Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

                                                        Ave, Maria,

grátia plena, Dóminus tecum:

benedicta tu in muliéribus, et benedictus fructus ventris tui Jesus.

Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatóribus, nunc et in hora mortis nostrae.

Amen.

MEZIDOBÍ - 1. část

(Barva zelená)

Mezi důležitými liturgickými celky, které mají svůj vlastní ráz, zbývá v církevním roce ještě 33 nebo 34 týdnů. Ty se dělí na dvě části.

První část mezidobí vyplňuje dobu mezi dobou vánoční a dobou postní. Začíná v pondělí po svátku Křtu Páně a trvá až do úterý před Popeleční středou.

Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak slíbil: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich". (Mt 18,20).

I toto období prožíváme s Pannou Marií, která nás vede ke Kristu.

 

 

Měsíc květen je měsícem mariánským.

V tomto měsíci prožíváme spolu s Pannou Marií intenzivní radost  a při májových pobožnostech ji ctíme, oslavujeme a vyjadřujeme svou důvěru v její mocnou přímluvu u Boha. Účast na májových pobožnostech nás také vede a povzbuzuje k následování a žití jejích ctností.

 

Zmrtvýchvstání Páně

Aleluja!

Vstal Kristus z mrtvých a osvítil nás, svou krví nás vykoupil.

Aleluja!

Panno Maria, Matko Boží - radujeme se dnes spolu s tebou z vítězství tvého Syna nad smrtí!

Kriste, jasné světlo zářící v temnotách, kníže života, tys vykoupil lidstvo ze smrti, dej nám prožít tento den k tvé chvále.

Pane, tys prošel cestou utrpení a kříže, dej i nám, když s tebou trpíme a umíráme, abychom byli s tebou také vzkříšeni.

Synu Boží, ty jsi náš učitel a náš bratr, povolal jsi nás ke své službě jako královské kněžstvo, dej nám, ať ti sloužíme s radostí.

Králi slávy, toužebně očekáváme den, kdy se slavně zjevíš, kéž spatříme tvou tvář a staneme se ti podobnými.

Aleluja!

 

 

 

Svatý týden

 a svátky velikonoční

Po celý půst jsme se s Pannou Marií a celou církví připravovali na svátky smrti a vzkříšení našeho Pána. O Květné neděli začínáme prožívat Svatý týden. Průvodem s ratolestmi si připomínáme slavný vjezd Páně do Jeruzaléma, ale také chceme vyznat, že Kristus, který se vydává na tuto cestu je náš Vykupitel a Pán. Chceme jít spolu s ním a radostně volat: "Požehnaný ten, který přichází ve jménu Hospodinově!"

Pak si budeme připomínat Kristovy poslední chvíle na zemi s Pannou Marií, s apoštoly v Jeruzalémském večeřadle, kde se nám při Poslední večeři dává sám za pokrm a ustanovuje Eucharistii (Zelený čtvrtek), jeho ukřižování a smrt na kříži, kdy obětuje život za naše spasení a kdy nám dává Marii za naši Matku a my se skrze Jana stáváme jeho bratry (Velký pátek) a jeho zmrtvýchvstání, kdy přemáhá smrt a otevírá nám cestu ke spáse (Velikonoční Vigílie o Bílé sobotě a zmrtvýchvstání v neděli o Hodu Božím velikonočním). Proto jsou velikonoce vrcholem celého liturgického roku a nejstarším křesťanským svátkem.

Táké my jsme při křtu povstali k novému životu. Účast na slavení Eucharistie nám dává možnost obětovat sebe sama spolu s ním a on se stává naším pravidelným pokrmem.

Radujeme se spolu s Pannou Marií, apoštoly a celou církví z jeho vítězství nad smrtí. Tak jako jsme vstoupili do jeho Velkopátečního dramatu, máme s ním i svůj podíl na vzkříšení a chceme začít nový život podle jeho vůle.

 

 

 

DOBA POSTNÍ

V této době prožíváme s Pannou Marií přípravu na nejtěžší okamžik v jejím životě. Smrt jejího Syna.

Liturgie postní doby nás vede k vnitřní duchovní obnově a vybízí nás k větší soustředěnosti, sebeovládání, kajícnosti a smírnému odčiňování hříchů. Křesťan, konající pokání za hříchy se připodobňuje Kristu, který obětoval svůj život jako výkupné za hříchy všech lidí.

Přivtělením ke Kristu jsme spojeni v jedno společenství, takže svatost jednoho je dobrodiním i pro ostatní a hřích jednoho škodí i druhým. Opravdové pokání nese s sebou vždy i smíření s bratry.

V 5. století začínal čtyřicetidenní půst na 1. neděli postní. Protože křesťané nikdy nechápali neděli jako postní den, byly před tuto neděli přidány další čtyři dny.

Proto dnes, v souladu s tradicí, začíná doba postní na Popeleční středu (letos 17. 2. 2010) a končí na Zelený čtvrtek (letos 1. 4. 2010) před večerní mší svatou na památku Poslední Večeře Páně.

Východní liturgie zdůrazňuje sílu podivuhodných zbraní, jakými jsou modlitba a odříkání. Držme se jich a volejme ke Spasiteli: "Hřešili jsme Pane, ale konáme pokání, proto se nad námi smiluj!" Přetrhejme pouta, která nás váží ke hříchu, odpusťme svým bratřím, aby i nám byly odpuštěny naše viny. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, veď nás bezpečně po cestách pokání.

Prvním stupněm pokání je vyhýbat se hříchu, odložit všechny náruživosti a svou poskvrněnou duši obmýt slzami lítosti.

Kráčejme vytrvale ve stopách Kristových a nesme s ním svůj kříž, abychom k němu oslavenému, byli jednou přidruženi.

Jednou z nejkrásnějších modliteb pokání je žalm 51 (50):

"Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, - pro své velké slitování zahlaď mou nepravost.  - Úplně ze mě smyj mou vinu - a očisť mě od mého hříchu. * Neboť já svou nepravost uznávám, - můj hřích je stále přede mnou. * Jen proti tobě jsem se prohřešil, - spáchal jsem, co je před tebou zlé, * takže se ukáže, jak je tvůj rozsudek spravedlivý, - že jsi bez úhony ve svém soudu. * Hle, s vinou jsem se narodil - a v hříchu mě počala má matka.* Hle, líbí se ti upřímné srdce, - ve skrytu mě učíš moudrosti! * Pokrop mě yzopem a budu čistý, - umyj mě, a budu bělejší než sníh. * Popřej mi slyšet hlas veselí a radosti, - ať zajásají  kosti, které jsi zdrtil. * Odvrať svou tvář od mých hříchů - a zahlaď všechny mé viny. * Stvoř mi čisté srdce, Bože! - Obnov ve mně ducha vytrvalosti. * Neodvrhuj mě od své tváře - a neodnímej mi svého svatého ducha. * Vrať mi radost ze své ochrany - a posilni mou velkodušnost. * Bezbožné budu učit tvým cestám - a hříšníci se budou obracet k tobě. * Zbav mě, Bože, trestu za prolitou krev, Bože, můj spasiteli, - ať zajásá můj jazyk nad tvou spravedlností. * Otevři mé rty, Pane, - aby má ústa zvěstovala tvou chválu. * Vždyť nemáš zálibu v oběti, - kdybych věnoval žertvu, nebyla by ti milá. * Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, - zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš. * Pane, obšťastni Sión svou přízní, - znovu zbuduj hradby Jeruzaléma. * Pak opět najdeš zalíbení v zákonitých obětech, v celopalech i žertvách, - na oltář ti budou klást býčky. *"

 Vstupujeme do doby velkého postu, abychom doprovázeli Ježíše, který strávil 40 dní na poušti. Vstupujeme do postní doby, abychom se připravili na Velikonoce, svátky našeho vykoupení. Spása a odpuštění jsou nezaslouženým Božím darem, ne výsledkem našeho snažení, ale my se musíme připravit na jejich přijetí.

Pán nás vyzývá: Naplnil se čas, přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu. Obrácení je klíčem ke vstupu do Božího království a znamená obrat od sebe k Bohu, od sebedůvěry k důvěře v Ježíše Krista, od vlastních cest k cestám evangelia. Proč je obrácení potřebné? Kdo spoléhá na sebe, nemůže čekat záchranu od Boha. Kdo touží po daru spásy a odpuštění, obrací se k tomu, který je jejich dárcem.

K hlavním problémům naší doby patří, že jsme příliš soustředěni na sebe. Hledáme, co se líbí nám, a ne co chce Bůh. Vybíráme podle příjemnosti, a ne podle pravdy. Milujeme hlavně sebe a prosazujeme svá práva, zatímco málo hledáme dobro druhých, či nedokážeme milovat věrně, i když je to těžké, když láska vyžaduje obět. Bez obětí z lásky ovšem nejsou možné kvalitní rodiny. Oběť z lásky je nutná k přijímání dětí a jejich dobré výchově. Společnost bez oběti z lásky a bez dětí nemá budoucnost, nemá naději.

Bůh nabízí řešení skrze ty, kteří se obrátili k němu. Obrátit se a uvěřit evangeliu je nejen cesta k věčné blaženosti, ale i k záchraně světa.

Proč se postit, proč dělat pokání? V postních prefacích slyšíme odpovědi: Ty chceš, abychom se připravovali ve zbožnosti a horlivé lásce na slavnost velikonočního tajemství. V nich jsme dostali počátek života, v nich rosteme k plnosti tvého synovství. Když nás hřích zavádí na scestí, ty nás vždy znovu k sobě obracíš, abychom se neuzavírali ve svém sobectví, ale otvírali se tobě, Bože, neboť jen v tobě je naše budoucnost. Jestliže se sami sebe zříkáme a z lásky vydáváme druhým, podobáme se tobě. Když se postíme, obnovuješ v nás kázeň a obracíš nás k sobě a dáváš nám sílu, abychom nad zlem zvítězili. Skrze spasitelné umučení našeho Pána Ježíše Krista zjevuješ celému světu, v čem záleží tvá moc; vždyť kříž tvého Syna znamená soud nad světem, křížem začíná Kristova vláda.

Jak se postit? Tak, aby nás to něco stálo, abychom si dělali násilí. Jste celí nervózní, když jeden den nejíte, když si odřeknete mlsání, alkohol, cigaretu, kávu, televizní program či brouzdání po internetu? Je těžké jíst méně, nebo jídlo prostší a levnější, nevzít si další kousek? Je těžké zřeknout se hracích automatů či internetového sázení? Nekritizovat, když se někomu nedaří, a taktně pomlčet? Dodržet zdravotní dietu či potřebné cvičení? Neskákat do řeči a nechat druhého mluvit? Je těžké jednat tak, abychom se líbili Bohu, když za to sklidíme posměch některých lidí? To všechno je užitečné k cvičení vůle, kterou potřebujeme k úspěšnému přemáhání pokušení. To jsou chvíle, kdy ovládáním sebe stavíme do pozadí své já, abychom se mohli svobodně soustředit na dobro druhého, dát přednost Bohu. Náš neklid, naše pokoření a znejistění nás vedou ke spolehnutí na toho, který nám nabízí spásu.

Skutkem pokání může být modlitba, almužna, skutky milosrdenství, služba bližnímu, dobrovolná zřeknutí se něčeho, sebezápory a především trpělivé nesení kříže, který stejně musíme nést. Takové skutky pokání nám pomáhají připodobnit se Kristu, který sám podal smír za naše hříchy jednou provždy. Umožňují nám stát se spoludědici vzkříšeného Krista, když trpíme spolu s ním. (Srov. KKC 1460).

Postní doba nás zve ke kajícím pobožnostem, k rozjímání Kristova utrpení při křížové cestě, k nabídnutí svého času farnímu společenství či dobrovolné službě potřebným. Je to doba velké milosti pro ty, kdo ji umějí využít. Nebojme se mluvit mezi sebou v rodině o tom, jak se v postě snažíme, jaké máme zkušenosti a jak nám to pomáhá. Povzbuzujme navzájem jeden druhého k tak horlivému prožití doby svatého postu, abychom se postem osvobodili a posilnili, abychom se připravili na velikonoční obnovu svého křtu a mohli se radovat z krásných plodů obrácení, aby Velikonoce pro nás byly novým začátkem radostné cesty s Vítězným Kristem.

(Pastýřský list arcibiskupa Jana Graubnera k postní době.)

 

Svátek Uvedení Páně do chrámu

V úterý 2.2. slaví církev svátek Uvedení Páně do chrámu – Hromnice. Panna Maria a svatý Josef přinesli Ježíše jako dítě do chrámu, aby ho obětovali Bohu. Informujeme o významu svátku.

 

V Jeruzalémě se dnešní svátek slavil už v 5. století, v Římě od 7. století pod názvem Setkání. Právě akcent setkání připomíná východní církev, když svátek nazývá Setkáním Páně. Od 10. století se objevuje v liturgických knihách na Západě název Očišťování Panny Marie. Nynější název znovu připomíná, že je to svátek Páně. Je to ovšem také svátek Panny Marie.

Lukášovo evangelium přibližuje událost takto: "Simeon (pozn. prorok, zbožný stařec) jim požehnal a jeho Matce Marii prohlásil: 'On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí'" (Lk 2,34-35). Předpověděl tak jeho spasitelné utrpení. Ježíše nazval "světlem k osvícení pohanů".

To byl zřejmě důvod k tradici svěcení svící. Křesťané je zapalují při společné modlitbě nebo v nebezpečí, např. při ohrožení přírodními živly, aby se svěřili Bohu. Lidové povědomí o svátku Hromnic je také zakotveno v pranostikách, např. "Na Hromnice o hodinu více" nebo "Na Hromnice zimy polovice".

Symbolika světla, vévodící liturgii tohoto svátku, je inspirována Simeonovým chvalozpěvem: světlo je středem hymnu. Kristus je světlo, jež nezáří jenom historickému Izraeli, ale všemu lidstvu. Kromě motivu světla se v Simeonově svědectví prolínají tři myšlenky. Pro poznání Pomazaného v Ježíšovi je především nutný dar Ducha. U Simeona se opakuje, že 'Duch Svatý byl v něm' a 'z vnuknutí Ducha přišel do chrámu.'

Za druhé, Simeon v Ježíšovi objevuje 'prostředníka spásy'. Kristus je živá a ztělesněná spasitelná Boží láska k celému lidstvu. Konečně se prorocký pohled Simeonův upírá do budoucna: Ježíš bude znamením, kterému se bude odporovat a které vyvolá rozdělení. To znamená, že křesťan se má za Ježíše a jeho učení postavit za jakýchkoliv podmínek. Kdo vyznává Ježíšovo učení, odděluje se od těch, co se k němu nehlásí; zůstává však jejich bližním.

Pro věřící je svátek výzvou k tomu, aby se s radostí setkávali s Pánem Ježíšem ve svátostech a v bližních. Tento den je i Dnem zasvěcených osob. Ježíšovo zasvěcení v chrámu spojil Svatý otec Jan Pavel II. s těmi, kteří zasvětili svůj život službě Bohu i bližním v řeholních společenstvích. Dodnes v diecézích probíhají setkání zasvěcených osob s biskupy.

Převzato z webu TS ČBK Z domova, Richard Vocel, 28. 1. 2010, 14:00

MEZIDOBÍ - 1. část

(Barva zelená)

Mezi důležitými liturgickými celky, které mají svůj vlastní ráz, zbývá v církevním roce ještě 33 nebo 34 týdnů. Ty se dělí na dvě části.

První část mezidobí vyplňuje dobu mezi dobou vánoční a dobou postní. Začíná v pondělí po svátku Křtu Páně a trvá až do úterý před Popeleční středou.

Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak slíbil: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich". (Mt 18,20).

DOBA VÁNOČNÍ

 

(Barva bílá)

Vánoční doba začíná v předvečer slavnosti Narození Páně (25. 12.). Večerní mše svatá na Štědrý den už má sváteční vánoční ráz. Další mše svatá o Narození Páně se slaví v noci, za svítání a ve dne. Tradice slavnosti Narození Páně sahá do 1. poloviny 4. století.

Syn Boží se stal člověkem, abychom my lidé mohli mít účast na jeho božství. Jeho narození je počátkem našeho vykoupení.

Evangelium podle Lukáše: Lk 2, 1-14

V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: "Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel - to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích". A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má (Bůh) zalíbení".

Dopřáváš nám Bože, abychom každý rok s radostí prožívali svátek našeho vykoupení a vítali tvého Syna jako Vykupitele všeho lidstva; pomáhej nám, ať věrně plníme tvou vůli, abychom se nemuseli bát, až ho uvidíme přicházet jako Soudce.

V Marii se uskutečňuje vrcholný okamžik židovských dějin. Bůh sestoupil, přišel na zem, je s námi. Ale přišel zvláštním způsobem. Na Sinaji se zjevil v kouři, v blesku a hromu. Lidé se ho tehdy báli. Vidět Boha znamenalo zemřít (srv. Iz 6,5). Narozeného dítěte se nikdo nebojí. Bůh tu přichází ve slabosti. Ale je tu ještě něco daleko důležitějšího. Nepřichází sám, ale zrodila ho lidská žena.

Je tedy Syn Boží a Syn člověka současně. Tato základní pravda naší víry se stává programem celého duchovního života křesťanů. Všechno dobré, co děláme, má počátek v milosti Boží. Bůh nám vnukl myšlenku dobrého skutku a dal sílu k jeho provedení. Ale současně je to i náš vlastní skutek, naše dílo a jakoby naše dítě. Nejlépe to vidíme u modlitby. Duch Svatý jí dává vstup na nebe, ale my ji recitujeme, dáváme jí místo zde na zemi. Máme všichni podíl na tajemství Mariině. Dobro je ve světě z Boha a z nás, protože i s námi je Bůh.

Když mluví teologové o Bohorodičce, rozlišují mateřství fyzické a morální. Fyzické znamená tělesné, viditelný příchod na svět. Mateřství morální je duchovní skutečnost. Uskutečňuje se na prvním místě ve víře. Víra totiž znamená přijmout Boží myšlenku, vzít ji za svou. Boží myšlenky jsou plodné, stávají se zdrojem inspirací. Nejlépe to vidíme z protikladu. Špatnými a neužitečnými myšlenkami se zamotáváme jako do klubka vlastní neužitečnosti, jsme nespokojeni, rozrušení. Myšlenka Boží nás naopak postaví na nohy, dává nám iniciativu a sílu. Často mění i život.  Sv. Antonín Poustevník, když byl ještě mladý, zaslechl v kostele četbu Písma:"Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým!" (Mt 19,21). I my to čteme a slyšíme, ale obyčejně to necháme projít. Sv. Antonín vzal tu myšlenku za svou a celý život se tím změnil. Maria přijala s vírou slova anděla a stala se Matkou Boží.

                 Tomáš Špidlík: Liturgické meditace I.

V neděli po Narození Páně se slaví svátek Svaté Rodiny, zavedený v roce 1921.

Nový rok - 1. leden je zasvěcen Matce Boží, Panně Marii.

Následuje Slavnost Zjevení Páně, který se v církvi slaví už od 4. století.

Svátkem Křtu Páně doba vánoční končí.

 

DOBA ADVENTNÍ

(Barva fialová)

Začíná v neděli 29. listopadu 2009 - 1. nedělí adventní, která je začátkem nového církevního roku. Chceme jej prožít s Pannou Marií.

Začínáme roční cyklus "C" nedělního mešního lekcionáře.

Motto:

"Co již dávní proroci lidem zvěstovali, Duchem Svatým prodchnuti, viděti si přáli. Krista Pána vtělení v život Panny čisté, toho jsme se dočkali v tomto čase jistě!"

Církevní rok začínáme s obrovskou nadějí a vírou, že Bůh tak miloval svět, že poslal svého jediného Syna, aby jej spasil! To krásně vystihují slova mešní písně z počátku 16. století, jejíž první sloku uvádíme. Aby se Boží úmysl a jeho láska k lidem mohly stát skutečností, bylo třeba ženy čisté, pokorné, zcela oddané Boží vůli. A tou se stala, obdařená Boží milostí - Panna Maria. Svým "Fiat" - Staň se, dala přednost Boží vůli před svými záměry a zasvětila celý svůj život službě Bohu a lidem. Skrze ni se tak mohl uskutečnit ten velký a láskyplný Boží záměr - spása lidstva.

Proto je doba adventní dobou radostného očekávání příchodu Spasitele na svět. Dobou soustředění, vnitřní usebranosti a touhou po Kristu. Dobou úcty a vděčnosti k milujícímu Bohu a jeho pokorné služebnici Panně Marii.

V adventní době máme před očima tři postavy: proroka Izaiáše, Jana Křtitele a Pannu Marii. Oni jsou s Pannou Marií světlem, které osvěcuje příchod Krista. Oni jsou symbolem naší naděje, že Bůh je s námi!

Nechejme se inspirovat dalším textem ze středověké adventní písně "Co již dávní proroci":

"Čiňme pravé pokání, špatný život změňme, jako věrní sluhové Pána vyčkávejme. Stále stojí u dveří, ustavičně tluče, zda by našel čistý dům u tebe, člověče!"

Adventní škola naděje

Sv. Pavel říká: „Vím, komu jsem uvěřil“.  Jen takový člověk je schopen hlouběji prožívat a také obhájit důvody své naděje. Poznáním roste láska a také úsilí o svatost života v něm nachází mocný zdroj. Dnešní téma přímo vyplývá z evangelia, kde se hovoří o konci světa a posledním soudu. Jen Otec zná hodinu a den.

Nabízí se ale otázka „Proč?“ Proč tvůj příchod, Pane, tak slavný a toužený, se musí odehrát na pozadí hrůz a zkázy? Proč je nevyhnutelný tento kontrast? Instinkt věřícího srdce i hlas rozumu nám napoví, že tvá jasná zář a oslnivá sláva vynikne tím spíše na pozadí této nejhlubší temnoty. Náš všední den a každodenní průběh života většinou postrádá tuto konfrontaci a dramatičnost. Často se nám zdá, že vše je stále stejné a někdy i bezbarvé a stereotypní. Právě tehdy zkusme vnést do života Pánovu výzvu. Zkusme se napřímit a narovnat právě tehdy, když nás něco ohýbá a křiví. Zkusme zvednout hlavu výš právě tehdy, když ji klopíme dolů v únavě, nechuti nebo strachu, který nás deptá. Vždyť pro toho, kdo miluje Pána a důvěřuje mu, se on blíží každou minutou a s ním i naše vykoupení. Ať se děje cokoliv tíživého či deprimujícího a hrozivého, křesťan je vždy člověkem stálé naděje a optimismu? „Těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému.“ To lepší nás teprve čeká, to nejlepší je stále teprve před námi. A pokud nás, slabé a hříšné lidi, zneklidňuje, že v poslední den bude odhalena konečná pravda o každém z nás, se vším, co je skryto v našem srdci, vše, co jsme zůstali dlužni v lásce k Bohu a k bližním, i nabízené milosti, které jsme odmítli, nezapomeňme, že nás očišťuje pokorná a kající modlitba lítosti, a především pravidelná svátost smíření.

Druhé čtení napovídá působivou řečí, že vzájemná láska a snaha o její stálý růst nám pomůže obstát, až přijde Pán v poslední den. Pane, pomoz, ať v této snaze vynikáme stále víc. Ať je láska k tobě a bližním tvořivou silou našeho života. Ta ať je silnější než hrozby a strach, který i nás často chce ovládnout. Ať je i letošní advent pro nás každodenní školou naděje.

Výtah z homilie Mons. Josefa Hrdličky, pomocného biskupa olomouckého (KT 48 z 24-30. 11. 2009, s. 6) k první adventní neděli.

 

 

Evangelium podle Lukáše: Lk 1, 26 - 38

    V šestém měsíci byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria.

   Anděl k ní vešel a řekl:  "Buď zdráva milostiplná! Pán s tebou!" Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: "Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce."

   Maria řekla andělovi: "Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám!" Anděl jí odpověděl:"Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní! Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží." I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného." Maria řekla:"Jsem Služebnice Páně, ať se mi stane podle tvého slova!" A anděl od ní odešel.

 

 

Náhledy fotografií ze složky Rok s Pannou Marií

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář