překonat, budou mít jistotu, že dílo, o jehož uskutečnění usilují, má všechny výchozí předpoklady stát se skutečně autentickým projevem naší doby.
Výňatky z malé recenze "Obnova mariánského sloupu?", publikované v Umění a řemesla 1991, č. 3, s. 97-98. Doporučujeme celý tento článek k přečtení. Později byl publikován i v jiných odborných časopisech, např. Památková péče a jiných.
Ing. arch. Zdeněk Lukeš, hl. architekt Pražského hradu, nám zaslal své stanovisko dne 2. 4. 2009:
Sloup měl v kompozici Staroměstského náměstí své nezastupitelné místo a to i poté, co byl nedaleko instalován Šalounův pomník Jana Husa. Likvidace sloupu byla bezesporu barbarstvím a politické konotace tu nehrají z historického hlediska žádnou roli.
Můj názor je, že mariánský sloup by mohl být obnoven za předpokladu, že bude přesnou kopií někdejšího díla. Domnívám se, že zhotovit kopii vlastního sloupu i plastiky Panny Marie nejsou problémem, ale nejsem si jistý, zda lze vytvořit ze stávající dokumentace přesné kopie barokních plastik v dolní části. Pokud ano, pak bych proti rekonstrukci nic neměl. Pokud to možné není, přimlouval bych se za spíše symbolické připomenutí – například světelným paprskem, který by vycházel z místa, kde sloup stával (to navrhoval kdysi arch. Petr Malinský), případně jinak – třeba s využitím fragmentů původního sloupu – to by jistě bylo zajímavé zadání pro výtvarnou soutěž.
Zdeněk Lukeš
PS: prosím, aby byl výše uvedený názor vždy publikován jako celek a nebyly z něj extrahovány žádné části.
Prof. PhDr. František Dvořák, CSc. Jeho vyjádření jsme obdrželi dne 12. 3. 2009:
Své stanovisko k navrácení Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí v Praze opírám především uměleckohistorickými aspekty, s přihlédnutím k našim dějinám a urbanismu centra Prahy.
1. Mariánský sloup představoval jednu z nejvýznamnějších památek rodícího se baroka u nás, „snese porovnání se vším, co vznikalo tou dobou v zaalpské Evropě…“. (O. Blažíček: Sochařství baroku v Čechách, str. 72). Podobně v přehledu české barokní kultury (vyd. České akademie věd, 1989, str. 299) je toto dílo domácího umělce Jana Jiřího Bendla hodnoceno jako „nejvýznamnější sochařská úloha tehdejší Prahy… čelného sochaře raného baroka“, který se jediný u nás se svojí tvorbou stal představitelem nového umění 17. století „ve slohové orientaci i v realistickém úsilí“.
2. Rozhodující motivací k postavení Mariánského sloupu v Praze byla především událost, která změnila celý náš tehdejší veřejný život. „Pomník ten postavil císař Ferdinand III. r. 1650 na poděkování za osvobození Prahy od obležení švédského roku 1648…“ (F. Ruth: Kronika královského města Prahy, str. 991), jak to také oznamoval nápis vsazený do podstavce sloupu.
3. Mariánský sloup vytvářel na Staroměstském náměstí dominantu jejího prostoru mezi věžemi Týnského chrámu a věží Staroměstské radnice a navíc velmi citlivě promyšlený cílový bod pro příchozí hlavními cestami do Prahy, od jihu (z Malého náměstí), od severu (z Dlouhé ulice) a z východní strany Celetnou ulicí s Prašnou branou. Jeho funkce měla tedy i symbolické poslání pro vyznačení středu Prahy a to uměleckými prostředky, manifestujícími kulturnost doby.
4. V neposlední řadě důvodem k navrácení Mariánského sloupu na jeho původní místo mohou být i protestní hlasy proti jeho proběhlému odstranění. Nesrovnatelně převyšují křik hloučku žižkovských anarchistů, k nimž se ani později nepřipojil nikdo z významnějších osobností našeho veřejného života, „Bohužel 3. listopadu 1918 byl tento sloup stržen…“ (E. Poche: Prahou krok za krokem, 1985, str. 148).
5. Dodneška nezazněl ani jediný věcný argument proti obnově Mariánského sloupu, než bezobsažný nesouhlas s jeho navrácením na původní místo. Poukaz, že by se jednalo pouze o jeho nepřijatelnou kopii, vyvrací například památkářsky iniciované kopie už všech barokních soch Karlova mostu a také Braunova Kuksu.
Stržení Mariánského sloupu v Praze stalo se první událostí, již jsme se prvně představili jako samostatný stát. Právě proto bychom měli náš dnešní vstup do Evropy zvýraznit odčiněním onoho hrozného barbarského činu začátků Československa.
(Dr. Josef Miklík C.SS.R. ve věnování knihy "Život blahoslavené Panny Marie").
"Bylo o Tobě napsáno mnoho knih a přece nikdo nemůže říci, že již vyčerpal všechnu Tvou krásu a vypověděl o každé Tvé přednosti: Celý svět Ti pěje velebné "Zdrávas Maria".
Proto jsem si toužebně přál, aby v tomto světovém hymnu zněla také píseň Tvých českých dětí. A jsem přesvědčen, že právě my máme svatosvatou povinnost, abychom Tě chválili více než ostatní, protože jsme Tě více potupili. Srdce mi krvácí, kdykoli si vzpomenu na 3. listopad r. 1918 v Praze. Za tuto do nebe volající urážku, bych Ti chtěl postavit oltář v každém českém srdci, jež by nedovedla zničit žádná lidská zloba. Od Tebe, nebeská Královno, čekám k tomuto dílu Tvé mateřské požehnání!
O mariánském sloupu se v roce 2007 vyjádřil pražský primátor MUDr. Pavel Bém.
Nejprve tak, že počítá s jeho obnovením, načež - pro něj zcela typicky - dva dny poté na otázku týkající se sloupu odpověděl, že "město se bude zabývat budoucností Staroměstského náměstí. Proběhne odborná i veřejná diskuse, a to nejen ohledně mariánského sloupu, ale i možné dostavby Staroměstské radnice".
Byl jsem požádán, abych se vyjádřil k obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Toto náměstí je nejen volným prostranstvím mezi domy (tak jako mnohá jiná náměstí), ale místem, kde procházely české dějiny a které je pro českou společnost významné. Proto také jeho podoba podléhala politickým a společenským změnám. Proto nakonec stojí na Staroměstském náměstí velká plastika Jana Husa, který byl pro tvorbu moderní české společnosti významným elementem.
Dnes, kdy náboženské vášně utichly a současná demokracie je vnímána bez závislostí na náboženských proudech, vnímáme Husovu sochu především jako sochařské dílo, jako plastiku ve veřejném prostoru a jako takový je tento pomník pro prostor Staroměstského náměstí nevhodný.
V době, kdy vznikal se přemýšlelo o více místech v Praze, kde by mohl být umístěn. Jedním z nich bylo i veliké Karlovo náměstí, které dnes, bohužel, ztratilo svojí "náměstní funkci". Protnulo ho několik dopravních tepen a ve zbídačelém parku řádí narkomani a povětrné děvy.
Je mi zruinovaného Karlova náměstí líto. Praha se nespravedlivě zaměřuje na superturistický střed města a místa (i blízko středu), ale už ne tolik turisty navštěvovaná, zůstávají ve zmatené podobě.
Jsem přesvědčen, že by se našel způsob vrátit Karlovu náměstí jeho důstojnost a jako centrální bod tam umístit Husův pomník. Názor o nevhodnosti Husova pomníku do komorních prostor Staroměstského náměstí je tu už dávno. V podstatě od jeho vzniku, stačí se podívat na dobové prameny.
Pokud chceme vrátit na Staroměstské náměstí atributy jako byl Mariánský sloup, je nutné ho především zbavit Husova pomníku, který, při vší úctě k Husovi i k Ladislavu Šalounovi, se tam opravdu nehodí. Náměstí s Mariánským sloupem a Krocínovou kašnou bude určitě důstojnějším historickým centrem hlavního města Prahy (a tím pádem i celé země) než to současné, ucpané proporčně nadměrnou sochou.
Důrazně upozorňuji, že mé názory nemotivují náboženské pohnutky či ohledy. Jsem bez vyznání a osobnosti Jana Husa si nesmírně vážím. Mé názory vycházejí jen z touhy prospět městu Praze.
Architekt Jan Kasl, bývalý primátor
Když jsme se v roce 1987 účastnili poslední soutěže na dostavbu Staroměstské radnice, tak mně osobně připadalo nemožné nevrátit se k historické stopě Krenova domu a nepřivřít Pařížskou ulici i vrátit bývalou dimenzi předprostoru před chrámem Sv. Mikuláše. Tato snaha vedla k určité křečovitosti návrhu, prosklená dostavba Krenova domu měla Pařížskou „jako zavřít“, ale současně nechat dům transparentní, a moderní Mariánský sloup jsme stavěli do osy kružnice, která opisovala fasády dostavby.
Dnes, po 20 letech, si myslím, že to byla chyba, že i historická stopa města se po stoletích může měnit, že vracení se proti proudu je směr vedoucí k pitoresknosti a nepravdivé neupřímnosti. Že je sice správné vycházet z historického kontextu, ale přitom respektovat novou realitu.
Také snaha o obnovu Mariánského sloupu je tímto pokusem o obnovu něčeho, co neexistuje – na rozdíl od Krannerovy kašny se sochou Františka I., která byla uložena v Lapidáriu, či pomníku maršála Radeckého, uloženého tam dodnes, nezbylo z Mariánského sloupu se sochou Panny Marie fakticky nic a jde o nově realizovanou historizující plastiku.
Mohu litovat divokého „obrazoborectví“ po prvé světové válce, likvidace všeho „rakouskouherského?!“
a naopak si mohu třeba myslet, že vděk za nedobytí Prahy Švédy není na místě – jak by se vyvíjelo České království bez Habsburků, s protestantstvím jako oficiální doktrínou? Nevidím však důvod, proč by se Praha měla vydat cestou poválečné obnovy Varšavy nebo německých měst, kde bylo asi i nutné obnovit minulost proto, že žádná nezůstala zachována. Praha je autentická, Praha nepotřebuje pseudopamátku, klidně si může dovolit postavit moderní Mariánský sloup někde jinde – stojí ostatně pod Strahovským klášterem nad Prahou. Nejde mi o střet katolictví či českého kacířství, nechci jakkoli snižovat Mariánský kult, ale nechci tvořit pseudohistorii.
Ing. Mgr. Miroslav Poche, předseda Výboru infrastruktury Zastupitelstva hl. m. Prahy:
Obávám se, že nemohu poskytnout jednoznačnou odpověď. Domnívám se, že pro případné navrácení Mariánského sloupu bude významná, vzhledem k historickému významu dotyčné lokality, odborná diskuse v rámci pracovní skupiny k revitalizaci Staroměstského náměstí.
Souhlasím však se stanoviskem Odboru památkové péče magistrátu z roku 1992. Za daných okolností se tedy stavím spíše proti navrácení sloupu na Staroměstské náměstí, a to především z důvodů kunsthistorických. Kvůli chybějící dokumentaci není totiž možno plně rekonstruovat podobu této památky. Zároveň je však třeba zohlednit i změny, ke kterým v této oblasti od roku 1918 došlo a zvážit, zda by se sloup na současné Staroměstské náměstí vůbec hodil. Na tuto otázku by měla odpovědět i výše zmíněná pracovní skupina.
PhDr. Petra Hoftichová, ředitelka Galerie hlavního města Prahy:
Pokud je položena čistá otázka, zda ano či ne, pak říkám ne: když není vyřešeno celé náměstí, není dobré zahlcovat ho jednotlivinami bez celkové koncepce.
Ale pokud konečně dojde k revitalizaci celého náměstí, vyřeší se problém radničního bloku a zváží se třeba také návrat Krocínovy kašny, není vůbec od věci zvážit i návrat sloupu – nakonec i koncepce Husa počítala se sloupem. A určitě tak bude náměstí hezčí než pouťové atrakce obřích rozměrů. Problémem zůstává, že je to přirozené shromažďovací centrum, a každá plastika zde bude vlastně „překážet“ a bude hrozit poškození, ale to by měl řešit někdo jiný. Takže: snad ano, ale za určitých podmínek…
Dušan Hejbal, biskup Starokatolické církve v ČR:
Starokatolická církev v ČR nezaujala stanovisko k znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze a domnívám se, že ani nehodlá. Mohu tedy poskytnout jen svůj názor: Mariánský sloup byl postaven před více než 350 lety na památku ochrany Prahy před švédskými vojsky a nemá tedy nic společného s bitvou na Bílé Hoře a následnou násilnou rekatolizací. Jeho stržení v roce 1918 bylo omylem rozvášněného davu. Přihlédnu-li k tomu, že sám Mistr Jan Hus, kterého naše církev ctí jako světce, byl ctitelem Matky Boží, pak kombinaci jeho pomníku a mariánského sloupu vidím jako vhodnou.
Mgr. Aleš PIŠTORA, tiskové oddělení Arcibiskupství pražského:
Návrat Mariánského sloupu na Staroměstské náměstí není naší prioritou, byť bychom ho uvítali. Rádi bychom, aby se tak ovšem stalo za podpory Pražanů a v ekumenickém kontextu.
Milan Richter, radní hl. m Prahy pro kulturu:
Těžko se mi vstupuje do diskuse o Mariánském sloupu na Staroměstském náměstí, když ani není dořešen vzhled náměstí samého. Možná, že to vyřeší sami účastníci soutěže, protože už i v minulosti se pokusy o obnovu, či spíše využití místa po Mariánském sloupu, objevily v soutěžních návrzích. Nejsem si ani jist, zda by měl Mariánský sloup, pakliže by se obnovoval, vypadat jako ten původní. Jsou známa moderní díla s touto tématikou, a možná, že právě takové se objeví na některém ze soutěžních návrhů na obnovu Staroměstského náměstí.
Nicméně v tomto ohledu mám pocit, že by o věci neměli ani tak rozhodovat politikové, byť svržení sloupu bylo aktem politickým, ale odborníci – kunsthistorici, urbanisté a architekti. Také je třeba dodat, že v červnu 1992 bylo odborem památkové péče vydáno zamítavé pravomocné závazné stanovisko č.j. OPP 246/92 ze dne 23.6.1992, které je i dnes platné a účinné a proti kterému nebylo podáno odvolání.