Z pastýřského listu našich biskupů O lásce
Právě prožíváme dva významné svátky, svátek Proměnění Páně a slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Chceme se společně s Vámi zamyslet nad třetím tématem papežské návštěvy, nad ctností lásky.
Za oběma svátky, kdy jsme zahleděni do nebeské slávy, objevujeme lásku Boží i lidskou. Jsou to dokonce obrazy vrcholné lásky. Mariinu přijetí do nebe a povznesení k její důstojnosti nebeské Královny nanebevzaté předcházelo její panensky čisté mateřství. S obrazem Královny nanebevzaté je spojen obraz matky s dítětem v náruči. Všem lidem všech dob je tento obraz srozumitelný. Životodárná láska Boží a pečující láska pozemské matky jsou silou tohoto symbolu. Život a láska jsou jedno.
Zjevení Božské podstaty Krista mělo posílit apoštoly Petra, Jakuba a Jana, pro chvíle jeho vykupitelské oběti, smrti na kříži. Tou vešel Kristus provždy do své slávy, kterou třem apoštolům na okamžik poodhalil. Kristův kříž je obrazem, který by mnoho lidí chtělo odsunout. Smrt a bolest budí strach a děs a bylo by příjemné se jim vyhnout. Smrt i bolest však k životu patří. Kristova smrt byla hrozná, ale byla jedinečným způsobem jiná. Kristus svůj život daroval, a proto ho neztratil. Ukázal nám, že kdo život z lásky daruje, neztrácí ho, ale získává. Bůh mu otvírá život věčný. Proto láska a oběť k sobě patří a dávají podstatný smysl a cíl našemu životu.
Obracíme se především k mladým lidem, ale i ke všem ostatním s výzvou: Hledejte a objevte lásku a chraňte ji! Jako zlé znamení smrti visí nad námi to, že láska je degradována na tělesnou rozkoš. Kult poživačnosti brání plodnosti a nabízí náhražky skutečné lásky, často nechutné až zvrhlé. Vám, mladí přátelé, chtějí vzít krásu, kouzlo, ducha, radost a sahají na Váš život. O křesťanech říkají, že mladým berou štěstí přirozenosti a nakládají břemena, která je neurotizují. Nebudeme se s nimi hádat, ale nepřestaneme Vás před nimi varovat. Nabízejí Vám přirozenost zvířat vylepšenou bystrostí chladného citu zbaveného rozumu. Cenou za tuto zvláštní svobodu je ztráta lidské důstojnosti. Člověk není soustavou fungujících žláz a láska znamená mnohem víc než pouhý sex. Písmo sv. říká, že "Bůh je láska" (1 Jan 4,8).
Kdosi vyslovil poetickou myšlenku, že především křesťané mají za úkol uhájit sličné a tajemné zahrady lásky proti nestoudným vandalům, kterým stačí trpké plody popadané pod planými stromy. Je a bude to nelehký úkol, ale poneseme ho věrně, protože jsme pochopili výzvu apoštola Pavla: "V tom všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval." (Řím. 8.37). Víme, komu jsme uvěřili.
Svět bez lásky žije jen pro sebe a ztrácí naději, nemá budoucnost. Vše se však může změnit k lepšímu, jestli se lidé naučí opravdově milovat, žít pro dobro druhých. Jako křesťané jsme poznali Lásku a uvěřili jsme v ni. Je tedy naším úkolem dát lidem kolem nás poznat Boha, který je láska.
Z třetího pastýřského listu našich biskupů: O naději
Napsali jsme Vám již o víře a dnes chceme promluvit o naději. Sám svátek sv. Petra a Pavla hovoří o ní jasně. Kolik protivenství, kolik vln pronásledování, kolik vnitřních nebezpečí již církev přečkala! Kolik chyb a lidských nedokonalostí muselo být vyváženo Božím milosrdenstvím! Kdyby se nenaplňovalo slovo Kristovo ty jsi Petr, skála, a na té skále založím svou církev, a pekelné brány ji nepřemohou (Mt 16, 18), kdyby stále beze změny neplatil jeho slib já jsem s vámi po všechny dny až do skonání světa (Mt 28, 20), nemohla by církev žít.
Víra, kterou vyznáváme, plodí naději, v níž žijeme a která se tolikrát naplnila a bude se naplňovat i nadále až k úplnému dovršení.
Celý svět dnes volá po naději. Klademe si otázku, proč tomu tak je. Každý člověk přece v něco doufá. Proč tedy tolik zklamání a obav z budoucnosti? Odpověď je zde jediná. V co doufají ti, kteří tak zoufale volají po naději? Lidé bez víry a úcty k Bohu doufají ve své vlastní síly nebo v jiné, mocné lidi a touží po majetku, úspěchu, moci, požitcích. Tato iluze nevede k naplnění života, často rychle a uboze mizí, protože neobsahuje trvalou hodnotu. Předmětem naší naděje je spása. Doufáme v Boha a klademe ho na první místo ve svém životě. Nežijeme mimo realitu a dovedeme se radovat z pozemského dobra, ale řídíme se přitom Kristovou radou a výzvou hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno (Mt 6, 33). Nejsme sobci, kteří by chtěli cokoli uchvátit jen a jen pro sebe. Proto se naše naděje naplňují a díváme se s odvahou i do obtížných úseků budoucnosti.
Naděje se, bratři a sestry, nejvýrazněji projevuje na vztahu k budoucnosti a ten se nejjasněji ukazuje na vztahu k dětem. Současná společnost nemá dost naděje a zdálo by se, že proto má málo dětí. Platí to však i obráceně, sobecká společnost má málo dětí, a proto nemá naději, a dokonce ztrácí i budoucnost. Ideologové současného konzumního životního stylu přinášejí spousty argumentů proč a kdy nemít děti. My křesťané, opřeni o víru, máme naději, a proto budeme bez ohledu na výtky, posměch a často i přímý nátlak jednat jako rozumní lidé. Nebudeme se stavět proti životu. Nejsme nezodpovědní a víme, že někdy zájem o život a jeho ochrana žádají kázeň a zdrženlivost. Nebudeme si to usnadňovat antikoncepcí, která poškozuje zdraví ženy, ani potraty, které jsou zabitím. Budeme si vážit rodičů s více dětmi a pomáhat jim, aby nepocítili nouzi. Se stejným laskavým zájmem se budeme obracet k potřebám těch, kdo touží po dětech a nemohou je mít.
Děti přijmeme jako dar a úkol. Budeme se jim obětavě věnovat a budeme je vychovávat: k práci, střídmosti, vděčnosti a úctě. Ukážeme jim, kde leží smysl života a pravé štěstí člověka. Ve svých rodinách budeme tvořit ostrůvky toho života, který by všichni chtěli, ale mnozí ho nemají proto, že pro něj nechtějí nic obětovat.
Povedeme své děti k pravdě a budeme jim ukazovat, jak ji mají hájit. Bude to nesnadné a možná i velmi těžké. Ale nebudeme-li mít pro budoucnost mravně vyspělé lidi, bude společnost hynout. Chceme si zachovat a společnosti vrátit cosi zásadního: matky a otce, šťastné děti a rodinný život.
Stojíme, bratři a sestry, na prahu doby dovolených a prázdnin. Využijme ji k tomu, abychom si odpočinuli a hlavně se potěšili tím, že budeme zejména v našich rodinách mít více času pro sebe navzájem. Je třeba být spolu.
K tomu Vám žehnáme. Vaši biskupové Čech a Moravy.
Pastýřský list českých a moravských biskupů k návštěvě Svatého otce Benedikta XVI.
Milovaní bratři a sestry,
pokoj Páně ať je vždycky s Vámi.
Postavení katolicky věřícího křesťana v současné společnosti má řadu obtíží. Na jedné straně od nás společnost mnoho očekává, na druhé straně stále nějak překážíme, protože jsme jiní. Položili jsme si tři základní otázky:
- Proč a jak jsme jiní?
- Co od nás lidé žádají a jak jejich očekávání naplňujeme?
- Co tedy máme dělat?
Naše odlišnost spočívá v tom, že věříme v Boha a také ve všechno, co se modlíme každou neděli při vyznání víry. Snažíme se, aby náš život byl pevně zakotven v Ježíši Kristu, Božím Synu, který se nám lidem podobal ve všem, kromě hříchu (Žid 4,15). On sám se žádného hříchu nedopustil, ale sám sebe obětoval za naše hříchy (Gal 1,4), aby nás od hříchů osvobodil. My ovšem nejsme dokonalí jako byl On. Jsme slabí a dopouštíme se hříchů. Jsme si ale vědomi, že svými hříchy porušujeme pokoj a řád světa, a snažíme se takové věci nedělat.
Naše odlišnost nesmí být ani náznakem, že bychom nějak stáli nad druhými. Spočívá v tom, že právě nám, slabým a bezvýznamným lidem, byl Bohem svěřen úkol ukazovat, že je opravdu možné zlo odmítat, bojovat s ním a s boží pomocí nad ním vítězit. Náš úkol je velký a máme ho plnit s pokornou a radostnou hrdostí. Evangelium našeho Pána je radostná zvěst a ta se má odrážet v každém postoji našeho života. Křesťan má být vždy a všude nositelem naděje a radosti, nikoli skepse nebo pesimismu. Je klem nás mnoho lidí, kterým se takového daru nedostalo. Vidíme, jak často tápají ve svém hledání a mají problémy s tím, co je smyslem jejich života.
Věřit znamená zachovávat a hájit Boží zákony, které jsou obsaženy v Desateru. Naším úkolem je Desatero plnit a hlásat. Nesmíme v tom kličkovat, vytáčet se a vymlouvat, pokrYtecky ho vyznávat a vskrytu ho překračovat. S velkou naléhavostí připomínáme do vlastních řad, že víra bez skutků je mrtvá, jak říká svatý Jakub (Jak 2,17). Je téměř jisté, že budeme častěji zatlačeni, umlčováni a skandalizováni, jako se to teď děje Svatému otci Benediktu XVI. Velice často také budeme přehlasováni, protože nás není mnoho. Přesto budeme klidně a trpělivě opakovat, že je zakázáno zabít, i kdYž se tak má dít údajně humánním způsobem a s dobrým úmyslem. Je psáno: Nezabiješ! (Ex 20,13). Budeme opakovat, že je zakázáno krást, nectít rodiče, být nevěrný v manželství a nezodpovědně si zahrávat v oblasti sexuality a předávání života. Budeme vždy a znovu opakovat, že máme věřit všemohoucímu a milosrdnému Bohu a nepodlehnout modlám typu peníze, majetek, požitky a závislost na konzumních hodnotách. Budeme to říkat, protože je to naše postlání a máme právo vyjádřit svůj názor právě tak jako kdokoli jiný. Není správné, když své názory omlouváme, když nejistě skrýváme své přesvědčení a tak ochabujeme a ztrácíme vlastní identitu křesťana, pravdivost a věrohodnost.
Mnoho, a patrně naprostá většina lidí, si stále naléhavěji uvědomuje, že v morálním chaosu nelze dost dobře žít a přežít, a to, co společnost od nás právem čeká, jsou právě plody naší víry: Má v nás objevit lidi jasné mravní a charakterové orientace, kteří nemoralizují a nikoho neodsuzují, kteří ukazují cestu a sami na sobě dokazují, že je možné po ní jít.
Co tedy máme dělat? Vzmužit se a nebát se. Přestat se stydět za to, v co věříme, co je dobré a krásné. Nebojte se, bratři a sestry, ani toho, že často býváme i my ustrašení a slabí. I apoštolové měli ze strachu před židy dveře zavřeny (Jan 20,19), byli bezradní a nechápaví. Když dostali sílu Ducha Svatého, stali se neohroženými a všichni, kdo je slyšeli, užasli, jak k nim v jejich jazyku mluvili o velkých Božích skutcích (Sk 2,6.11).
Prosme o to, aby nám všem o letošních svatodušních svátcích byly v Božské štědrosti dány ony úžasné dary Ducha Svatého a s nimi síla tiché, ale nezničitelné pravdy a dobra.