Jdi na obsah Jdi na menu
 


Obnova zaniklých památek

21. 7. 2017

 

Po 27 letech usilovné práce na obnově Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze se naše činnost blíží k okamžiku naplnění. Uveřejňujeme zprávu popisující historii, postupy a metodiku práce na obnově Mariánského sloupu, které vedl a řídil akademický sochař a náš přední a zkušený restaurátor Jan Bradna. Ten navrhoval postupy, řídil odborné práce a zajišťoval průběžné konzultace průběhu prací s předními odborníky, sochaři, kunsthistoriky a pracovníky památkové péče. Psal zprávy o obnově MS pro úřady, instituce a odborná periodika. Neúnavně obhajoval obnovu MS a popularizoval ji před širokou veřejností. Vyslovil mnoho přednášek na toto téma. Jeho práce byla odborná a pečlivá. Je zárukou toho, že se tato zničená památka v dohledné době vrátí na své místo ve své původní podobě a kráse. Níže popsané metody a postupy mohou sloužit i v budoucnu při obnově nebo restaurování podobných historických a uměleckých památek.

Mistr Bradna dovedl také do výběrového řízení a doporučil Společnosti tehdy mladého a talentovaného sochaře Petra Váňu. Ten po účasti a vítězství ve výběrovém řízení postupně zhotovil se svými spolupracovníky celou architekturu MS podle plánů, vypracovaných Ing. arch. Pavlem Naumanem. Nakonec vytesal i ústřední sochu Panny Marie Immaculaty. Svou práci nebral jako běžnou řemeslnou zakázku, ale jako příběh, do kterého spolu s námi vstoupil. Vytvořil důstojné, a jak věřím, dnes i v budoucnu uznávané umělecké dílo.

​                                                                            PhDr. Karel Kavička

 

Akademický sochař Jan Bradna píše:

Tento text jsem napsal na jaře 2017 před vydáním povolení k obnově mariánského sloupu.

Měl by být hlavně odborným zdůvodněním a popisem obnovy zaniklé památky. Šíře celého problému, který zasahuje do dalších oblastí, si vyžádala rozvedení odborných faktů do dalších souvislostí.

Během historie lidstva byly průběžně ničeny význačné stavby i další umělecké památky. Valná jejich část byla ničena ve válkách nebo lhostejností, neúctou a nezájmem. Některé ale byly zničeny i úmyslně, vandalsky, aby tak ničitelé projevili svůj jiný názor a nesouhlas s tématem, které památka nebo umělecké dílo zpodobňuje. Dalším důvodem byla i neinformovanost o důvodu postavení památky nebo to, že o ní byly záměrně podávány nepravdivé informace. O mariánském sloupu, který stál od roku 1650 na Staroměstském náměstí, byly záměrně šířeny zprávy, že je to památník bitvy na Bílé hoře. Památkou zničenou z posledních zde uvedených důvodů byl i mariánský sloup na Staroměstském náměstí. Byl to památník tříměsíční obrany Pražanů v r. 1648 proti obléhání Švédy, kteří chtěli na konci třicetileté války Prahu ještě dobýt a vyloupit. Praha se ale ubránila a bylo rozhodnuto postavit na paměť hrdinné obrany a ukončení třicetileté války památník, protože tímto obléháním třicetiletá válka skončila. Jezuité chtěli, aby sloup stál na Mariánském náměstí v blízkosti svého sídla Klementina. Místo ale bylo vybráno na Staroměstském náměstí, na místě, kde původně stál pranýř. Na ten přibili saští vojáci ke zneuctění uloupené Staroboleslavské palladium v roce 1631, kdy obsadili Prahu. Postavením sloupu mělo být toto pohanění odčiněno. Sloup byl postaven i v blízkosti domu na rohu Staroměstského náměstí a Železné ulice, kde v době bojů visel gotický deskový obraz Panny Marie, u kterého se Pražané modlili a který byl nošen do nejtěžších bojů. Tento obraz je důkazem, že sloup byl postaven na paměť obléhání Prahy Švédy a ne na paměť bitvy na Bílé hoře, k níž se váže jiný obraz, „Adorace Krista“. Jeho kopie je umístěna v kostele panny Marie Vítězné na Bílé hoře. Na paměť bitvy na Bílé hoře nechal postavit mariánský sloup v Mnichově její vítěz, vévoda Maxmilián Bavorský. Architektura pražského mariánského sloupu byla v dolní části komponována tak, aby v ní bylo možné tento obraz umístit. Autorem sochařské výzdoby sloupu byl mladý sochař Jan Jiří Bendl. Autor architektury není znám. Sloup byl postaven v roce 1650 jako čtvrtý v Evropě (Řím, Mnichov, Vídeň, Praha). Na Staroměstském náměstí stál na 268 let a 34 dní. Byl vysoký 15,83 m, dolní základna schodů měla strany 7,53 m. Poprvé zde byl pro barokní dílo použit český pískovec. Možnost jeho použití pro barokní sochařství ukázala cestu velkému rozvoji sochařství u nás, z našeho nejznámějšího a nejrozšířenějšího kamene. Sloup byl stržen 3. listopadu 1918 večer po šesté hodině davem hlavně obyvatelů Žižkova, kteří se vraceli z manifestace na Bílé hoře, pátý den trvání naší samostatné republiky. Byl stržen dřík sloupu s hlavicí, na které stojí socha Panny Marie, a jeden ze čtyř andělů, aby na jeho sokl mohl být postaven žebřík pro vysunutí smyčky lana do výše. Zbylá spodní část architektury sloupu, schody a balustráda byly ve velkém spěchu odstraněny později 18. a 19. prosince, těsně před příjezdem presidenta TGM na náměstí, „aby nebyl pohoršen jeho zahraniční doprovod“, protože ihned po stržení se zvedly vlny protestů v Čechách, na Slovensku i v Evropě. Ještě ráno 20. prosince před poledním příjezdem TGM bylo místo na náměstí rychle zadlážděno, aby zde nezůstala ani stopa. Ihned po stržení vznikla snaha o obnovu sloupu. Ta ovšem za první republiky narážela na tak velké překážky, že se sloup nepodařilo obnovit ani před válkou, ani po válce. O rekonstrukci původního stavu tehdy nikdo neuvažoval, protože teorie památkové péče a restaurování podobný způsob obnovy neznala. Byl zamýšlen sloup nový, moderní. Výtvarných umělců schopných takový problém řešit byla u nás tehdy celá řada a pokud by sloup byl realizován, bylo by to jistě dílo velmi pozoruhodné a moderní. Za vybrané peníze na obnovu sloupu a za další příspěvky byly v meziválečné době postaveny na okrajích Prahy kostely jako 12 hvězd z glorioly okolo hlavy Panny Marie. Současná snaha o obnovu sloupu začala r. 1990, kdy byla založena Společnost pro obnovu mariánského sloupu v Praze (dále jen Společnost). V té době byl již dosti dlouho změněn a posunut pohled na teorii i způsob obnovy zaniklých nebo velmi poškozených památek. Rozbitá nebo silně poškozená socha již není bezcennou troskou, ale v současné době je možné ji restaurovat tak, že divák nepostřehne, že socha je sestavena z mnoha rozbitých kusů, a její hodnota zůstává. Já sán jsem jako mladý začínající sochař – restaurátor sestavil a slepil rozbitou sochu ze 184 kusů. Ani sám už nerozeznám stopy poškození a spáry. Ani kopie již není pouhou bezcennou napodobeninou, jak byla hodnocena dříve, ale plnohodnotně nahrazuje originál vzácné sochy, která dále nemůže bez újmy zůstat na svém místě. Žijeme v době, kdy některé cenné sochařské památky působením nejrůznějších příčin dožívají, a jiná možnost řešení není, má-li být originální socha ve své plné hodnotě uchována. Tak jsem s kolegou na konci devadesátých let odstěhoval z Karlova mostu sousoší Sen sv. Luitgardy do lapidaria NM, aby toto vrcholné dílo evropského barokního sochařství bylo zachováno. Na jeho místě stojí kamenná kopie.

Po druhé světové válce probíhala úplná obnova zničených památek ve velkém rozsahu v Německu, Polsku a v dalších zemích postižených válkou. U nás naštěstí památky tolik zničeny nebyly, až na výjimky - např. kostel a klášter Na Slovanech v Praze – Emauzích nebo Staroměstská radnice. Úplně v plném rozsahu byla ale tehdy v padesátých letech z ideologických revolučních důvodů obnovena Betlémská kaple. Říká se, že tato obnova byla financována z peněz, které vybrali na opravu Emauz právě američtí letci, kteří je omylem vybombardovali. Na Betlémském náměstí byl zbořen činžovní dům z první poloviny 19. stol., který stál na místě kaple. Na základě stavebních prvků nalezených při stavebně historickém a archeologickém průzkumu a hlavně podle zachovaných fragmentů kaple na bočních stěnách sousedních domů, které ani při jejich stavbách nebyly úplně zničeny, i podle kresebné historické dokumentace byla kaple v plném rozsahu rekonstruována. Projektantem byl arch. J. Frágner. Myslím, že rekonstrukce byla provedena dobře. Z dnešního pohledu restaurování bych pouze při zpracování omítek a kamene jen dbal na vzhled a zpracování povrchu, aby působil více historicky, ne nově. Výborně jsou ale povrchově zpracovány dřevěné části interiéru.

Trosky architektury mariánského sloupu byly po stržení odvezeny do nádvorní prostory kláštera u kostela sv. Anny na Anenském nám., kde byl prodej použitého stavebního materiálu, získaného při asanaci Starého Města. Poslední zbylé části byly asi vyvezeny na skládku při vyklízení nádvoří, když objekt po zrušení historické staré tiskárny, která zde byla ve zrušeném klášteře, získalo Národní divadlo. Tyto zbytky jsou asi ztraceny. Snad prý skončily na skládce v Prokopském údolí. Ale podstatné sochařské části mariánského sloupu se zachovaly v lapidariu Národního muzea, umístěném na Výstavišti v Holešovicích, kam byly po stržení odvezeny. Je to neúplná socha Panny Marie a hlavice sloupu. Ta byla vyměněna čtrnáct let před stržením za kopii a tím zachráněna. Dále čtyři sochy andělů včetně jejich soklů. A také některé nárožní pilířky a kuželky z balustrády.

Během přípravných prací na rekonstrukci mariánského sloupu bylo shromážděno více než sto fotografií sloupu z různých úhlů pohledu. Dále byla soustředěna řada dalších dokumentů a informací. Rozsáhlý archiv našich předchůdců z meziválečného období byl asi komunisty nenávratně zničen. Marně jsme po něm pátrali. Základním teoretickým úkolem je doložit, proč je obnova zaniklé a svévolně stržené památky možná a správná. Nejlépe to je možné zodpovězením bodů publikovaných v r. 2007. V časopise Zprávy památkové péče č. 3    jsou shrnuty v pěti bodech, podle nichž se odborně zdůvodňuje obnova zničené památky:

1) Aby pro rekonstrukci bylo volné místo, to znamená, aby návrat ke starší podobě památky nebyl podmíněn zničením existujících hodnotných vrstev.

Pro rekonstrukci mariánského sloupu místo je. Místo, kde sloup stál, je stále volné, jenom zadlážděné. Je pouze vyznačeno žulovou pamětní deskou, kterou tu do dlažby vložila Společnost roku 1993. Opodál je v dlažbě vyznačen pražský poledník, který býval v poledne zastíněn stínem sloupu. Sloup byl totiž i ukazatelem času – gnómonem. Nyní jej nemá co zastiňovat a Praha přišla o velkou historickou zajímavost.

2) Aby návratem ke staršímu stavu nebyla negativně dotčena kulturní hodnota existujícího prostředí.

Mariánský sloup své prostředí výtvarně obohacoval a kompozičně ovládal. Jeho návrat by se náměstí nijak negativně nedotkl, spíše naopak. Náměstí by opět dostalo ideální výškový i půdorysný centrální bod, okolo něhož se celá kompozice náměstí odehrávala a který zde citelně chybí. Pomník M. J. Husa byl svým autorem L. Šalounem záměrně komponován jako jeho hmotová horizontální protiváha. Nyní nemá tato pomníková hora kompoziční vyvážení. Pomník stál na náměstí společně se sloupem 3 roky a čtyři měsíce. Mistr Jan Hus byl jako katolický kněz velkým ctitelem Panny Marie a napsal k ní modlitbu, která je stále aktuální, takže ani po stránce duchovní si sochy nevadily.

3) Aby pro ni existovaly ještě další závažné důvody než jen zjištění, že tomu tak v minulosti bylo.

Bylo zbytečně a nezákonně zničeno významné monumentální umělecké dílo, vytvořené na počátku slohového období, které jím bylo u nás výrazně ovlivněno. Stržením sloupu a rozbitím sochy Panny Marie byla pohaněna Matka Boží. Úcta k ní, jmenovitě v Praze, trvá již od r. 883, kdy úplně první kostel postavený v Praze v předpolí Pražského hradu knížetem Bořivojem byl zasvěcen Panně Marii. Reformace přišla až o pět set let později. Co je potom „víra našich otců“, jak se ptají oponenti? Mariánský sloup připomínal obranu Prahy proti Švédům. Proti 15 tisícům Švédů se bránilo 8 tisíc Pražanů. Bojovat byl povinen každý muž bez rozdílu, který unesl zbraň. Co by se jinak bylo s Prahou stalo, ukazuje osud Hradčan, Pražského hradu a Malé Strany. Tato část města byla hned na počátku dobyta zradou. Téměř veškeré sbírky Rudolfa II., knihovny a další cennosti byly odvezeny na vozech a lodích přes Německo do Stockholmu a jsou tam dodnes. Byly odvezeny cennosti za 12 milionů zlatých. Loupeže ze soukromých domů nelze vyčíslit. Boj o Prahu byl posledním bojem třicetileté války. Organizátoři výstavy k 350. výročí westfálského míru konané v Münsteru poslali v r. 1998 do Prahy dopis a později i delegátku. Žádali o zapůjčení některých částí z „největšího a nejkrásnějšího památníku konce třicetileté války v Evropě“. Nevěděli, že sloup je od r. 1918 zničený. Naše město jen mohlo odpovědět, že jsme si ho sami zničili.

4) Aby byla dostatečně podložena poznáním, to znamená, abychom historický stav bezpečně znali a nemuseli si jej domýšlet.

Historický vzhled architektury sloupu a na něm umístěných soch známe dobře. Sochy a části architektury jsou zachovalé. K tomu máme shromážděny kresby, fotografie i dokumentace celého sloupu a soch, kde lze získat potřebné informace. Nově doplňované části jsou zhotoveny podle dostatečné dokumentace. Není nutné si něco domýšlet. Shromáždění náležité dokumentace je věcí cti a profesionální úrovně, se kterou se k práci přistupuje.

5) Aby bylo reálné provést ji věrohodně.

Věrohodnost provedení záleží na dokumentačních podkladech díla, které má být obnoveno, a na jejich využití. Provedení realizace architektury lze studovat na zachovalých částech, kopie soch s částečnou rekonstrukcí pak na zachovalých sochách přímo ze sloupu a z dalších dvou soch Immaculaty od J.J.Bendla, které jsou naší soše velmi podobné. Sochař Petr Váňa před realizací sochy Panny Marie v kameni měl možnost sekat čtyři kopie soch tohoto autora z průčelí kostela Nejsv. Salvátora, což byla výborná studijní příprava. A věrohodnost realizace velmi záleží na profesionalitě a solidnosti celého realizačního kolektivu. Zodpovězení základních otázek a podmínek dává možnost realizovat zaniklé umělecké dílo. Práce musí být postavena na pevných základech poznání původního díla a schopnosti je realizovat.

Realizace architektury sloupu začala r. 1998, kdy člen Společnosti arch. Pavel Nauman dokončil plány architektury sloupu. Před touto prací byly známé jen základní rozměry celého sloupu a zachovaných částí, ale ne ztracených dílů. Na fakultě architektury ČVUT byly vypočítány rozměry jednotlivých nezachovaných dílů. Dodali jsme padesát vhodných fotografií sloupu ze všech stran a vzdáleností. Podle známých rozměrů zachovalých částí byly nezachované části na fotografiích měřeny a propočítány v poměru k zachovaným dílům, jejichž rozměry známe. Tyto rozměry byly propočítávány na všech fotografiích, které mohly podat požadované informace. Z nich byl potom vypočten průměr.  Profilace kamenné plotny pod soklem sloupu a profilace římsy balustrády, madla a schodů byly odvozeny podle fotografií těchto částí a hlavně studiem obdobných zachovaných prvků ze stejného historického období. Dolní část architektury nad schody pod soklem dříku sloupu je konstrukčně velmi odvážná. Jsou to čtyři mohutné rohové sokly postavené od čtverce, na nichž stojí sochy andělů. Sokly mají mezi sebou odstup, takže je mezi nimi prostor krytý kamennou deskou, která nese sokl dříku sloupu. V polích mezi rohovými pilíři jsou silná kamenná ostění zasunutá dovnitř až k vnitřním stranám rohových soklů. V nich jsou zasazené mříže. Zprvu jsme ale nevěděli, že uprostřed mezi sokly za mřížemi je dutý prostor na všechny strany otevřený. Na fotografiích byly viditelné pouze mříže bez průhledu. Domnívali jsme se, že jen na přední straně byla částečná dutina nebo výklenek směrem ke Staroměstské radnici. Tam byl uložen deskový obraz Panny Marie Rynecké. Předpokládali jsme, že vnitřní prostor byl ze statických důvodů vyplněn, aby byl nesen dřík sloupu. Potom jsme ale objevili fotografii torza této spodní části sloupu v průběhu onoho rychlého rozebírání. Na ní je jasně vidět průhled mřížemi přes vnitřní dutinu k paláci Kinských. Tím bylo jasné, že je zde otevřený prostor. Tento průhled nebylo na fotografiích stojícího sloupu vidět, protože tři strany za mřížemi byly, jak jsme později zjistili, zakryty hnědými sametovými závěsy a volná byla jen přední, za kterou byl obraz Panny Marie. V téže době byl k našemu milému překvapení v časopise Zprávy památkové péče publikován článek o obnoveném mariánském sloupu v Ostravě. Ten byl v socialismu rozebrán a nahrazen sochou milicionáře. Sloup byl volně složen na okraji parku u zámku v Kravařích. Část dílů se zde ztratila. Po revoluci byl sloup v Ostravě obnoven a chybějící části doplněny. Ukázalo se, že ostravský mariánský sloup má v dolní části stejnou architektonickou skladbu jako pražský. Ostravský je asi o jednu třetinu menší a dole místo andělů jsou vázy. Na místě jsme tuto konstrukci studovali. Získali jsme i technické výkresy zhotovené při jeho obnově. Na nich jsme si ověřili věc, která nám do té doby nebyla jasná: Jak mohla ohromná hmota vlastního dříku sloupu stát jen na kamenné desce nesené čtyřmi rohovými sokly. Na plánech jsme zjistili, že střední část desky, na které váha spočívá, je zespodu vynesena jakýmsi vloženým klenebním blokem zasazeným do vnitřních rohových částí soklů pod anděly. Střední plocha desky je tak zespodu vynášena, aby sloup unesla. Další mariánský sloup podobné konstrukce stojí na náměstí v Mladé Boleslavi.

Pražský mariánský sloup by vysekán z hrubozrnného pískovce – arkózy, tzv. žehrováku. Tento kámen se lámal po staletí v lomech západně od Prahy v Kamenných Žehrovicích. Je z něj postaveno mnoho památek v Praze. Dnes už se v lomu netěží a je částečně zasypán kladenskými odpadky. Protože kopie památky musí být zhotovena z kamene obdobného složení a hlavně struktury jako originál, byl použit kámen z Teplic u Náchoda, tzv. božanovský pískovec. Tam ale nebylo z několika důvodů možné vylomit šestimetrový blok pro dřík sloupu, jen menší kusy. Proto Petr Váňa navrhl, aby kámen na sloup byl přivezen z ciziny. Nejdříve zamýšlel z Jihoafrické republiky, později padla volba na Indii. Je zajímavé, že cena bloku i s cestou byla stejná, jako kdyby byl blok vylomen u nás. Petr Váňa odjel s několika kolegy do Indie, kde byli přítomni vylomení kamene a jeho transportu do přístavu. Celý pobyt a práce této skupiny byly velmi těžké a dobrodružné. Kámen přijel lodí do Hamburku a odtud do přístavu v Mělníku, kde Petr Váňa s kolegy sloup vysekali. Odtud byl přivezen divadelní lodí bratří Formanů do Prahy. Nyní stojí vztyčený v zahradě nemocnice Pod Petřínem sester boromejek a očekává své osazení na Staroměstském náměstí. Je zajímavé, že ve stejné nemocnici zemřel jeden z hlavních iniciátorů a organizátorů stržení Franta Sauer. Ten svého činu později litoval. Jeho duchovní přerod je popsán v básni Václava Renče Pražská legenda. Básník ji napsal r. 1956 ve věznici v Leopoldově. Franta Sauer r. 1947 vykonal generální zpověď v klášteře františkánů na Jungmannově náměstí a o rok později zaopatřen svátostmi umírajících v nemocnici sester boromejek zemřel. To vše jsou jen pravdivá fakta.

Z indického kamene byl vysekán dřík sloupu vysoký 599 cm, korintská hlavice sloupu a profilovaná kulatá patka mezi dříkem a soklem. Z žehrovického pískovce je vysekána socha Panny Marie na vrcholu sloupu a nárožní sokly pod anděly. Dále i celá balustráda s kuželkami, římsou, madly a nárožními pilířky. Také stupně schodiště. Sokl pod dříkem sloupu, kde je také nápis, je zhotoven z italského pískovce z města Vitorchiano. I ten odtud Petr Váňa přivezl. Nosné konstrukční prvky v soklu uvnitř pod dříkem sloupu jsou pro jistotu nosnosti z mrákotínské žuly. Celkem je tedy sloup složen z kamenů ze dvou světadílů a tří států. Kameny jsou obdobné kvality a struktury jako původní kámen. Kameny získané z různých zemí dávají realizaci sloupu i širší duchovní náplň. Vysekání všech částí architektury dokončil Petr Váňa s kolegy již před několika lety. Na nosné jádro mezi schody, na němž stojí spodní část architektury, jsou připraveny kamenné kvádry. Ty darovala města, kde stojí další mariánské sloupy.

Další zvláštní kapitolou je sochařská výzdoba. Na vrcholu sloupu stojí Panna Maria – Immaculata, tj. počatá bez hříchu. Je to žena – dívka s volně rozpuštěnými vlasy, ve splývajícím šatu a se sepjatýma rukama. Není to socha bojovně vítězná, ale prostá nevinná dívka, symbol mírnosti a lásky. To jistě nejlépe vystihuje záměr a důvod postavení sloupu, kdy Pražané po přestálém utrpení válek toužili jen po pokoji a míru. Sochař J. J. Bendl krátce před obléháním Prahy pobýval dva roky v Itálii. Proto socha nese zřetelné stopy jeho ovlivnění římským antickým sochařstvím, hlavně v účesu a řasení draperie. Na dolních rohových soklech architektury stojí čtyři sochy andělů bojujících se zlem v podobě dvou ďáblů, lva a hydry – draka, kteří leží u jejích nohou. Je více než pravděpodobné, že autor soch J. J. Bendl se zúčastnil obranných bojů proti Švédům, jak bylo povinností všech mužů v Praze. Proto jeho andělé nejsou žádní roztomilí symboličtí kloučci jako na předchozích evropských sloupech, ale skuteční bojující muži. Na těchto sochách s Bendlem pracovali ještě tři pomocníci.

Významným a prvním úkolem obnovy bylo vytvoření nejdůležitější sochy – Panny Marie. Socha je vysoká 210 cm. Socha padla na záda z velké výšky směrem k Týnskému chrámu. Roztříštila se asi na 10 velkých a množství menších kusů. Uražená hlava se s rachotem kutálela po dlažbě až k nohám přihlížejícího sedmnáctiletého studenta básníka Jaroslava Seiferta. Tento otřesný zážitek v sobě choval po celý život a napsal o něm báseň. Ve své pracovně později měl odlitek té hlavy. Nebyla vztyčená, ale ležela tak, jak se k němu dokutálela. Rozbité části těla byly odvezeny na Výstaviště do lapidaria, kde po léta ležely v kůlně. Až později byly slepeny. Hlava se hned po stržení ztratila. Je několik variant, kde byla schována. Objevila se až r. 1957, kdy byla nabídnuta obchodu se starožitnostmi  a byla zakoupena Národním muzeem. Velká dokumentace a části rozbité sochy byly vystaveny na přelomu let 1924 – 25 na výstavě v bývalém piaristickém klášteře, nyní průmyslové škole na rohu ulic Na příkopě a Nekázanky. Zde byl samostatně vystaven i fragment levé poloviny trupu sochy od ramene do pasu i se sepjatýma rukama. V katalogu výstavy je tato část naštěstí velmi dobře vyfotografována. Později se ztratila, snad na výstavě v Olomouci. V první polovině devadesátých let jsem od věrohodné osoby dostal zprávu, že zmiňovanou část sochy má kdosi na zahrádce v Kyjích jako kámen ve skalce, nebylo však řečeno, kdo. Fragment jsem zde dlouho hledal, až jsem se potom v místě dozvěděl, že lidé, kteří ji skutečně měli a dozvěděli se, že ji hledám, raději ji odvezli a snad zničili, než aby nám ji darovali nebo dobře prodali. Výchozím bodem pro částečnou rekonstrukci a kopii sochy Panny Marie bylo tedy torzo stojící na korintské hlavici v lapidariu NM, které jsem nedlouho před tím restauroval v rámci nové instalace lapidaria. Soše chybí již zmíněná levá půlka trupu se sepjatýma rukama. Hlava by mohla být bez problému posazena na horní plochu zachovalé části těla. Je ale záměrně osazena na samostatném soklu vedle sochy. Důvod je prostý – je to zájem, aby socha vypadala co nejvíce neutěšeně a aby odpůrci obnovy mohli poukazovat, že z takové trosky chceme dělat rekonstrukci. Když se totiž hlava na torzo jen postaví, socha velmi oživne a vůbec nepůsobí beznadějně. Prvním nezbytným krokem bylo získat povolení k odlití sochy. Žádost byla po pět let správcem lapidaria odmítána. Potom náhle povolení přišlo. Když jsem se tomu divil, řekl, že ani neví, proč je vydal. Stalo se to tři týdny po náhlé smrti mého nejlepšího přítele, se kterým jsem krátce před jeho úmrtím o mariánském sloupu mluvil. Byl to takový malý zázrak, jakých jsme při celé práci zažili více. Mohli jsme tedy zhotovit formu. Její první vrstvu tvoří nanesený kašovitý lukopren, který ztuhne přimíchaným katalyzátorem do pevné pružné hmoty, která přesně okopíruje povrch. Na ni se udělá soustava sádrových klínů, které tvoří vnější plášť formy. Tato plášťová samonosná konstrukce musí být rozebíratelná, snímatelná ze sochy a znovu schopná sestavení, aby v ní mohl být zhotoven odlitek. Je to velké umění. Na sochu jsme před odformováním nesměli osadit originální hlavu, pouze z lapidaria zapůjčený dobrý sádrový odlitek hlavy, abychom v odlitku získali základní celek sochy. Originál hlavy jsme z rozhodnutí vedení lapidaria odformovat nesměli. Z formy jsme udělali dva sádrové odlitky. Jeden zůstal nedoplněný v původním stavu, aby dokumentoval výchozí stav práce. Na druhém odlitku byla udělána rekonstrukce chybějících kusů, hlavně levé části těla. Tu vytvořili sochaři Karel Kronych a Miroslav Krátký. Hlavní pomůckou byly fotografie. Již od roku 1989 shromažďuji veškerý dokumentační materiál o mariánském sloupu a všech souvislostech i událostech okolo něj. Archiv už je hodně bohatý. Bylo zvětšeno asi deset fotografií sochy z celkových vyobrazení sloupu, kde byla Panna Maria z různých stran dobře vidět. Nejdůležitější byla fotografie právě této chybějící části z katalogu výstavy o mariánském sloupu v r. 1924 – 25. V Lounech na náměstí je téměř totožná socha Immaculaty od téhož autora. Tu jsem z výsuvné plošiny ofotografoval a sepjaté dlaně hned na místě odformoval a odlil do sádry. Místo, které na pražské soše chybí, bylo proměřeno z pevných bodů. Protože lounská socha je menší, byly míry přepočítány na rozměry pražské sochy. Lounská socha je s pražskou tak podobná, že jsem si je zpočátku na fotografiích pletl. Proto má velký dokumentační význam. Další Bendlova socha Immaculaty stojí na průčelí kostela Nejsv. Salvátora v Praze. Shodou okolností jsme ji krátce před tím restaurovali. Také zde jsem nechal odlít sepjaté dlaně, abychom měli další předlohu sochařské formy a vystavění tvarů v kamenickém zpracování. V r. 1935 vymodeloval sochař Břetislav Benda podle zachovaných a tehdy již slepených fragmentů sochy Panny Marie třetinový model. Podle něho potom kutnohorský řezbář Bek vyřezal sochu do dřeva opět zvětšenou redukčním úhlem na 210 cm. Je to zvláštní způsob zhotovení repliky, nyní by již nemohl být pro zhotovení kopie použit. Socha je umístěna nad oltářem kostela Královny míru v Praze na Lhotce. Při práci na této soše ještě nebyla ztracena část trupu, proto je i její dokumentační hodnota podstatná. Socha byla opět fotografována a proměřena, aby se dobře zmapovala chybějící část, protože Břetislav Benda byl výborný sochař.

Stavebnost draperie byla v řezu lomové části dobře čitelná. Protahování křivek chybějících částí tvarů do prázdného prostoru jako pokračování zachovalých částí nasadilo hlavní orientaci při modelaci rekonstruované hmoty. Fotografie a měření vnitřních bodů modelace pak pomohly k dokončení tvarové a rozměrové orientace v celé vnitřní hmotě rekonstrukce. Veškeré dokumentační poznatky byly náležitě využity a ještě doplněny uměleckým sochařským citem a umem.

Podle vzniklého sádrového modelu byla pak socha vysekána do kamene pomocí tzv. tečkovacího strojku. Na sádrový model i blok kamene se osadí vždy tři stejné pevné body. Jeden na horní ploše hlavy, dva dole na přední části u nohou. Na sádrový model se nasadí tzv. kříž ve tvaru obráceného T s kovovými úchyty. Toto téčko musí vždy dobře sedět na pevných bodech na sádře i kameni stejně. Na kříži téčka je připevněn tzv. tečkovací strojek, což je soustava mosazných tyček pospojovaných utahovacími klouby, na konci opatřená pohyblivou jehlou se zatahovací zarážkou. Na sádrovém modelu se jehla posunuje, až se dotkne zvoleného tečkou označeného bodu na modelu. U jehly se utáhne zarážka a celé téčko s tečkovacím strojkem se přendá do stejných pevných lůžek na kameni. Tam se třeba zjistí, že na daném místě přebývá oproti sádře několik cm kamene. Hmota se odsekává, až se jehla kamene dotkne. V místě doteku jehly se vyvrtá malinký důlek a označí tužkou. Podobných bodů se udělá velmi mnoho, až je sádrová socha vysekaná ve své tvarové podobě do kamene. Volba umístění bodů, aby napomohly správnému převedení tvarů, záleží hlavně na umu člověka, který sochu seká. Je to dlouhá a náročná práce, která vyžaduje zkušenost a cit. Když byla socha takto vysekaná podle sádrového modelu, nebylo ještě hotovo. Tvorbu kopie je ideální provádět u originálu sochy. K tečkování se většinou používá sádrový model, aby vzácný originál byl šetřen, protože pevné body se připevňují sádrou. Přítomnost originálu ale významně ovlivňuje celou práci. V tomto případě to nebylo možné. Po dokončení kopie Společnost proto alespoň na měsíc najala vhodnou světlou místnost přímo v lapidariu, kde je originál vystaven. Zde sochař Petr Váňa v přítomnosti originálu kopii sochy dokončil. Jednalo se hlavně o tvář Panny Marie. V tichu a soustředění zde soše vtiskl její duchovní i umělecký obsah. Nejedná se o velké množství manuální práce, ale spíše o úvahu, cit a vniknutí do ducha a umělecké úrovně originálu. Tím byla ukončena první základní etapa obnovy mariánského sloupu. Architektura je zhotovena celá. Sloup by tedy již bylo možné na Staroměstské náměstí postavit. Magistrát ale dosud nevydal povolení, o něž Společnost žádá již od r. 1992. Nyní by mohla být postavena architektura sloupu se sochou Panny Marie na vrcholu. Sochy andělů by bylo možné osazovat postupně. Pro sloup by to nebyla nová situace. Bez jedné sochy anděla byl 101 rok, než byla socha rozbitá dělovou koulí při pruském obléhání Prahy nahrazena r. 1858 sochou novou. Na první kopii anděla má již sochař Váňa koupený blok kamene.

Zhotovení kopií soch andělů s částečnou rekonstrukcí některých částí soch, hlavně rukou, je opět samostatnou teoretickou a tvůrčí kapitolou práce. J.J. Bendl sochy andělů sekal se třemi pomocníky. Podle sochařské úrovně je spíše patrné, že každý pomocník dělal jednu sochu, asi jen podle Bendlova modelu a pod jeho vedením. Jedna socha – č. 1, při pohledu od radnice levá přední, vyniká vyšší uměleckou úrovní a je asi dílem samotného J.J. Bendla. Socha je nejlépe zachovalá, chybí jí jen zápěstí pravé ruky. Kopie by mohla být sekána podle výdusku této sochy, který stojí na soklu jako poutač před lapidáriem Národního muzea. Na výdusku by také mohlo být pracovně rekonstruováno zápěstí ruky. Po zhotovení kopie by byl tento doplněk sejmut a socha vrácena na své místo. Další dvě sochy – č. 2, která stojí vzadu vlevo za sochou č. 1 a socha č. 3, která stojí při pohledu od radnice vpravo, by byl postup poněkud odlišný. Socha č. 2 je nejvíce poškozená. Žižkovští hasiči, když přivezli na voze technické vybavení pro stržení, vzali „pro nenápadnost“ jen kratší žebřík. Ten dosáhl asi jen do poloviny sloupu a lano bylo uvázáno nízko. Žižkováci tahali, lano se přetrhlo a sloup stál dále. Když v obecním dvoře blízko Staroměstského náměstí odmítli půjčit žebřík delší, byla tato socha anděla shozena ze soklu. Na ten byl postaven žebřík, lano svázáno a uvázáno výše. Potom, po delším rozhoupání, sloup s rachotem padl. Socha strženého anděla byla na dvakrát přeražena, v pase a v hrudníku. I hlava byla uražena a nyní chybí. Dále chybí celá pravá ruka a předloktí levé ruky, část holeně levé nohy a část lýtka pravé nohy. Také chybí hlava lva. Chybějících částí je dost, ale jsou to místa a tvary, kde se dá při rekonstrukci navázat na výchozí body a tvary. Existují fotografie z přední, zadní i obou bočních stran. Chybějící části jsou zde dobře zachyceny, takže rekonstrukce je zde možná podle solidních podkladů. Socha č. 3 je málo poškozená. Chybí hřeben přílby, předloktí pravé ruky a část pravé nohy. I zde je dostatečná fotografická dokumentace a rekonstrukce chybějících částí je možná. Aby bylo možné vytvořit kopie, bude nejlepší sochy odformovat do sádro-lukoprenové formy. Z každé sochy zhotovit opět dva sádrové odlitky. Jeden z nich by zůstal jako dokumentační doklad výchozího stavu originálu, na druhém by vždy byla udělána rekonstrukce chybějících částí. Při obdobném odlévání sochy Panny Marie bylo prokázáno, že sejmutí formy originál sochy nijak nepoškodilo. Kopie do kamene by byly provedeny opět stejným způsobem, jak je popisován u sochy Panny Marie. Úplně jiná je ale situace u čtvrté sochy anděla, který je při pohledu od radnice na přední straně vpravo. Její obnova se zcela vymyká způsobu práce, kterou budou obnoveny ostatní sochy andělů. Tato socha byla totiž v r. 1757 rozbita dělovou koulí při obléhání Prahy Prusy. Zachovalo se z ní jen torzo přikrčené sochy ďábla. To bylo až na začátku 20. století objeveno v hasičské zbrojnici na Staroměstské radnici. Místo anděla bylo sto let prázdné. Až v r. 1858 vysekal sochař Kamil Böhm jakousi volnější repliku sochy anděla. Ta je silně poplatná dobovému uměleckému cítění a není umělecky příliš kvalitní, protože ani autor nebyl příliš kvalitní sochař. Socha je vysekána z odlišného jemného kamene, ostatní sochy jsou z kamene hrubšího. Byla však ještě jednou velmi poničena. Při stavbě lešení pro opravu sloupu v r. 1904 tesařům spadl trám přímo na ni a potloukl ji. Jistě byla znovu opravena. Pokud by mariánský sloup zůstal stát, socha by byla přijímána jako součást přirozeného historického vývoje památky a znaky tohoto vývoje jsou většinou respektovány a zachovány, i když názor na jejich úroveň může být i jiný než kladný. Sloup byl ale stržen a my nyní usilujeme o jeho obnovu v původní podobě. Proto kopie této sochy z r. 1858 nepřipadá v úvahu. Uvažujeme tedy, jakým způsobem čtvrtou sochu anděla nahradit. Pokusit se o rekonstrukci sochy podle dvou zachovalých kreseb torza postavy ďábla? Torzo by bylo odlito sádry, osazeno na desku, k ní namontována kovová sochařská kostra a na ni modelována socha anděla. Kompozice by byla vedena kresbami, velikost ostatními sochami. Jen provedení práce může prokázat, zda je takový způsob rekonstrukce možný. Dále se přímo nabízí mimořádná příležitost doplnit čtvrté místo novou moderní sochou symbolizující smíření. Může to být socha anděla nebo abstraktní plastika vstřícně se obracející k místu popraviště představitelů stavovského povstání. Na místě popraviště by mohla stát obdobná plastika, ale ostřeji bolestná. Tyto dvě korespondující tvarové kompozice by na sebe hleděly v kontaktním duchovním spojení smíření duchovních směrů v naší zemi a mohly by udělat tečku za dlouhou smutnou historií. Toto je ale stále jen můj nápad a názor, k němuž se připojuje jen málo lidí. Hlavním protiargumentem je, že nic podobného se ještě nikdy nedělalo. Já tento fakt právě považuji za hlavní přednost tohoto nápadu. Při takto obtížné práci, jako je tato, je jedinou možností začít tou prací, která je nejméně náročná a komplikovaná. To znamená postupně zhotovit tři kopie andělů a začít tou nejvíce zachovalou. Další práce stavět na zkušenostech prací předešlých. Poznáváním celé problematiky a postupným vnikáním do podstaty věci lze nakonec vyřešit to, co se zprvu zdá neřešitelné. To bývá můj postup při obnovné práci. Snad se tento způsob uplatní i zde.             

Také kopie gotického obrazu Panny Marie Rynecké z dutiny ve spodní části sloupu je hotova a může být v dutině sloupu umístěna. Kopii zhotovil v r. 2009 akad. malíř Radomil Klouza. Originál, madona svatovítského typu, je asi z r. 1420, malovaný na dřevěné desce, byl nošen v průvodech po rynku, odtud Panna Maria Rynecká. Ve sloupu by obraz měl být uložen v klimatizované skleněné schránce, protože i v 19. stol. byl umístěn ve skleněné skříňce. Před několika lety se nám podařilo v depozitáři NM v Terezíně objevit všechny čtyři původní otvíravé kované mříže, které uzavíraly dutinu soklu, a kovanou branku vstupu za balustrádu přímo ke sloupu. Nejlépe by bylo tyto originály opět do sloupu vsadit. Pochybuji ale, že k tomu dostaneme svolení. Pokud by sloup stále stál, mohly by tam i tyto části dodnes bez problémů být.  Pokud souhlas nedostaneme, je Společnost schopna nechat udělat podle originálů věrohodné kopie, protože jsme originály dobře dokumentovali. Spolupracujeme s výborným uměleckým kovářem a pasířem Petrem Kozákem, který již vykoval ukázky rekonstrukce. Také by bylo dobré, kdyby nám NM věnovalo alespoň jednu ze zachovalých kuželek balustrády, aby její osazení na přední straně sloupu (směrem k radnici) dokumentovalo skutečnost, že tato kopie nahrazuje původní umělecké dílo. Ale nevím, zda nám bude vyhověno. V případě mariánského sloupu je při jednáních všechno problematické. Kuželka by byla chemicko-technologicky restaurátorsky ošetřena, aby nepodléhala poškození, ale její vzhled by byl ponechán viditelně v historické patině. Bylo by to potvrzení historické původnosti rekonstruovaného díla.

Na sochách sloupu byly i další kovové části, některé zlacené. Okolo hlavy Panny Marie její symbol, gloriola dvanácti hvězd. Původní hvězdy, tepané z mědi a zlacené plátkovým zlatem, jsou zachovány tři. Jedna je v kostele na Lhotce, jednu vlastní Společnost a jednu jakýsi záhadný člověk. U hvězdy vlastněné Společností, kterou jsme dostali darem, je starý lístek papíru s popisem, jak se o všech dvanáct hvězd dělil Franta Sauer s Jaroslavem Haškem ve vinárně U Petříků na Perštýně. Hašek je chtěl pro svou ženu Šuru. Sauer měl „zlaté“ hvězdy slíbeny jako odměnu za stržení sloupu. Když zjistil, že zlaté nejsou, jen pozlacené, cítil se podveden a velmi se prý zlobil. Jednu hvězdu jsme odlili do sádry a podle tohoto modelu jich potom pasíři vytepali 12 a osadili na měděný kruh. Následně byly pozlaceny a celá gloriola osazena do ramen kopie sochy Panny Marie, která u chrámu matky Boží před Týnem čeká na své umístění na Staroměstském náměstí. Další tepané části: na těle hada – draka pod nohou Panny Marie byla také křídla – blány. Jsou zachyceny na kresbách i fotografiích, takže se dají použít pro kresebnou rekonstrukci, která by byla předlohou pro realizaci. V těle hada jsou stále otvory po čepech, proto může být jejich umístění zcela přesné. Kamenné sochy andělů nemají křídla kamenná, ale tepaná z měděného plechu a do kamene upevněná čepy. Předpokládám tyto důvody řešení: Bendl byl vyučený řezbář a práce v kameni na sloupu patři k jeho prvním. Byl mlád, asi třicetiletý. Jako řezbář zvyklý jiné technice a materiálu asi ještě nedokázal vkomponovat celou složitou kompozici křídel do bloku kamene, jako to uměli pozdější mistři barokního sochařství. Byl zvyklý přisazovat k základní hmotě další materiál, např. vysunuté ruce nebo křídla, a tím kompozici rozšiřovat. Zde to jsou křídla tepaná z mědi, která odvážně rozvinul do prostoru. Jistě také viděl podobný postup při svém pobytu v Římě, u soch andělů na Andělském hradě, kteří mají křídla podobně řešená. Modelů pro rekonstrukci křídel je dost. V depozitáři lapidaria NM jsou zachována čtyři pouze levá křídla. Další bylo naší Společnosti darováno z pozůstalosti jistého sochaře. Podle těchto originálů se dají udělat dobré kopie. Křídla nebyla stejná a jejich tvary i zasazení v prostoru jsou velmi dobře viditelné na několika fotografiích z různých pohledů proto bude možné křídla kopírovat individuálně a podle fotografií hledat jejich přesné osazení i sklon. Křídla nebyla zlacená. Andělé měli v rukou zbraně – kopí a meče, kterými bojují. I ty lze podle kreseb, fotografií a jiných obdobných atributů rekonstruovat. U nohou andělů byly v tělech ďáblů opět měděné tepané blány. Jsou viditelné na fotografiích. Na tělech jsou také viditelné otvory po čepech, což opět napomáhá určení místa i jejich velikosti. Nápis na přední straně soklu pod dříkem sloupu známe hlavně z kreseb, protože na fotografiích jsou písmena jen málo zřetelná. Hlavní poučení o typu písma, jeho rozpalu a chronogramu je zřetelné z rytiny mapy Evropy od Karla Škréty. Také on patrně bojoval při obraně Prahy a na toto téma namaloval dva obrazy, především známý obraz na hlavním oltáři chrámu Matky Boží před Týnem. Na rytině je mariánský sloup označen jako duchovní střed Evropy. Rytina je velmi podrobná, i nápis je zřetelný. Posledním bodem práce, který stále zkoumáme a hledáme pro něj nejlepší řešení, je barevnost celého sloupu včetně soch. Barokní sochařství s počátky v Itálii používalo na sochy ušlechtilé kameny, hlavně mramory. V Čechách je mramorů poskrovnu a slivenecký mramor z blízkosti Prahy je pro sochařskou práci nevhodný. Byl použit např. na Krocínovu kašnu a ta na jeho nekvalitu také doplatila. Vyčerpaná země po třicetileté válce neměla prostředky na nákup a hlavně dopravu drahých a těžkých bloků mramoru. Proto byl vtipně a účelně využit náš český pískovec. Pro českou šikovnost mi tento čin připadá nanejvýš příznačný, protože rozvoj českého barokního sochařství, které nemá v Evropě obdoby, mohl začít právě díky tomuto počinu a každý jen trochu vhodný pískovec byl používán v každé lokalitě pro sochařskou tvorbu. I tak však byla snaha, aby díla působila nejen svou duchovní a sochařskou úrovní, nýbrž i vzhledem barevnosti povrchu – materiálem. Proto na pískovec byly aplikovány olejové monochromní nátěry, které různé mramory nebo jiné ušlechtilé materiály imitovaly. František Beckovský jej proto ve své knize Poselkyně příběhů českých na počátku 18. stol. popisuje jako mramorový. Asi to byla imitace sliveneckého mramoru. Snažili jsme se získat souhlas, abychom v lapidariu NM mohli udělat na zachovaných částech sloupu malířský restaurátorský průzkum, jak na sochách, tak na částech architektury. Nyní bude, jak doufáme, průzkum proveden. Naše znalosti vývoje barevnosti vycházejí dosud jen z několika barevných obrázků nebo popisů oprav v 19. stol., kde jsou zlacení i barevné úpravy povrchu popisovány. Pokud průzkumem zjistíme reálná fakta, budeme moci udělat návrh původní barevnosti sloupu. V 19. stol. v období purismu a romantismu byly totiž tyto barokní nátěry ze soch dosti drasticky louhováním snímány. Názor na vnímání kamenných soch bez původní barevnosti se udržel u nás asi až do konce sedmdesátých let 20. stol. Do té doby byly ještě asi i původní nátěry ze soch odstraňovány. Pak nastal obrat a nátěry dnes, jestliže jsou zachovány, se chrání a respektují. Pokud jsou restaurovány sochy, hlavně v exteriérech, jsou i na malých střípcích barevnosti dělány průzkumy barevnosti, aby se získaly alespoň informace o původním vzhledu. Nátěr soch se neobnovuje, ale patina sochy se potom ladí lokální retuší (ne plošným nástřikem) do barevnosti lehce omšelého kamene. V poslední době ale zase začínají prosvítat názory a pokusy obnovovat původní monochromní barevnost. To je ale možno dělat jen na základě průzkumu a přesvědčivých důvodů. Několikrát nám bylo naznačeno, že obnovený mariánský sloup v barevnosti a syrovosti přírodního pískovce bude na náměstí cizím novým prvkem. To je i náš názor. Proto nyní navrhujeme, aby postavený sloup byl barevně upraven. Neznamená to, že bychom jej natřeli štětkou jako sloup lucerny. Barevnost se musí postupně nanášet, komponovat, ne v celoplošném pastózním nátěru povrchu. Výsledkem by měla být lehce omšelá památka, působící věrohodně historicky a organicky a nenápadně zapadající do celého náměstí. Je to zápas a je to tvůrčí výtvarná práce. Člověk, který by potom neinformován přišel na Staroměstské náměstí, by neměl vůbec uvažovat, že sloup, který vidí, měl zde asi stoletou pauzu ve své existenci.

Jsme často nazýváni „skupinou nadšenců“. Snažil jsem se vylíčit, že práce na obnově neexistující památky nemůže být amatérská, ale musí být vedena profesionálním způsobem a snahou přísně dodržovat všechny teoretické i praktické zásady památkářské a restaurátorsko-sochařské práce. Jen nadšení pro obnovu takovéto neexistující památky nestačí.  Jsme si plně vědomi, že děláme dílo, které u nás ještě v tak velkém rozsahu rekonstrukce nebylo realizováno. Rád bych také uvedl, že mariánský sloup by měl být darem městu Praze. Dosud vykonaná práce a hlavně materiály byly hrazeny pouze z darů našich příznivců. Stát ani město na tuto práci dosud ničím nepřispěly. My, členové Společnosti a také realizátoři z velké části provádějí práci bez nároků na honorář. Získané finanční prostředky jdou v prvé řadě na nákup materiálu. Když jsem vypracovával postupy prací a sbíral dokumentaci, vždycky jsem toužil, aby se k nám připojila oficiální odborná pracoviště, protože bylo třeba vyřešit velmi složité problémy. Přesně vím, ve kterých obdobích jsem velmi toužil, aby nám někdo pomohl. Až na jednotlivce, kteří s námi pracují, nám nikdy žádná oficiální instituce podporu, pomoc a spolupráci nenabídla. Spíše jsme jen slyšeli, že obnovu nelze provést a byly nám kladeny různé překážky. Ale všem, kteří nás podporovali, pomáhali nám a stále odborně pomáhají, jsme velmi vděční a děkujeme.

 V r. 2014 magistrát na základě našich písemných návrhů, dokumentací a výsledků naší vykonané práce vydal Závazné stanovisko, tj. schválení uvedených důvodů i postupů. Už je hotov i archeologický průzkum místa, kde sloup stál a opět by měl stát. Průzkumem se ukázalo, že stávající historický základ pod dlažbou náměstí má dostatečné rozměry, dobrou hmotovou skladbu i nosnost. Proto je možné sloup na něj opět postavit. Zbývá ještě dodat, že je zajištěno i určení přesného bodu osazení sloupu, aby opět svým stínem v poledne zakrýval pražský poledník. V roce 2018 uplyne sto let od jeho stržení. Naše práce trvá od roku 1990.

Doufám, že vylíčení celé této práce dostatečně ilustruje, jak lze solidně a zodpovědně zaniklou památku rekonstruovat. Tyto konkrétní informace a zkušenosti lze aplikovat i obecně na jiná díla. Snad ještě zbývá dodat, že před časem byla naznačena myšlenka obnovit na Staroměstském náměstí renesanční Krocínovu kašnu, hrubým způsobem zbytečně odstraněnou roku 1862. Zachovalé části kašny jsou umístěny v lapidariu NM. Jsou také vypracovány plány od arch. Milana Pavlíka a Františka Kašičky na obnovu Staroměstské radnice v podobě parléřovské gotiky i s Krenovým domem a dalších dvou domů, které stály mezi nimi. Opakované soutěže na novou dostavbu Staroměstské radnice dosud nepřinesly žádný jiný návrh vhodný k realizaci. Po nabytých zkušenostech se ukazuje, že obnova zaniklých památek by měla být reálně zvažována.